Bio

Začněme obligátně: Robert Schumann se narodil – anebo raději ne. Vždyť datum narození není důležité a každý je hned zapomene. Jisté je, že z perspektivy končícího tisíciletí se nám Schumann jeví jako dítě své doby par exellence. Byl však z těch, kteří se nenechají jen pasivně unášet proudem dějin, ale sami se chopí vesla, aby dali dění smysl a směr, který se jim jeví jako ušlechtilý. Malé idylické městečko zasazené doprostřed nádherné krajiny krušnohorského předhůří –  takový byl saský Zwickau v roce 1810, kdy se zde knihkupci a nakladateli Augustu Schumannovi narodil syn Robert. Po svém otci zdědil lásku k literatuře a veškerým plodům ducha, talent ke psaní, kritický úsudek i organizační talent. Bohužel mu otec zanechal také velmi slabé nervy a sklon k duševní chorobě. (Všichni Robertovi sourozenci – tři bratři a sestra – zemřeli velmi mladí). V šesti letech dali rodiče malého Roberta učit na klavír k městskému varhaníkovi Kuntschovi.  Brzy bylo zjevné, že v dítěti vězí velký hudební talent. Nejraději se u klavíru oddával „volnému fantazírování“. Jeho živelná hudebnost se nejlépe uplatnila poté, co s pomocí otce sestavil orchestr ze svých spolužáků z gymnázia, který sám od klavíru řídil. Ani ostatní vzdělání Robertovi rodiče nezanedbávali: už od sedmi let se učil latinu a v osmi přibral ještě francouzštinu a řečtinu.

 

Robert Schumann

V roce 1820 nastoupil Robert na gymnázium ve Zwickau. U svých spolužáků nalezl mnoho spřízněných duší, které jako on horovaly pro německou literaturu a umění. V prosinci 1825 založil Robert literární spolek s pravidelnými schůzemi a řádnými stanovami, které sepsal patnáctiletý student sám: „Jestliže má každý vzdělaný člověk povinnost znát literaturu své vlasti, tak také my, kteří přece chceme a musíme si činit nároky na vyšší vzdělání, nesmíme zanedbávat naši německou literaturu a musíme se vší silou snažit ji poznat...“ Sám také nadšeně přispíval vlastními básněmi a literárními pokusy do programu společných schůzek. Velikými uměleckými láskami mladého Schumanna byli Moscheles v hudbě a především básník a romanopisec Jean Paul. Svět jeho románů plných fantazie, barev a bizarních scén Roberta lákal a vzrušoval. Spolu s přítelem podnikli cestu k jeho hrobu, kde si slíbili, že zůstanou věrni odkazu velkého poety.

Velké dilema

Březen roku 1828 přinesl krásný pocit volnosti po úspěšně vykonané maturitní zkoušce a Robert se zapsal ke studiu práv na lipské univerzitě. V rušném veletržním městě však citelně postrádal klid přírody, na kterou byl z domova zvyklý. S právnickým studiem v podstatě ani nezačal – uzavřel se ve své trudnomyslnosti a celé hodiny prosnil u klavíru. Objevil hudbu Bacha, Mendelssohna a především Schuberta, se kterým se cítil být přímo ztotožněn. Když se v listopadu 1828 dozvěděl o jeho smrti, proplakal prý celou noc.

Postupně dozrával k rozhodnutí věnovat se naplno hudbě, ale zatím se neodvažoval svěřit se s tím matce. Nejprve chtěl dosáhnout zlepšení své klavírní techniky, jejíž základy byly skutečně chatrné. Člověkem v tomto oboru nad jiné povolaným byl lipský učitel klavíru Friedrich Wieck. Systematický, metodický pedant byl Schumannovým přesným opakem, ale jeho působení na mladého horlivce bylo vskutku blahodárné. Wieckova metoda měla pozoruhodné výsledky; nejlepší reklamou byly jeho dvě dcery: Clara, narozená v roce 1819 a o třináct let mladší Marie z druhého manželství. Po rozvodu s Clařinou matkou vzal Wieck dceřinu výchovu do svých rukou. Clara byla svérázným, uzavřeným dítětem, mluvit začala až ve čtyřech letech. Po krátké době, jako osmiletá, však k radosti svého otce začala veřejně vystupovat jako klavíristka.

