Barokní období a Svatá říše římská

Stvrzením vestfálského míru v Osnabrücku a Münsteru se v roce 1648 uzavřela třicetiletá válka, jeden z nejničivějších konfliktů, které se přehnaly předmoderní Evropou. Mnozí historikové soudí, že právě z těchto tří dekád násilí, nejistoty, vynucených náboženských konverzí a celkového zhrubnutí společnosti se ve střední Evropě zrodilo barokní období. V reakci na rozklad životních jistot se barokní člověk snažil nalézt ztracenou rovnováhu návratem k tradičním hodnotám – k Bohu, k řádu, k tradici. Třicetiletou válkou se v Evropě také vytvořily zcela nové mocenské poměry. Státy a státečky na území Svaté říše římské národa německého se od druhé poloviny 17. století ocitly v pozornosti velmocenských rozpínavých plánů Francie a Švédska. Naopak některé říšské státy postupně dospívaly do úlohy regionálních mocností a politický systém říše se jim stával příliš těsným.

 

Dvouhlavá říšská orlice, symbol Svaté říše římské

Braniborským kurfiřtům se po vestfálském míru podařilo nebývale posílit svou moc opírající se o panství v severním a západním Německu. Upevněním vlády v pruských provinciích získala braniborská moc zázemí mimo území vlastní říše a stala se významnou veličinou v Pobaltí a v celém severním Německu. V roce 1701 byl tento vzestup korunován: Braniborský kurfiřt se prohlásil „králem v Prusku“.

Obdobné ambice měli i další panovníci říšských států. Saský kurfiřt (Drážďany) dosedl v roce 1697 na polský královský trůn a spojil pod jednu vládu katolické Polsko a luteránské Sasko. Hannoverští Welfové v roce 1714 založili novou královskou dynastii ve Velké Británii. Čtveřici nejmocnějších německých států doplňovalo Bavorsko (Mnichov), jehož vládnoucí dynastie stála na přelomu 17. a 18. století pouhý krůček od nástupnictví ve Španělsku, třebaže smrt následníka trůnu nakonec rozhodla o neúspěchu těchto plánů.

Politická struktura říše

Není snadné popsat v několika větách komplikované politické a společenské zřízení říšského útvaru, který nemá v dějinách obdoby a který byl již soudobým právníkem Samuelem Pufendorfem označován jako „nepravidelný, monstru podobný“. Římskou říši tvořily říšské stavy, oprávněné zasedat a rozhodovat na říšském sněmu. Patřil mezi ně sbor sedmi (později osmi a devíti) kurfiřtů, kteří měli právo volit římského císaře, dále říšská světská a duchovní knížata, říšští preláti, říšská města a říšská šlechta (hrabata, svobodní páni, rytířstvo) sdružená do několika korporací. Državy jednotlivých říšských stavů představovaly pestrou mozaiku téměř samosprávných států, státečků, panství a měst. Tato mozaika byla zcela asymetrická: směrem na východ ustupovaly roztříštěné státečky rozsáhlejším celkům, z nichž ty největší – země Koruny české a rakouské země – zaujímaly značnou část říšského území a jako součást habsburské monarchie tvořily oporu římského císaře.

Kultura a reprezentace malých dvorů

Pro politiku, ale také pro hospodářský, sociální a kulturní vývoj říše vyplývaly z této roztříštěnosti závažné důsledky. Barokní doba byla totiž obdobím centralizace. Politická moc se v řadě evropských států soustředila do rukou „absolutistických“ panovníků, kteří se snažili ovládat své státy z jednoho centra. Vytvářeli kolem sebe rozsáhlé dvory, k nimž zvolna připoutávali šlechtu. Panovnický dvůr rozvinul složitý ceremoniál, který měl zobrazovat hierarchické a nábožensky posvěcené uspořádání společnosti. Součástí této mocenské propagandy byla nákladná reprezentace. Panovnické dvory se staly také hlavními kulturními centry barokní doby. Soustřeďovali se na nich umělci všech směrů – malíři, sochaři, architekti, hudebníci, literáti, historikové – a stavěli své dovednosti do služeb kulturní propagandy svých mecenášů. Vznikla zvláštní dvorská subkultura, vyhrazená pro příslušníky mocenské elity a skrytá před zraky neprivilegovaných. Jejím vzorem byly především Versailles Ludvíka XIV.

Místo centrálního panovnického dvora existovalo v římské říši bezpočet drobných knížecích dvorů. Kurfiřtské rezidence v Drážďanech, Mnichově, Heidelbergu či Berlíně byly ještě schopny držet krok s úrovní velmocenských dvorů, na držitele drobných říšských knížectví však číhal rozpor mezi potřebou odpovídající reprezentace a neúprosnou mezí peněžních prostředků. Počet říšských knížat navíc stále vzrůstal a jejich finanční možnosti se tím zmenšovaly. Společenskou a kulturní úrovní svých malých dvorů se knížata snažila dostát dobovým nárokům na reprezentaci a vzdorovat svému nezadržitelnému mocenskému úpadku.

Tyto malé, ale početné knížecí dvory, jaké drželi např. Bachovi zaměstnavatelé Vilém Arnošt Sasko-Výmarský či Leopold Anhaltsko-Köthenský, však dohromady nabízely zázemí velkému počtu originálních i druhořadých umělců a přes své skromné podmínky se v řadě případů staly kulturními centry světové úrovně. Jejich odkaz tvoří nedílnou součást evropského kulturního dědictví, přestože poslání celé této barokní dvorské kultury bylo ve skutečnosti pouhým snem – fikcí, která si namlouvala, že je schopna zastavit chod dějin.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.