Šedesátá léta devatenáctého století přinesla návrat ústavnosti, i když císařem Františkem Josefem oktrojovaná ústava ani v nejmenším nesplňovala naděje a tužby Čechů. Místo obnovy historického českého státu v rámci federalizované monarchie zaváděla tuhý vídeňský centralismus, místo národnostní rovnoprávnosti přinášela nadpráví Němců, místo občanských svobod nabízela jen velmi omezené ústupky. Češi ústavu odmítli a bezmocný parlament opustili. Jejich pasivita a loajalita k císaři však kontrastovala s otevřeně protirakouským postojem Maďarů, kteří sledovali podobné cíle. Když Maďaři svým nekompromisním postojem dosáhli roku 1867 obnovení samostatných Uher, začali Češi napodobovat jejich cestu. Šlo to ovšem obtížněji, neboť narozdíl od Maďarů neměli sebevědomou národní šlechtu a museli naopak překonávat odpor kulturně i hospodářsky vyspělejší německé menšiny. V Čechách se na přelomu 60. a 70. let zvedl silný odpor, takzvané státoprávní hnutí. Jeho výrazem se staly četné demonstrace a manifestace nazývané po vzoru husitů „tábory“. Čechy podle samotného císaře stanuly na prahu revoluce.
Příběh českého divadla
Jednou z prvních akcí státoprávního hnutí bylo položení základního kamene Národního divadla. Zřízení reprezentativního „kamenného“ divadla patřilo již dávno k tužbám české společnosti. V 50. letech byl zakoupen pozemek na břehu Vltavy, ale Bachův absolutismus myšlence nepřál a ani v 60. letech nebyly podniknuty výraznější kroky k zahájení stavby. Teprve vzedmutí mohutné vlny českého vlastenectví po roce 1867 vedlo k zahájení stavby „zlaté kapličky“. V čele stavebních aktivit stanuli liberální mladočeši v čele s někdejším revolucionářem a odsouzencem na smrt Karlem Sladkovským. Z celé země putovaly do Prahy základní kameny. A neputovaly samy, doprovázely je četné zástupy krajanů. Pražané je nadšeně vítali. K slavnostnímu položení kamenů došlo v květnu 1868, promluvili Sladkovský i národní patriarcha Palacký.
Národní divadlo
Položením základních kamenů stavba utichla. Nedostávalo se peněz ani nadšení. Stavbu řídili mladočeši, kteří se ji od poloviny 70. let snažili oživit. Do cesty se jim ovšem stavěli staročeši, kterým vadilo, že mladočeši získali milostí českých Němců zemskou subvenci. Divadlo se stalo předmětem nenávistných výpadů. Staročech Skrejšovský se vyznamenal větou, že by bylo lepší, kdyby divadlo zůstalo v ruinách. Po smíření českých stran pokračovala stavba rychle kupředu, k jejímu dokončení výrazně přispěl osobním darem sám císař František Josef. V létě 1881 stálo divadlo před dokončením, začalo se v něm i provizorně hrát, naneštěstí přišel ničivý požár a bylo třeba začít znova. Během dvou let se díky nevídanému nadšení vlastenců podařilo dohnat to, co se dříve stavělo tři desetiletí. O nadšení vypovídá vzpomínka Jaromíra Čelakovského: „Sbírky jdou neočekávaně dobře a je naděje, že všechny potřebné peníze se sejdou. Tím zachmuřená mysl okřívá a až k zemi smutkem schýlené čelo opět se vzpřimuje.“ Znovupostavené divadlo bylo otevřeno v roce 1883.
Příběh českého korza
Národní divadlo se v 80. letech stalo baštou šířícího se češství v centru Prahy, kde stálo na jednom z konců českého korza. Korzo patřilo neodmyslitelně k nedělnímu odpoledni. Sloužilo jako místo společenského styku, výměny informací či jako „trh nevěst“.
Praha coby dvojjazyčné město měla korza dvě: české na Ferdinandově (dnes Národní) třídě a německé na přilehlých Příkopech. Existence těchto dvou oddělených prostorů společenského styku svědčí o tom, jak se obě národní společnosti navzájem uzavíraly a jak byly zpřetrhány pracovní, umělecké i rodinné vazby. Korza se stávala čím dál více manifestačním prostředkem. S rostoucím nacionalismem rostlo v Praze napětí, které občas přeskočilo i na korzující společnost. Prostory Příkopů, kde stálo centrum českých Němců, takzvané Kasino (dnes Slovanský dům), se staly jevištěm bitek českých studentů s německými burši. Čas od času tyto nepokoje dokonce vedly k vyhlášení výjimečného stavu. Rychle se rozvíjející česká společnost stírala čím dál více pozůstatky německého charakteru Prahy až nakonec veřejné němectví sevřela do prostoru pouhých Příkopů. Na jedné straně se baštou českého vítězství stalo Národní divadlo, na straně druhé pak roku 1911 Obecní dům. Osud pražských Němců se zdál být i symbolicky zpečetěn.