Rozhodnutí

Robert zatím váhal s konečným rozhodnutím a odjel do Heidelbergu – údajně kvůli tamní proslulé právnické fakultě. Celkem tři semestry strávil bujarým studentským životem, ale největší díl energie věnoval klavíru. Cvičil až sedm hodin denně a také pilně komponoval. Některé drobné skladby později zrevidoval a vydal. O velikonocích roku 1830 slyšel poprvé hrát Paganiniho. A náhle před sebou uviděl jasně svoji budoucnost: stane se klavírním virtuózem, tak velkým, jako je Paganini houslista! A 30. července napsal o svém rozhodnutí matce: „Můj celý život byl dvacetiletým zápasem mezi poezií a hudbou, nebo to nazvi hudba a práva. V Lipsku jsem si jen tak žil a snil a toulal se a v podstatě nedal dohromady nic pořádného, ale tam i zde jsem vždy vroucně a stále vroucněji lpěl na umění. Teď stojím na křižovatce a lekám se otázky: kam? Poslechnu-li svého génia, ukazuje mi k hudbě, a já věřím, ke správné cestě.“ Prosil matku, aby se přimluvila u Wiecka, a ten se zavázal „vychovat z Roberta při jeho talentu a fantazii během tří roků jednoho z největších žijících klavíristů.“ Jeho podmínky byly tvrdé, ale Robert se jim s radostí podvolil. Najal si místnost přímo ve Wieckově bytě a pustil se s chutí do tvrdé práce.

Konec nadějí v koncertní dráhu

Každý klavírista ví, že ne všechny prsty ruky jsou na sobě nezávislé: třetí a čtvrtý jsou spojeny jednou šlachou, a proto je nemožné dosáhnout  jejich úplné samostatnosti. Schumann, který považoval klavírní hru za pouhou prstovou mechaniku, si sestavil jakýsi aparát, pomocí něhož chtěl prsty „donutit“ k větší pohyblivosti. Výsledek se brzy dostavil, byl však katastrofální. Robertova pravá ruka téměř ochrnula a s kariérou koncertního pianisty byl definitivní konec. Skončil tím svá studia u Wiecka, ale s rodinou se stýkal přátelsky dále: přinášel své skladby Wieckovi  k posouzení a rád vypravoval fantastické příběhy malé Claře. Ta už byla tou dobou známou klavírní virtuózkou: patřil jí obdiv Chopina, Mendelssohna, Paganiniho... Robert  začal svoje úsilí stále více zaměřovat  na kompozici. Pilně se učil teorii, studoval zejména Bachovy fugy. Roku 1831 poprvé vyšly tiskem jeho Variace Abegg a Papillons. Skladby měly příznivý ohlas, který Schumanna uklidnil. Téhož roku se ale také poprvé představil ve své druhé, stejně významné roli: jako hudební spisovatel. Na stránkách Leipziger Allgemeine Zeitung uveřejnili jeho článek, ve kterém nadšeně chválil tehdy neznámého Chopina.

Rodí se skladatel

Léta 1832 – 33 byla pro Schumanna dobou zrání. Vznikly tři věty Symfonie g moll – první z nich se chtěl představit rodnému Zwickau. Ale věta se příliš nelíbila – daleko větší nadšení vzbudila hra tehdy třináctileté Clary Wieckové. Pod dojmem Paganiniho Capriccií pro housle si Schumann uložil za úkol vytvořit na jejich základě klavírní etudy. Tak vznikly Studie podle Paganiniho Capricií op. 3 a rok nato daleko náročnějších Šest koncertních etud podle Paganiniho Capricií, op. 10. Schumann přišel s tímto nápadem první, po jeho vzoru vytvořil své Transcendentální etudy  Franz Liszt  teprve v roce 1838. 

Robert se právě připravoval k založení vlastního hudebního časopisu, když náhle přišla zpráva o smrti bratra Julia a krátce nato zemřela žena druhého bratra. Nervový otřes, který tehdy Schumann zažil, byl první varovnou známkou toho, že jeho zdraví není úplně v pořádku.

