Bio

Louis-Hector Berlioz se narodil 11. prosince 1803, čtyři roky po Napoleonově převratu. Byla    to doba plná velkých idejí a činů, krve i bolesti. V květnu 1804 se Napoleon Bonaparte, ideál občanské revoluce, prohlásil císařem. Hectorovi bylo teprve necelého půl roku, jeho rodné město bylo od bouřlivé Paříže daleko a Hectorův otec doktor Louis-Joseph Berlioz byl váženým občanem. Základy vzdělání zprostředkoval Hectorovi právě tento osvícený muž. Krátký pobyt v kněžském semináři rodného města, kam byl dán v šesti letech na přání přísně katolické matky, byl epizodou, kterou ukončilo Napoleonovo rozhodnutí zbavit výchovu klerikálních vlivů. Seminář byl zrušen a odpovědnost za chlapcovo vzdělání převzal otec, který svého syna seznámil s klasickými básníky, poklady francouzské literatury, vybavil jej znalostmi historickými i zeměpisnými a naučil jej i základům hudby. Hector dosáhl slušné úrovně ve hře na flažolet (nástroj podobný klarinetu) a později flétnu a kytaru. Nikdy se neučil hrát na klavír, prý aby klavírní hra chlapce příliš nezaměstnávala. Skutečným důvodem však pravděpodobně bylo, že v St. André nepatřil klavír k běžnému vybavení domácností.

 

Hector Berlioz

Brzy se ukázalo, že právě hudba láká Hectora nejvíc. Kdesi narazil na učebnici harmonie Jeana-Philippa Rameaua, ale nepochopil z ní nic. Opatřil si jinou učebnici, ale ani ta mu neposkytla potřebné informace. Přesto se pokusil komponovat. Pro příštího mistra instrumentace je charakteristické, že začínal úpravami různých árií pro smíšená nástrojová obsazení. Poté se pokusil o zformování vlastních nápadů, a pohotově nabídl své pokusy pařížským nakladatelstvím. Není divu, že se nedočkal odpovědi. Melodii jedné z těchto raných skladeb podle vlastních slov později převzal do vstupní části Fantastické symfonie.

V lyceu v Grenoblu složil potřebnou zkoušku a roku 1822 přišel do Paříže s předsevzetím splnit otcovo přání a vystudovat medicínu. Svůj počáteční odpor k anatomii překonal a přednášky z chemie a fyziky ho opravdu zajímaly. "Byl jsem na nejlepší cestě rozmnožit početné řady špatných lékařů, a tu jsem šel jednou večer do opery. Hráli Salieriho Danaidy." Návštěvy operních představení se staly Berliozovi potřebou. Zážitek z Gluckovy Ifigenie na Tauridě málem odstonal. Rozhodnutí stát se hudebníkem bylo tak pevné, že byl ochoten jít proti vůli celé rodiny. Otec považoval Hectorovo rozhodnutí nejprve za poblouznění, které pomine, ale mýlil se. Zkoušel syna zlomit zastavením peněžních přídělů. Marně.

Studia

Na popud přítele se Hector odvážil navštívit pařížskou konzervatoř a své kompoziční pokusy předvést skladateli Jeanu Francoisovi Lesueurovi. Jméno tohoto hudebníka je dnes prázdným pojmem, připomeňme však, že byl kromě jiného učitelem Charlese Gounoda a Ambroise Thomase, hlavních osobností francouzské lyrické opery. Lesueurův posudek na Berliozův kompoziční pokus byl laskavý, ale rozhodný. Musí si nejprve osvojit základy, pak teprve může usilovat o přijetí. Lesueur nicméně Berliozův talent správně odhadl, a po nějaké době jej přijal za svého soukromého žáka.

Od studia hudby Hectora neodradilo ani setkání s ředitelem pařížské konzervatoře, přísným Luigim Cherubinim. Ten - v obavě o mravní čistotu konzervatoře - zavedl oddělené vchody do budovy pro hochy a pro dívky. Berliozovi tato informace jaksi unikla a vešel jednoho dne vchodem pro dívky. Ignoroval i varování školního sluhy. Když již byl v knihovně zabrán do studia Gluckovy partitury, vstoupil rozzuřený Cherubini. Komicky i zlověstně vyhlížející scénku, která následovala, popisuje Berlioz ve svých pamětech. Cherubini Hectorovi vstup do knihovny zakázal, ale byl to jen další zákaz, který Berlioz nerespektoval. Dokonce se sám za několik let stal v oné knihovně správcem.

