Děd Ludwiga van Beethovena, původem z Flander, se stal někdy kolem roku 1733 dvorním hudebníkem v Bonnu. Byl jím i skladatelův otec Johann a měl jím nejspíš být i Beethoven třetí generace, po dědovi Ludwig, pokřtěný 17. prosince 1770. Datum narození neznáme, což přináší problémy organizátorům jubilejních oslav. Johann van Beethoven by se svým nadaným synkem rád napodobil příklad rodiny Mozartovy a předvedl světu nové zázračné dítě; neváhal dokonce „z reklamních důvodů“ osmiletému chlapci při jeho prvním veřejném vystoupení ubrat dva roky. Malému Ludwigovi však hudba místo radosti přinesla dril a cholerické výbuchy na alkoholu závislého otce. Až bonnský dvorní varhaník Christian Gottlieb Neefe (1748 – 1798) dokáže Ludwigovu muzikálnost opravdu ocenit, věnovat se mu a poskytnout mu slušné kompoziční základy.
V roce 1787 navštívil Ludwig poprvé Vídeň, která se měla později stát jeho domovem. Císařovi Josefu II. zbývaly už jen tři roky života, vymoženosti jeho osvícené vlády však již zapustily kořeny. A jen čtyři roky života zbývaly Wolfgangu Amadeu Mozartovi, který tehdy o Beethovenovi prohlásil: „Na toho dávejte pozor, jednou o něm bude mluvit svět.“ Téhož roku zemřela Ludwigova matka a sedmnáctiletý chlapec se stal faktickou hlavou rodiny, protože otec – alkoholik musel být předčasně penzionován. Ludwig hrál na violu ve dvorním a divadelním orchestru a navázal četná muzikantská přátelství.
Když přijel v roce 1792 do Bonnu Joseph Haydn, připomněla se Beethovenovi znovu Vídeň. Haydn se právě vracel z Londýna a v Ludwigovi, snad i pod vlivem přítele hraběte Waldsteina, se probudila ctižádost. Chtěl u Haydna studovat. Díky osudovému rozhodnutí přesídlit do Vídně bude v budoucnu patřit Beethovenovo jméno – spolu s Haydnem a Mozartem – k slavnému trojhvězdí vídeňského klasicismu.
Ludwig třináctiletý
Žák, který nerespektuje své učitele
Kolik Haydn Beethovenovi jako učitel přinesl, nevíme. Beethoven se měl později vyjádřit, že sice u Haydna bral hodiny, nic se však od něho nenaučil. Biblí kompozičního umění byla tehdy stále ještě učebnice Johanna Josepha Fuxe Gradus ad Parnassum z roku 1725, měřítkem kompozičního vybavení zvládnutí přísných zákonů kontrapunktu. Můžeme si představit, jak se přísná pravidla snášela s již tehdy patrným Beethovenovým volnomyšlenkářstvím... Psal sice „v duchu doby“, ale často realizoval myšlenky, které byly zcela nepřijatelné. Jeho experimenty z této doby vyústily například v roce 1802 v zavedení nového typu třetí, předposlední věty v sonátě či symfonii – scherza.
Dalším skladatelem, s nímž je spojováno Beethovenovo kompoziční školení, je dvorní kapelník Antonio Salieri (1750 – 1825), který zasvěcoval Beethovena do umění vokální kompozice na italské texty. Pro vídeňskou veřejnost však byl Beethoven především klavíristou, oceňovaným a zdatným improvizátorem.
První úspěchy, první potíže
Beethoven pořádal 2. dubna 1800 ve vídeňském Dvorním divadle hudební akademii, na které nechal provést svou 1. symfonii C dur op. 21. Symfonie se ještě nijak nevzdaluje od uzákoněné normy, ale tympány už v ní zní způsobem, který se stane pro Beethovena typickým. Jejich údery nemají jen úlohu rytmické opory – v hudebním předivu přinášely dramatický moment překvapení.
Beethoven se začal jako skladatel prosazovat, získal zakázky aristokratů. Stálý roční příjem od knížete Lichnowského navíc přinesl jakousi finační jistotu. Co jen však může být jisté, když mocnáři válčí...