Davidovi spojenci

Každý večer se scházeli v hospodě „U kávovníku“. Schumann většinou beze slova naslouchal přátelům, kteří ohnivě řešili problémy uměleckého života. Všichni cítili potřebu pokroku v hudbě, snili o „hudbě budoucnosti“, která by mluvila novým jazykem a probouzela v lidech živý, opravdový cit. Proti nepřátelům, kteří hudebnímu pokroku bránili – „filištínům“, hodlali bojovat stejně jako starozákonní David. Dejme slovo samotnému zakladateli družiny Davidových spojenců: „Nelze říci, že by tehdejší hudební poměry v Německu byly zvlášť utěšené. Na jevišti stále vládl Rossini, v klavírní hudbě Herz a Hünten. A přece uplynulo od smrti Beethovena, Webera a Schuberta jenom několik let. Pravda, hvězda Mendelssohnova začínala zářit a proslýchaly se divy o Poláku Chopinovi, ale oba nabyli trvalejšího vlivu teprve později. Jednoho dne bleskla mladým bouřlivákům hlavou myšlenka: Nepřihlížejme nečinně, pokusme se o nápravu, aby poezie umění přišla zase ke cti. Tak vznikly první stránky nového hudebního časopisu.“

Neue Zeitschrift für Musik

Dodejme, že ho bylo velmi zapotřebí. Ostatní hudební časopisy vedli většinou lidé neodborní nebo příliš konzervativní, kteří nové talenty neuznávali (pokud je vůbec byli schopni rozpoznat). Schumann v Neue Zeitschrift für Musik realizoval všechno své přirozené nadání. Jeho literární styl byl pozoruhodný: už v prvním článku se objevují jména Florestan, Eusebius a Mistr Raro – tři postavy, tři symboly, tři stránky Schumannovy  mnohovrstevnaté osobnosti. Jejich polemiky osvěžovaly styl článků a fejetonů a Schumann tuto mystifikaci s chutí držel v tajnosti před širší veřejností. Časopis měl od začátku pozitivní ohlas a mezi ostatními mu mohla konkurovat snad jen pařížská Revue et gazette musicale založená ve stejném roce 1834, do které přispíval i Liszt. Redakční práce, psaní, jednání s nakladateli a obchodníky, to vše měl Schumann na starost. Kromě toho rovněž komponoval a také – nelze se divit – prožíval milostný románek.

Citová předehra

Osmnáctiletá Ernestina von Fricken pocházela z Aše a roku 1834 začala studovat u Wiecka klavír. Romantická vášeň mezi ní a Schumannem vzplanula velmi rychle a milenci se tajně zasnoubili. Schumann si povšiml, že jméno Ernestinina rodného města psáno německy – A, Es, C, H – se může snadno vyjádřit v notách a učinil z těchto čtyř not téma k variacím. Skladba se jmenuje Carnaval (Karneval). Sňatek s Ernestinou, která byla nelegitimní, a tudíž chudou dcerou barona von Fricken, byl z pohledu materiálního zabezpečení nemožný. Dobrosrdečně a s noblesou se Robert a Ernestina dohodli na zrušení zasnoubení a nadále zůstali přáteli.

Boj o Claru

„Ty jsi má nejstarší láska. Ernestina musela přijít, abychom se my dva našli,“ řekl Schumann Claře, která dovršila šestnáct let a pozvolna se měnila v půvabnou ženu. Vztah, který byl od počátku srdečný, začal postupně měnit svůj charakter. „Když jsi mi dal první polibek, myslela jsem, že omdlím. Před očima se mi zatmělo, stěží jsem mohla potlačit ono světlo, které Ti zářilo vstříc.“

Ale Clařin otec, jakmile vytušil sílící pouto mezi oběma mladými lidmi, poslal dceru do Drážďan a zakázal jí jakýkoliv kontakt se Schumannem. Měl ho za člověka bez vážnosti a budoucnosti, který nikdy nedosáhne ničeho velkého. Když se dozvěděl o Robertově tajné návštěvě v Drážďanech, rozzuřil se a přísahal, že ho zabije, když se jen přiblíží. Vyděšená Clara musela otci slíbit poslušnost. Oba zamilovaní byli také nuceni neustále se vyrovnávat s klepy a pomluvami, které jim ochotní „přátelé“ donášeli. Tou dobou si Schumann myslel, že už je se vším konec. Zdrcený smrtí své matky, která zemřela v únoru 1836, a bez naděje na setkání s Clarou složil klavírní Fantazii op. 17, velkolepé a vášnivé dílo: „Fantazii můžeš rozumět jen tenkrát, když si vzpomeneš na to nešťastné léto roku 1836, kdy jsem se Tě musel zříci...“