První opera, první mše

Jako dvacetiletý si už troufl napsat operu Estella a Nemorin. "Naštěstí nikdo nikdy tuto skladbu neslyšel", napsal později. Skutečně nebyla nalezena, Berlioz ji nejspíše zničil. Byla to reminiscence na dětskou lásku k Estelle Duboeuf, o šest let starší dívce, kterou vyhledal ještě na sklonku života. Následovala mše na objednávku ředitele kůru v kapli svatého Rocha. Provedení dopadlo fatálně, soudný Berlioz však věděl, že nejen vinou nepřipravenosti celé produkce. Musel se ještě hodně učit. Když se však o neúspěchu dozvěděli rodiče, považovali to za důkaz nedostatečnosti synova talentu. Jejich pochybnosti jen posílily Hectorovu neústupnost. Dílo přepracoval, ale nehodlal se již spoléhat na amatérské interprety. Kde však vzít peníze na provedení? Pomohla nezištná nabídka půjčky od zkrachovalého herce, zpěváka a průměrného učitele zpěvu Augustina de Ponse. Berlioz, který v té době už psal pro Journal des Débats, mu měl „několikrát příležitost prospět svými fejetony“ a půjčka byla vyjádřením de Ponsova vděku. Mše byla dvakrát provedena, poměrně slušně přijata, sebekritický autor však věděl své. Byl to dobrý začátek, ale je třeba jít dál. Mši i operu spálil. To, co má zůstat, musí teprve napsat.

Na konzervatoři

Roku 1826 byl přijat za řádného studenta konzervatoře. Jeho učitelem skladby byl nadále Lesueur. Ohlas mše na chvíli uklidnil oba rodiče, ale další neúspěch - v soutěži vypsané Akademií krásných umění - spor znovu otevřel. Nepomohl ani Lesueurův dopis obhajující Hectorův talent. Berlioz se vrátil domů, dával však tvrdošíjně najevo vzdor a rozhodnost své životní volby. Louis Berlioz byl starostlivý a zodpovědný otec, ale také rozumný muž. Pochopil a povolil, ale jen za předpokladu, že Hector v určené lhůtě prokáže mimořádnost svého nadání konkrétním činem. O průměrného skladatele v rodině nestál. Odpor bigotní matky se zlomit nepodařilo, a když Berlioz odjížděl do Paříže, znělo mu ještě v uších její prokletí.

Hector pokračoval u Lesueura. Jeho učitelem kontrapunktu a fugy byl Čech Antonín Rejcha. Jako ke skladateli necítil Berlioz k Rejchovi zvláštní obdiv. Ostatně prý ani Rejchovi samému nezáleželo na úspěchu. Zato mu velmi záleželo na úspěchu jeho žáků, jimž se věnoval „s velkou láskou a nadšením“. Roku 1827 se Berlioz znovu přihlásil do soutěže, které, jako vždy, předcházelo výběrové předkolo. Tentokrát jím úspěšně prošel. Uspět v soutěži o tzv. Římskou cenu nebylo jen otázkou prestižní, ale zaručovalo to na určitou dobu i existenční jistotu, totiž za předpokladu umístění na nejvyšším žebříčku. Druhá cena znamenala ozdobení věncem a zlatou medailí („nevalné ceny“, jak píše Berlioz) a volný přístup do všech hudebních divadel. Navíc silnou naději, že příští cena už bude ta vytoužená první.

Berlioz se zúčastnil kantátou La mort d Orphée (Smrt Orfeova). Soutěž měla pevná pravidla. Jednalo se vždy o vokální scénu s doprovodem orchestru. Text ke zhudebnění byl vybrán komisí. Téměř vždy prý začínal slovy jako „Již přistupuje Aurora s dlaněmi růžových květů...“, „Již zardívá se obzor něžným jasem...“, „Již věnčí purpur a zlato temena dalekých hor...“ a podobně. Uchazeč o cenu dostal přidělenu místnost s klavírem, ve které byl zamčen a vysvobozen teprve s hotovou partiturou. Berlioz vzpomínal na zákulisí soutěže s hořkostí. Úkolem bylo sice vytvořit skladbu pro zpěv a orchestr, ta však pak byla před porotou informativně přehrána na klavír(!). Průměrný pianista Berliozovu skladbu vůbec nezvládl a verdikt poroty zněl: „Skladba se nedá hrát.“