Víc než záležitostmi veřejnými cítíl se však v té době Beethoven ohrožen zevnitř. Nebyl zdráv, potíže se již ohlašovaly pár let. Lékaři, aniž by se starali o skutečnou příčinu obtíží, doporučovali různé terapie, ty však nepomáhaly. Roku 1802 napsal Beethoven svým bratrům dopis, nazvaný později podle místa vzniku „Heiligenstadtská závěť“. Heiligenstadt, nyní součást Vídně, je idylické místo i dnes. Zoufalství Beethovenových slov prudce kontrastuje s tamní klidnou a nevzrušivou atmosférou. Uvažoval o smrti, ale rozhodl se pro život. Toto rozhodnutí můžeme vycítit z 2. symfonie op. 36. Její hudba je až vzpurná, jakýsi dobový kritik si při ní představoval „probodnutého draka, který odmítá zemřít a bije zuřivě ocasem kolem sebe“. Právě tato symfonie poprvé označuje taneční větu jako „scherzo“.
Zrádce Napoleon
Ze zřejmých důvodů Beethovenovi imponovala nezkrotnost mladého Korsičana jménem Napoleon Bonaparte, který se nenechal ničím odradit. Byl najednou velmi blízko. Překročil Alpy v průsmyku sv. Bernarda a u Marenga porazil početní převahu Rakušanů. Ještě v březnu
1804 uzákoňil revoluční vymoženosti – volnost, rovnost, bratrství. Beethoven mu chtěl věnovat svou 3. symfonii Es dur op. 55. Ale ideály vezmou za své, když Bonaparte ochutná moc. V květnu téhož roku se prohlásil dědičným císařem Francie. Do tištěného vydání Beethovenovy symfonie se už dedikace nedostala, Beethoven titulní list roztrhal a nahradil jej novým. Symfonii nazval Eroica a věnoval ji „neznámému hrdinovi“, bezejmennému člověku, který své ideály nezrazuje. Snad je tím neznámým on sám...
Vrcholná díla – i bez hrdinů
Spojovat všechny Beethovenovy skladby s událostmi v jeho či veřejném životě by však bylo zavádějící. Jednou z prokazatelných paralel je souvislost vzniku Eroiky s Napoleonem. Celá řada děl však stojí mimo tyto paralely – kdybychom chtěli hledat přímé souvislosti s pohnutými historickými událostmi, dostaneme se na scestí. Vždyť v téže době jako Eroica možná vznikaly později přepracované Variace G dur na píseň „Ich bin der Schneider Kakadu“ („Já jsem ten krejčík Kakadu“) vídeňského dobového skladatele singspielů Wenzela Müllera, Sonáta A dur pro klavír a housle „Kreutzerova“ op. 47, Trojkoncert pro klavír, housle a violoncello op. 56 a jiná díla.
V této době napsal Beethoven svoji jedinou operu Fidelio. Operu o porážce korupce a zla, o svobodě, věrnosti a lásce. Z desítek neuskutečněných operních plánů, které Beethoven měl, realizoval pouze tento jediný, a můžeme se domnívat, že to byla právě základní idea díla, která Beethovena k napsání opery dovedla, protože se kryla s realitou.
Současně – navzdory stupňujícím se zdravotním obtížím a postupující ztrátě sluchu, kterou se už ani nesnažil tajit – pracoval na třech dalších velkých dílech. V těsném sledu či spíše téměř zároveň vznikly jeho 5. symfonie „Osudová“, 4. symfonie a 6. symfonie „Pastorální“. 4. symfonie B dur op. 60 byla napsána velmi rychle, vedle rozpracované Symfonie c moll, příští „Osudové“, roku 1806. V příštích dvou letech vznikl také Koncert pro housle D dur a Koncert pro klavír G dur, Smyčcové kvartety op. 59 a Mše C dur.
5. symfonie je osou Beethovenovy symfonické tvorby. Je zároveň předělem symfonické kompozice vůbec. Fascinovala svou současnost a fascinuje dodnes. Tehdy udivovala svojí délkou a zacházením s formou vymykajícím se všem „předpisům“. Dnes překvapuje časem neumenšená údernost jejích v zásadě nekomplikovaných a až na tresť nápadu zhuštěných myšlenek. 6. symfonie je běžně vnímána jako její protiklad. Obě symfonie však mají mnohem více společného než toho, co je rozděluje. Vznikaly jako dvojice, v níž skladatel řešil dvěma různými způsoby týž problém: jak lze měnit danou formu, co skladateli poskytuje orchestrální zvuk, jak čtyři věty myšlenkově sjednotit. Tento problém jej později zaměstnal ještě několikrát, aby se pak v poslední symfonii objevil ve zcela nové rovině.