Clara zatím dávala jeden koncert za druhým. V Berlíně hrála před královským dvorem (poprvé tu posluchači slyšeli někoho hrát zpaměti), cestovala do Hamburku, Brém, Hannoveru, v Lipsku se odvážila s rostoucím sebevědomím zařadit na program Schumannovy Symfonické etudy a konečně si na otci vymáhala souhlas písemného styku s Robertem. V den Clařiných osmnáctých narozenin si Schumann dodal odvahy a sešel se s Wieckem. Dočkal se však jenom vytáček a neurčitých výmluv. Alespoň se mohli s Clarou vidět. Už to v něm opět probudilo touhu tvořit: vznikaly Tance Davidovců, Dětské scény, Novellety a Kreisleriana op. 16, inspirovaná fantastickými příběhy kapelníka Kreislera z pera E. T. A. Hoffmanna.

Vídeňské intermezzo

V záležitosti sňatku s Clarou konečně svitla naděje: otec naznačil, že je ochoten dát souhlas, ale pod podmínkou, že manželé opustí Sasko. Schumann se myšlenky ihned chopil, zvlášť když cítil, že jeho skladatelská činnost nebyla po právu oceňována. Zamýšlel přenést svůj časopis do Vídně, kam odjel na podzim roku 1838. Jeho počáteční nadšení však ochladlo, když poznal, že u Vídeňanů nemá se svými názory na umění šanci uspět. Přesto však nebylo vídeňské intermezzo tak neplodné: Schumann navštívil bratra Franze Schuberta a v jeho pozůstalosti objevil dosud neznámou symfonii C dur, Schubertovo vrcholné dílo. Ihned je zaslal Mendelssohnovi do Lipska, který je také v krátké době provedl.

Clara Schumann

Po návratu byl Schumann pevně rozhodnut skoncovat v záležitosti s Wieckem co nejdříve. Oba s Clarou se obrátili na apelační soud v Lipsku, aby si souhlas k sňatku vydobyli právní cestou. Wieckovi se nepodařilo najít ani jednoho svědka, který by potvrdil jeho smyšlená obvinění o Schumannově podivínství či dokonce opilství. Soud proto rozhodl 4. ledna 1840 ve prospěch snoubenců. Kvůli Wieckovu – stejně marnému – odvolání se svatba odehrála až 12. září, den před Clařinými 21. narozeninami. Robert přinesl své ženě jako svatební dar cyklus písní Myrty op. 25.

V celých hudebních dějinách bychom sotva našli šťastnější pár, než byli manželé Schumannovi. Inspirativní spojení skladatele a klavíristky podnítilo vznik mnoha krásných děl. Mladí manželé se usadili v Lipsku. Robertova tvorba pokračovala ve zvláštním pořádku: jestliže léta 1829 – 39 věnoval výlučně klavíru, rok 1840 byl celý zasvěcen písním a následující rok zase symfoniím. Do roku 1842 spadá vznik většiny komorních děl: Tří smyčcových kvartetů op. 41, Klavírního kvintetu a kvartetu, Čtyř fantastických kusů pro klavírní trio a tak dále. Při premiéře svého oratoria Ráj a Peri se Schumann poprvé představil jako dirigent. Také Clara měla před sebou těžko řešitelnou úlohu: postupně se jí narodilo osm dětí. Manžel potřeboval klid k práci a ona se celé dny nedostala ke klavíru. Hmotné starosti ji však přiměly znovu nastoupit koncertní dráhu.

Tři roky po sňatku se na scéně překvapivě znovu objevil Friedrich Wieck, tentokrát s mírovou ratolestí v ruce. Mezi ním a Schumannovými došlo ke smíření. Robertův zdravotní stav se pomalu, ale neodvratně začal horšit. Už dříve býval mlčenlivý, teď však ztrácel kontakt s okolím a dobu Clařiných koncertních cest protrpěl v nečinné depresi. Velké čtyřměsíční turné do Ruska proto podnikli oba společně. Vítězné tažení Ruskem bylo – hlavně pro Claru – triumfem. Schumann  od počátku trpěl a nebyl schopen práce. Po návratu odevzdal vedení svého časopisu do rukou Franze Brendela.

Drážďany

Město malířů, sochařů a básníků už tou dobou hostilo dalšího význačného hudebníka: Richarda Wagnera. Schumannův zpočátku rezervovaný postoj k tomuto géniovi se změnil poté, co ho Wagner přiměl k návštěvě Tannhäusera.

