Osvícenectví a církev

„Měj odvahu užívat vlastního rozumu!“ V této výzvě je jasně vyjádřena základní snaha osvícenství 18. století o prosazování vlády rozumu a jeho samostatného užívání. Neboť pouze ten, kdo dokáže přemýšlet a jednat sám za sebe, řídit se svým vlastním intelektem, se může emancipovat a osvobodit z područí. Zásadních změn doznává v této souvislosti přirozeně i tradiční náboženství a ruku v ruce s ním církevní praxe. Náboženstvím osvícenství se stává deismus se svou vírou v jednoho Boha – stvořitele světa i tvůrce jeho zákonů, jeho působení na další životní procesy a osudy však popírá. Hlavní úkoly a náplň činnosti církve pak měly být soustředěny především do oblasti etické a morální – to znamená ukazovat cestu a vést věřící k mravnému životu.

 

Sekularizace

S osvícenstvím je nerozlučně spojen proces sekularizace. Na jedné straně představuje proces přechodu církevního majetku do rukou státu, na straně druhé, a to v širším slova smyslu, představuje redukci působení a vlivu církve v rozličných oblastech společenského života, v nichž hrála ještě nedlouho předtím důležitou, mnohdy dokonce rozhodující roli – ať již se jednalo o školství, politiku či vědecké poznání. Tak byla roku 1774 v rakouském mocnářství uskutečněna reforma nižších škol, vyhlášená na základě všeobecného školského zákona z 6. prosince téhož roku a s platností od ledna roku následujícího. Tímto zákonem byly vytvořeny předpoklady k zásadnímu zdokonalení nižšího školství včetně rozšíření sítě škol, a tím k radikálnímu zvýšení počtu dětí, které se naučily základnímu triviu – tj. čtení, psaní a počítání. Na druhé straně řada vzdělávacích institucí zanikla. Důvodem byla především snaha Josefova II. podřídit katolickou církev státu a vymanit ji z vlivu Římu. Dvě třetiny klášterů (především těch, které nesloužily sociálním účelům) tak byly zrušeny, jejich majetek (mnohdy nemalý) byl zestátněn a stal se základem takzvaného náboženského fondu. Tyto prostředky měly být určeny k výchově kněží a jejich odměňování.

Počet klášterů se sice radikálně snížil (celkem jich bylo rušením postiženo více než 700), avšak počet farností naopak vzrostl. Hlavním úkolem farářů se stala výchova nejen dobrých křesťanů, ale především užitečných a svědomitých občanů.

Spory státu a církve

Spory mezi státem a církví se táhnou jako červená nit celým 19. stoletím. Především to byla myšlenka odluky církve od státu, která zasáhla katolickou církev v její vlastní podstatě. Již na sklonku 18. století a především pak počátkem století devatenáctého přišla o své politické výsady a velkou část majetku. Stala se tak finančně závislou na svých pánech. Ani vídeňský kongres, který se sešel roku 1814, nesplnil její naděje v restauraci starých pořádků a vzkříšení jejího někdejšího mocenskopolitického postavení. A tak byla v následující době vystavena složitým jednáním s vládami v jednotlivých zemích Evropy, s nimiž musela uzavírat smlouvy, aby získala svobodu pro svou činnost.

Zároveň však mezi katolíky rostla snaha o vymanění se ze státní moci, založené výlučně na světském základě. V řadě evropských zemí vznikaly iniciativy (později se pro ně ujal název „katolické hnutí“) sledující především dva základní cíle. Především to byla snaha o jmenování církevních hodnostářů církví, bez státních zásahů. Do výlučné církevní kompetence měla opětovně spadat výchova kněží. Druhým, neméně důležitým cílem, byla snaha hnutí zamezit přílišnému římskému centralismu. Jednotlivé skupinky tohoto hnutí, jehož vznik spadá ve všech evropských zemích do zhruba stejné doby – dvacátých let 19. století – se sice navzájem poměrně silně ovlivňovaly, k vytvoření nějaké společné organizace však nedošlo.

Ztráta bezprostředního politického vlivu katolické církve se ve svém důsledku však ukázala být poměrně příznivou. Vedla k uvědomění, ževěřící do svého lůna může získat pouze duchovními prostředky, nikoli násilím. Veskrze pozitivním důsledkem byla vnitřní obroda katolicismu, k níž postupně došlo v několika následujících desetiletích. Právě nemalý politický vliv, který katolická církev znovu získala v průběhu 19. století, včetně významného postavení katolických stran v mnoha zemích, je toho jasným dokladem.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.