Snahy soukromé, běh veřejný
Skladatel se tehdy pokoušel získat stálé místo. Snad jej k tomu podnítila již několikrát obnovená myšlenka na ženitbu. Roku 1807 se marně ucházel o zaměstnání v některém z dvorních divadel. 27. března 1808 byl přítomen premiéře Haydnova oratoria Stvoření; bylo to naposledy, kdy se stařičký Haydn objevil na veřejnosti. V červnu téhož roku nabízí Beethoven nakladateli Härtelovi dvě nové symfonie; znamená to, že už musely být téměř hotové. Léto tehdy trávil v Heiligenstadtu a právě z této doby se dochovala vzpomínka budoucího básníka a dramatika Franze Grillparzera (1791 – 1872): „Mí bratři a já jsme si z toho podivného muže málo dělali – chodil nedbale, dokonce nečistě oblečen – když se kolem nás řítil a něco si bručel...“
Beethoven chtěl dokonce opustit Vídeň. V roce 1809 uvažoval o vstupu do služeb vestfálského krále v Kasselu. (Tímto králem byl nejmladší Napoleonův bratr Jerome). Opět můžeme sledovat, jak se protínaly historické události se skladatelovým soukromým životem. V dubnu 1809 vyhlásilo Rakousko Francii válku, v květnu obsadil Napoleon podruhé sídlo Habsburků, vídeňský Schönbrunn. V poslední květnový den zemřel Joseph Haydn, skladatel hymny, kterou napsal pro císaře Františka. Beethoven napsal v onom osudném květnu klavírní Sonátu op. 81 Les Adieux, věnovanou arcivévodovi Rudolfovi, který před Napoleonem utíkal.
Z angažmá v Kasselu sešlo. Nejen Beethovenovo osobní založení, ale i okolnosti chtěly, aby zůstal jednou provždy prvním svobodným umělcem v romantickém duchu, jemuž obživu přinášela pouze tvorba (nepočítáme-li již zmíněnou roční apanáž aristokratických přátel arcivévody Rudolfa, a knížat Kinského a Lobkowitze uzavřenou v březnu 1809). Ta však v poválečné inflaci a vinou dalších okolností vzala brzy za své. Z Beethovena se stal nevrlý společník a nepřítel Francouzů, určitý obdiv k Napoleonovi v něm však přesto stále přetrvával.
Téma neméně tajemné
I v příštích dvou letech Beethovena možná víc než veřejné dění zaměstnávalo jeho vlastní soukromí. Stále ještě se nevzdával myšlenky na ženitbu. Ženy v jeho životě hrály stále významnou roli, pro mnohé životopisce se staly námětem k samostatným studiím.
Jistou záhadnost, která Beethovenovy milostné vztahy obestírá, nezpůsobila jen doba sama. Ta sice zveřejňovala jen to, co dovoloval morální kodex, a vytvořila tak nános nejrůznějších fikcí pro desítky let po Beethovenově smrti, ale stejnou překážkou pro pochopení je nemožnost a koneckonců i naše neoprávněnost proniknout k detailům umělcova soukromí.
Zvědavost především vzbuzoval a stále vzbuzuje tužkou psaný, pravděpodobně nikdy neodeslaný list „nesmrtelné milence“. Je podobným výkřikem upřímnosti jako „Heiligenstadtská závěť“. Kdy a kde byl tento dopis nalezený v pozůstalosti napsán a komu byl určen (proč nebyl odeslán a proč jej Beethoven nezničil), zaměstnávalo řadu Beethovenových životopisců. Nejúžasnější na něm však není potvrzení některé z domněnek, které by vedly k identifikaci adresátky či upřesnění datace, ale obsah dopisu, jednoho z nejkrásnějších vyznání lásky ve světové literatuře. Beethoven hudebník se zde projevil jako básník slova, klasik Beethoven jako mistr romantické obrazotvornosti.
Zpět k hudbě
V roce 1812, do něhož někteří životopisci datují i vznik zmíněného dopisu, napsal Beethoven 7. symfonii A dur op. 92. Svým současníkům tak připravil další překvapení. Dokonce i Carl Maria von Weber prý prohlásil, že autor této symfonie je zralý pro blázinec. Její hudba už spěla jednoznačně k novému věku, a proto ji mohli ocenit jen ti, kteří se ubírali stejným směrem – Hector Berlioz a hlavně Richard Wagner. Z téhož roku je i 8. symfonie op. 93. V ní se Beethoven jakoby na chvíli vrátil vývojově zpět (místo scherza dosadil do třetí věty opět klasický menuet). Mezi ní a 9. symfonií je pak odstup jedenácti let. Ten jako by napovídal, že svou Osmou skladatel své dosavadní dílo zaokrouhlil vědomě a odstup k vzepětí v 9. symfonii znamenal další etapu hledání. A aby byly soukromé a tvůrčí události roku 1812 doplněny významnou věcí veřejnou, vězte, že tento rok definitivně zvrátil sérii Napoleonových vítězství, když byla vojska slavného vojevůdce rozdrcena u Moskvy.