Po částečném zotavení se Schumann vrátil ke kontrapunktickým studiím a napsal řadu klavírních fug v přísném slohu. Znovu se vrátil ke své Fantazii pro klavír a orchestr a rozšířil ji o Intermezzo a Rondo. Manželé Schumannovi podnikli na podzim roku 1846 cestu do Vídně. Malá návštěvnost a chladné přijetí Robertových děl však v obou zanechaly pocit hořkosti. Zato v Praze, kam přijeli v lednu následujícího roku, slavili triumfy.

Ztroskotaná opera

Schumanna stále více zaměstnávaly operní plány. Zabýval se mnoha náměty, které nikdy nedospěly dál než do stadia náčrtků. Teprve  text Hebbelovy Genovevy jej uchvátil natolik, že si sám napsal libreto a pustil se naplno do práce. Wagner jej sledoval a snažil se přátelsky upozornit na některé dramatické slabiny. Schumann se však rozčílil a od té doby se s Wagnerem neměli v lásce. Jeho podrážděnost se stupňovala. V horečném pracovním úsilí střídaném záchvaty choroby vzniklo v roce 1849 dvacet sedm velkých opusů. Premiéra Genovevy v Lipsku se odehrála v červnu 1850. Posluchači byli většinou rozpolcení: hudba se líbila, nemohla ovšem nahradit nedostatek dramatického smyslu. Schumannovu duševnímu stavu neprospěly události, které se udály krátce po sobě: v listopadu 1847 zemřel Mendelssohn, v květnu 1849 Robertův bratr Karel a v říjnu téhož roku Chopin. Když přišla z Düsseldorfu nabídka místa hudebního ředitele, Schumann ji přijal.

Tragické finále

Zpočátku vše vypadalo dobře: Robert se opět ponořil do komponování a také podnikl s Clarou cestu do Švýcarska, která ho neobyčejně osvěžila. I Claře se zdálo, jako by se muka předchozích let obrátila v dobré: „Často je mi až úzko, když pomyslím na to, jak šťastná žena jsem mezi miliony ostatních. Co jsou všechny stíny hmotného života proti radostem a blaženým hodinám, které prožívám v lásce a v dílech mého Roberta!“

Mezi Schumannovy povinnosti patřilo dirigovat místí orchestr, řídit amatérský smíšený sbor a chrámovou hudbu. Za nějakou dobu mu začali předhazovat, že se pro dirigentskou činnost nehodí – a byla to pravda. Introvert, člověk bez autority a s naprostým nedostatkem energie nemohl udržet v souboru potřebnou disciplínu. K tomu všemu se začala jeho choroba projevovat tím, že přestával chápat rychlá tempa a při dirigování slyšel pouze vlastní představu. V listopadu 1853 dal ze svého místa výpověď.

Nové cesty

Umělce na konci tvůrčí dráhy, kdy už se zcela uzavřel vnějšímu světu, dokázala ještě přece jen nadchnout událost, která měla pro dějiny hudby velký význam. Z Hamburku přišel mladý Johannes Brahms, v němž Schumann našel svého následovníka a přítele pro zbytek života. Poslední Schumannův článek v Neue Zeitschrift, který vyšel 28. října 1853 a jmenuje se Nové cesty, končí těmito slovy: „V každé době existuje tajemný svazek spřízněných duchů. Uzavřete vy, kdo k němu patříte, kruh pevněji, aby pravda umění vždy jasně zářila, rozšiřujíc všude radost a požehnání!“.

Duševní nemoc však spěla ke svému tragickému finále. Dne 27. února se Schumann pokusil utopit se v Rýnu. Bylo rozhodnuto umístit ho v ústavu pro nervové choroby. Ani Clara k němu nesměla. Lékaři ji zavolali, až když si byli jisti, že se blíží konec. Po více než dvou letech opět spatřila svého milovaného muže, jehož podobu nemoc zcela proměnila. „Usmíval se na mě a objal mě svou paží s největší námahou, neboť už nemohl své údy ovládat. Nikdy na to nezapomenu. Za všechny poklady bych se toho objetí nevzdala.“ Dva dny poté Robert Schumann zemřel. Žena, kterou si vybojoval a která mu celý život poskytovala oporu, pečovala i o jeho odkaz. Koncertní cesty po celé Evropě živily ji a její děti a zároveň jimi prosazovala dílo svého muže.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.