Představa typického impresionistického obrazu se jistě poměrně rychle vybaví každému. Nejasné rozmazané obrysy, nějaký výjev zahalený v oparu. V impresionistických dílech nehledáme ostré kontury nebo přesné realistické zobrazení, naopak vychutnáváme atmosféru, kterou malíři dokázali zachytit. Jak se však poslouchá „impresionistická“ hudba? A co to vlastně je? V hudebním impresionismu není tolik jmen jako v malířství. Ve skutečnosti tam patří jen jedno – Claude Debussy. Jeho hudba se musí poslouchat stejně, jako se díváme na impresionistické obrazy. Nebudeme vyhledávat témata a práci s nimi, ale necháme se unést kouzlem, kterým nás hudba zaplaví.
Impression, Claude Monet
Kulturní svět Francie byl v sedmdesátých letech doslova zahlcen osobností Richarda Wagnera. Debussy žil uprostřed básníků, kteří tomuto kultu zcela propadli. Přehrával jim na klavír některé Wagnerovy partitury a kroužek se oddával duševním rozkoším. Jednou to již Debussy nevydržel a sdělil překvapeným přátelům, že Wagner zavedl hudbu na neplodnou a nebezpečnou cestu. Mnohem bližší mu byl nový domácí proud, který si razil cestu ve výtvarném umění. Proti tmavé Wagnerově hudbě, jeho dlouhým operám s historickými a mýtickými náměty objevila nová malířská škola krásu světa. V dubnu 1874 uspořádalo několik malířů, kteří měli zakázán vstup do oficiálního salónu, vlastní výstavu. Kritik Louis Leroy napadl Monetův obraz Nálada – Východ slunce i celou skupinku. „Nálada! Ti páni si libují v náladách, jsou to náladáři, les impressionistes!“ Na svá plátna přenášeli chvění vzduchu, třpyt vody, pohyb listí. Malovali moře, krajiny, ženy, koupání, zábavy v zahradách, zkrátka milovali život. Tak ho miloval i Debussy a je to cítit z jeho děl.
Láska k životu a k ženám
Debussy miloval život, snažil se ho prožívat, cítit a zachytit do svých děl. To ho zajímalo nejvíce a ne dodržování jakýchsi zaběhlých pravidel. Proto měl možná celý život problémy finanční, kterých se nezbavil, ani když byl slavný po celé Evropě. V závěru života musel vystupovat na koncertech jako klavírista a dirigent, aby zajistil živobytí své rodině. Z vůbec posledního Debussyho koncertu pochází následující záznam spisovatele André Suarese: „Ohromil mě ne tak svou hubeností a tím, jak zchátral, nýbrž svým nepřítomným vzezřením... Byl sžírán studem, jakým může trpět jen umělec, který se hnusí toho, že trpí... Toho dne – ať už si myslel, kdo co chtěl, či ať už on pro sebe doufal v cokoli – se Debussy loučil. A bezpochyby, ukláněje se pomalu, loučil se také se životem“.
Debussy miloval ženy. Několik žen, jejich pokusy o sebevraždu, velký skandál, to je Debussy? Potřeboval ženy nutně a poznal jich hodně, ale až po mnoha letech našel tu, která splňovala všechny jeho tužby. Pak byl teprve šťastný. Své dcerce psal skladbičky, a když s ní nemohl být, podepisoval se jako „smutný tatínek“. Bohužel toto štěstí bylo přerušováno přicházející nemocí – rakovinou. Ta ho sžírala až do konce života. Poslední skladbou, kterou chtěl Debussy napsat, měla být vlastenecká skladba Óda na Francii. Miloval Francii a nikde jinde se necítil šťastný. Na jeho náhrobním kameni je prostě vytesáno: Claude Debussy – francouzský hudebník.
Hudba žije dál
Debussyho smrtí skončila kapitola jeho života, ne však jeho díla. Nezaložil žádnou kompoziční školu jako například Schönberg, ale jasně ukázal nové možnosti, jak komponovat. Jeho způsob zacházení se zvukem a barvou ovlivnil celou řadu skladatelů a škol dvacátého století. Sám však zůstal jediným „čistým“ impresionistou. Debussyho hudba je jakoby vzdálena jakýmkoli fyzickým problémům a dopřává nám nádhernou, lehounkou cestu snem. Jsme jí unášeni kamsi do vzdálených a přitom tak blízkých úžasných krajin.