7. symfonie měla premiéru 8. prosince 1813, na koncertě pořádaném Johannem Nepomukem Mälzelem. Vynálezce metronomu a konstruktér hracích strojků Mälzel vyráběl pro Beethovena naslouchátka. Koncert byl velkým skladatelovým úspěchem. Nebyla to však 7. symfonie, která tolik zaujala. Její provedení prošlo víceméně bez povšimnutí. Triumfem byla příležitostná skladba, věnovaná anglickému princi, příštímu králi Jiřímu IV., Wellingtonovo vítězství aneb Bitva u Viktorie op. 91. Hrdinou byl tentokrát pokořitel Napoleonovy armády v bitvě z 21. 6. 1813, vévoda Arthur Wellesley Wellington. Svou důvěru v lepší lidskou společnost přenesl teď Beethoven na Anglii, zemi parlamentarismu. K hlučné apoteóze vítěze předepsal v partituře kromě množství bicích i řehtačky a „hřmící stroj“. Velmi průměrná skladba zapůsobila svým politickým podtextem. Máme-li věřit Antonu Schindlerovi, bylo ve velké aule vídeňské univerzity přítomno na pět tisíc posluchačů, při koncertu o rok později v sále Reduty prý dokonce šest tisíc.
Óda na Beethovena? Tehdy rozhodně ne
Na svědectvích o těchto dvou koncertech je patrná změna dobového klimatu. Pro Beethovena, hledajícího v hudbě odpověď na obecné otázky lidského bytí, už nebylo místo. Přišla doba biedermeieru, vyznávající na jedné straně bezstarostnou idylu, drobnosti a něžné barvy, tanec, píseň a společenské hry, na druhé straně pompézní slavnosti a ceremoniály, jejichž smysl tkví v dekorativnosti.
Beethoven byl dítětem osvícenské humanistické epochy, ke které patřilo literární vzdělání. Se svými přáteli diskutoval o antických básnících, o Williamu Shakespearovi, vyznával Johanna Wolfganga Goetha a Friedricha Schillera. Schillerova óda An die Freude (Na radost) ho snad zaujala už v mládí. Právě ona se stala podkladem velkého hudebního poselství. Beethoven byl skladatelem absolutní hudby, přesto však prý nikdy neskládal, aniž si sám stanovil nějaký námět. Ve všech jeho symfoniích je přítomna kromě vlastní hudební idey ještě další myšlenka – v některých slovy uchopitelná (jako v Eroice, Osudové nebo Pastorální), v jiných jen tušená. Roku 1823 dokončuje monumentální Missu solemnis a ihned přistupuje ke kompozici 9. symfonie op. 125. Hudební motivy použité v symfonii najdeme ve skicářích už kolem roku 1817, ale k vyjádření zamýšlené mise už skladateli nestačí jen tóny. Jakoby zapomněl na slova básníka Franze Grillparzera, který mu jednou se závistí řekl: „Hudebníkům přece nemůže cenzura škodit. Kdyby tak člověk věděl, co si myslí při Vaší hudbě!“ Možná i díky právě dokončené mši si Beethoven uvědomuje, že pro své poselství potřebuje slovo. Báseň Friedricha Schillera – sen o sbratření všech lidí – mu je poskytla. 9. symfonií uzavřel Beethoven vývojovou etapu symfonie klasicismu a otevřel tomuto kompozičnímu druhu nové možnosti. Missa solemnis i 9. symfonie byly uvedeny 7. května 1824 spolu s příležitostnou předehrou Zasvěcení domu (Zur Weihe des Hauses) v divadle U Korutanské brány (Am Kärtnerthor).
V posledních třech letech, které Beethovenovi zbývaly do konce života, se snažil vytyčit nový směr v kompozici smyčcového kvartetu. Zatímco symfonie měla přes svou neobvyklost úspěch, poslední Beethovenovy kvartety byly považovány za výplod chorého starce a ocenění se dočkaly až mnohem později. Poslední období skladatelova života bylo plné fyzického utrpení. Zemřel 26. března 1827 ve Vídni. Nad městem zuřila sněhová bouře.