Doba předbřeznová
V našem povědomí patří první polovina 19. století k neprávem opomíjenému období. Snad je to tím, že je ohraničena dvěma významnými událostmi, které vtiskly nesmazatelnou pečeť jinak vcelku zdánlivě poklidnému půlstoletí evropských dějin: napoleonskými válkami a revolucí roku 1848. Vývoj v tomto období si ale nezaslouží být redukován pouze na tyto dvě skutečnosti.
O podobě Evropy po napoleonských válkách se rozhodlo ve Vídni na slavném „valčíkovém kongresu“, jehož diplomatickým dirigentem se stal rakouský ministr zahraničí Metternich. Evropě se tehdy dostalo staronové tváře, kterou měla zajišťovat úzká spolupráce legitimních panovníků namířená proti možnému nebezpečí nových revolucí. Mocenská rovnováha v Evropě označovaná za harmonický „koncert velmocí“ byla obnovena, revoluce zadupána do země a konzervativní vlády se těšily z fikce své neotřesitelnosti. Náznaky odporu byly v zárodku potlačovány, a pokud přeci jen došlo k pokusům o svržení legitimních vlád, tak spolehlivě zasáhly evropské vlády sdružené s výjimkou Anglie a Turecka ve Svaté alianci.
Nic nezapomněli, nic se nenaučili
Jedním ze slabých článků ponapoleonského uspořádání Evropy byla Francie, kde se na trůn vrátila francouzskou revolucí sesazená bourbonská dynastie. Bourboni sice zpočátku přijímali hru na ústavní monarchii, zároveň ale činili vše pro obnovení předrevolučních poměrů. Jejich snahy vyvrcholily za vlády Karla X., nejmladšího z bratrů popraveného Ludvíka XVI. Nespokojenost velké části liberálně naladěného francouzského obyvatelstva vedla k tzv. červencové revoluci roku 1830 a k sesazení neoblíbeného panovníka. Na uvolněný francouzský trůn usedl příslušník vedlejší linie vyhnaných Bourbonů Ludvík Filip Orleánský, který měl blízko k liberálním kruhům. Konzervativní Karel X. naopak putoval i se svým skromným dvorem do emigrace v Rakousku, které bylo stále oporou evropské „reakce“. Není bez zajímavosti, že sesazený Karel X. nalezl na několik let domov i na Pražském hradě. Francouzský revoluční převrat záhy následovala i dnešní Belgie, kde soužití protestantských Nizozemců s katolickými Belgičany vedlo do slepé uličky.
„Polsko ještě nezhynulo“
V neklidném roce 1830 to však vřelo i na druhém konci Evropy. Zdroj neklidu zde představovalo především někdejší Polsko, které zaniklo na konci 18. století. Tehdy si Polsko, založené na bázi „šlechtické republiky“ bez silné ústřední moci, rozdělily tři absolutistické velmoci – Rusko, Prusko a Rakousko. Dělení, jemuž slabé Polsko nedokázalo čelit, probíhalo ve třech etapách (1772, 1792 a 1795). Polská vlastenecky založená šlechta spolu s rodící se inteligencí se však s tímto stavem nehodlaly smířit. Naděje na obnovení Polska byly spojovány především s Francií, tradičním polským spojencem. Vídeňský kongres však učinil konec všem nadějím. Rozhodl sice o formálním obnovení polského království na území ruského záboru v podobě tzv. Kongresovky, ve skutečnosti ale polský národ nadále žil rozdělen mezi Ruskem, Rakouskem a Pruskem. Zvláště v ruském záboru panovaly pro rozvoj polského národa krajně nepříznivé podmínky. Nenávist k Rusům a touha po samostatnosti vyústily v listopadové povstání roku 1830. Carské vojsko se ale s povstalci krutě vypořádalo. Tisíce vlastenců v čele s kulturní elitou prchaly na západ a především do Francie, kde našli novou vlast. Polští exulanti při své pouti nacházeli pomoc a pochopení i u Čechů, kteří se sami vystavovali pronásledování rakouských úřadů, když počali vznášet nárok na vlastní jazyk a kulturu. Poláci pak tvořili ve Francii po zbytek celého 19. století specifickou a uzavřenou elitní komunitu se známými šlechtickými salóny.
Ve střední Evropě nadále panoval „duch reakce“, cenzura bděla nad psaným slovem, policie bedlivě hlídala podezřelé a nevraživě hleděla na vlastenecká hnutí procitajících národů. Zdejší liberální ideály šly ruku v ruce s rodícím se zatím mírumilovným nacionalismem a vyústily v evropskou revoluci roku 1848.