Neodbytný Berlioz se přihlásil v příštím roce znovu a jeho Herminie získala druhou cenu. V ní se poprvé objevuje hudební myšlenka, která se o málo později stane ústřední myšlenkou Fantastické symfonie. V roce 1829 má Berlioz reálnou naději na cenu první. Námět – modlitba královny Kleopatry před sebevraždou – se mu zamlouval. Ve své nešťastnou láskou zjitřené náladě se mu podařilo vystihnout předsmrtnou scénu tak, že se porota zalekla morbidních sklonů mladého skladatele. Nemohla však přece jen jít tak daleko, aby ocenila skladbu horší. První cena nebyla tedy vůbec udělena. Skladatel Francois Boieldieu to Berliozovi vysvětlil: „Hudba má uklidňovat.“

Harriet

V září 1827 hostoval v pařížském divadle Odéon anglický divadelní soubor se shakespearovským repertoárem. 11. září viděl Berlioz Hamleta a v roli Ofélie herečku Harriet Smithson. Setkání se Shakespearem se stalo impulzem k řadě Berliozových velkých děl. I Harriet se stala jeho osudem. Zoufale se zamiloval, láska však byla spíš utrpením, protože půvabná Harriet, která hrála i Julii, svého francouzského Romea odmítala. Soubor odjel a následující dva roky se Berlioz trápil a čekal na Harrietin návrat do Paříže. Říkal jí francouzsky Henriette, miloval ji i nenáviděl zároveň, zmítal se v citových bouřích. Fantastická symfonie je výbuchem nastřádaných emocí. Harriet v ní dostala podobu „idée fixe“, utkvělé myšlenky, která prochází celou symfonií. Je to ona dlouhodechá melodie z Herminie, která v symfonii dostala řadu podob. Podtitul symfonie zní Epizoda ze života umělcova (Episode de la vie d un artiste).

Harriet Smithson

Soutěž o Římskou cenu roku 1830 začínala 15. července. „Dopisoval jsem kantátu, když začala revoluce... poslední stránky partitury jsem psal spěšně za ostrých úderů zatoulaných střel. Devětadvacátého jsem směl konečně vyjít s pistolí do ulic...,“ vzpomíná Berlioz, který se ztotožňoval s hnutím, jehož symbolem se stal spisovatel Victor Hugo. Jeho cílem byla „volnost ve společnosti, volnost v umění“.

„Když byl v Paříži opět klid, Lafayette představil Ludvíka Filipa národu. Národ byl obelstěn a Akademie krásných umění se dala opět do práce. A dík skladbě, kterou jsem později spálil, uznali všichni moje obrácení na pravou víru a udělili konečně první cenu.“ Kantáta se jmenovala Smrt Sardanapalova. (Berlioz ji nezničil úplně celou, zbylo z ní však jen malé torzo.) Její orchestrální provedení jako odměna za první cenu dopadlo katastrofálně. „Pětsettisíckrát ať jsou prokleti hudebníci, kteří neumějí počítat pomlky!!!“ Pět tisíc franků však znamenalo pět let nezávislosti.

Cesta do Itálie

Součástí první ceny byla také studijní cesta do Itálie. Řadu epizod z této cesty vypráví opět ve svých pamětech, jednu podstatnou zmiňme zde. Ve Florencii se setkal znovu se Shakespearem a ozvala se vzpomínka na Harriet. Uváděli Monteky a Kapulety (I Montecchi ed i Capuleti) od Vincenza Belliniho. Romea však zpívala - žena! „Pro Boha živého, cožpak je naprosto nutné, aby byl Juliin milenec zcela zbaven vší mužnosti?“ Dědictví italské barokní opery, kde hlavní mužská role byla určena kastrátovi, zasáhlo ještě do 19. století. Když později sám Romea a Julii zhudebnil, dal nešťastným veronským milencům podobu strhující vokálně symfonické scény. Hlavní hrdinové mají ryze instrumentální podobu, jedinou konkrétní „roli“ má páter Lorenzo.

Itálie, země nesčetných uměleckých památek, Berlioze kupodivu nenadchla. Michelangelovými freskami Posledního soudu v Sixtinské kapli byl zklamán. Připadaly mu kruté, ostatně pro výtvarné umění prý vůbec neměl smysl. A vztah Itálie k uměleckým hodnotám označil za „krásnou Julii, do rakve položenou“. Nudil se čím dál víc.

Návrat do života

Když si vymohl zkrácení pobytu o šest měsíců, vrátil se do Paříže. Lze věřit tomu, že skutečně nevěděl, že je zde opět Anglické divadlo? Jak se zcela náhodně dozvěděl od domovnice, pronajal si byt, který Harriet před několika dny opustila. Považoval to za fatální znamení. Než však Harriet vyhledal, musel uskutečnit cíl, který ho tak do Paříže hnal: provedení přepracované Fantastické symfonie a její druhé části, kterou nazval Lélio aneb Návrat do života (Lélio ou Le retour a la vie).

Harriet se přičiněním Berliozových příznivců koncertu na konzervatoři 9. prosince 1832 zúčastnila, aniž tušila, na čí koncert ji to vlastně vylákali. Konečně se Hector a Harriet setkali. Harriet už ovšem nebyla obdivovanou herečkou (vkus publika se mění příliš rychle), její divadlo stálo před krachem, navíc utrpěla úraz, který potřeboval dlouhé a nákladné léčení. Přes nesouhlas příbuzných z obou stran se však konečně stali manželi.

Důležité setkání

První veřejné provedení Fantastické symfonie, skončilo fiaskem. Mohla za ně nezodpovědnost najatého divadelního orchestru, ale i nadměrná délka zvoleného programu (část hudebníků totiž s odvoláním na stanovy odmítla hrát po půlnoci a opustila sál) a konečně i Berliozova dirigentská nezkušenost. 22. prosince 1833 se uskutečnila repríza, kterou svěřil Berlioz dirigentu Francoisovi Habeneckovi. Byl to konečně dokonalý úspěch. V publiku seděl jeden z nejslavnějších hudebníků té doby. Po skončení koncertu se Berliozovi představil. Za několik dní jej navštívil a požádal o skladbu. Byl to Nicolo Paganini.

Tak vznikl Harold v Itálii. Berlioz však nekomponoval absolutní hudbu, potřeboval literární inspiraci. Jako námět mu tentokrát posloužila poezie Lorda George Gordona Byrona. Postavu Childa Harolda, jehož téma prochází celou skladbou podobně jako ve Fantastické symfonii, tvoří violové sólo. Paganini sám slyšel skladbu až o pět let později, když znovu - už velmi nemocen - navštívil Paříž. Druhý den po koncertu přinesl Berliozovi Paganiniho synek Achilles dopis, v němž pohnutý a nadšený Paganini oznamoval Berliozovi dar dvaceti tisíc franků. To umožnilo přistoupit k uskutečnění myšlenky na zhudebnění Romea a Julie.

V následujících letech se Berliozovo dílo začalo dostávat za hranice. Jeho skladby byly hrány v Belgii, Anglii, Německu, Rakousku, Maďarsku, Čechách, Rusku i Americe. Své dojmy z cest zachytil v otevřených dopisech přátelům. Byly publikovány v Journal des Débats, vydány jako soubor v roce 1844 a konečně zařazeny do pamětí. Berliozovo cestování však narazilo na nevůli Harriet, která vyvolávala žárlivé scény. Nejprve bezdůvodně, ale jejími výstupy trýzněný Berlioz se nakonec zachoval podle obvyklého modelu. Na jeho cetách jej začala doprovázet společnice, zpěvačka Marie Récio. Oba manželé se nakonec dohodli na smírném rozchodu. Když však Harriet těžce onemocněla, Berlioz se o ni s dojemností staral - měl ji vlastně stále rád. Její smrt v roce 1854 jej zasáhla velmi bolestně. Berlioz se oženil s Marií Recio, ale po několika letech ztratil i ji. Jeho a Harrietin syn Louis byl námořní důstojník a po Harrietině smrti se k němu Berlioz o to víc upnul. Rodinné neštěstí vyvrcholilo Louisovou smrtí roku 1867 v Havaně.

Stella montis

Prožil úspěchy, ústrky, obdiv i pohrdání. Jako každý umělec, který dával výsledky svých vnitřních pochybností všanc úsudku veřejnosti. Ta bývá jen málokdy spravedlivá. Žil v ovzduší romantické zjitřenosti a jeho senzitivní duše ji citlivě vnímala. Pět let před smrtí napsal, že už nemá naděje, iluze ani velké myšlenky, cítil se zoufale sám. Dodal si odvahy a vyhledal svou dětskou lásku Estellu, které říkal stella montis - hvězda hor, jitřenka. Vyměnili si několik dopisů, které jsou připojeny k českému vydání Berliozových pamětí. Zemřel v Paříži 8. března 1869.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.