Revoluční rok 1848 důkladně otřásl staletými základy mnohonárodnostní habsburské říše. Za přežití říše vděčila jen oddaným generálům Windischgraetzovi, Jelačićovi a Radeckému. Ti se sice v poli i v městských ulicích dokázali vypořádat s rebely, ale bodák se nemohl stát trvalou odpovědí na problémy moderní doby. Zejména neplatil na rodící se nacionalismus. Na začátku padesátých let však situace habsburského mocnářství vypadala vcelku nadějně.
V čele státu stanul mladý a přirozeně nadaný František Josef, který se obklopil schopnými rádci Felixem Schwarzenbergem a Alexandrem Bachem. Jejich snem se stalo jednotné, centralizované a moderní Velkorakousko. Prostředkem prosazení této „nejvyšší vůle“ se měl stát znovunastolený císařský neoabsolutismus, který ovšem doznal ve srovnání se zkostnatělým režimem někdejšího kancléře Metternicha podstatných změn. Základem státní správy se staly okresy, které nahradily někdejší vrchnostenské orgány. Hospodářství získalo volnost a svobodný trh. V politice však liberalismus zůstával nemyslitelným. Novopečení občané se opět měli změnit v poslušné a pilné poddané panovníka z boží milosti. Zemské sněmy nezasedaly, volby se nekonaly. V redakcích se opět zabydlela cenzura. A co probuzené národy? Ty mlčely a zdálo se, že budou mlčky následovat panovníkovo heslo „spojenými silami – viribus unitis“.
Od Solferina k Hradci Králové
Velmocenská iluze trvala do konce padesátých let. Cena za ni byla mimořádně vysoká. Správní reforma, všudypřítomné četnictvo a početná armáda vyžadovaly nevídané náklady. K chronickým problémům s deficitním rozpočtem se přidaly zahraniční zápletky a neúspěchy. Slávou posedlý sotva plnoletý František Josef si nejprve svým obojakým chováním během krymské války znepřátelil Rusko, jemuž vděčil za porážku revoluce v roce 1848. V Evropě izolován se následně nechal vlákat do pasti připravené Sardinií a Francií. Dvě krvavé bitvy u severoitalského Solferina a Magenty roku 1859 stály Rakousko bohaté Lombardsko. Otřesů využila i uherská opozice, která houževnatě odmítala rozpuštění staroslavného Uherského království v nějakém Velkorakousku.
Porážky, nepokoje v Uhrách, rozvrácené finance i škodolibá radost občanů z neúspěchů si vynutily „času přiměřenou“ konstituci. Změny však byly polovičaté a zdaleka nedosahovaly rozsahu z revolučních let 1848 – 1849. Uhři však nestáli o konstituční centralistické Velkorakousko a trvali na obnovení svrchovaných Uher. Jednání a experimenty se vlekly po celá šedesátá léta. Státoprávní požadavky bránily Maďarům, Polákům, Chorvatům, Italům z Benátska a posléze i Čechům přijmout nabízená politická práva. Stát se potácel v permanentní krizi. Rozháraných poměrů využily Itálie a Prusko a společně zaútočily na oslabené Rakousko. Výsledkem nové porážky z roku 1866 bylo vyklizení Benátska a ponechání nesjednoceného Německa pruskému vlivu.
Rakousko-uherský dualismus
Válka a potřeba opřít se o konsolidované domácí poměry urychlily státoprávní vyrovnání. Obnovené samostatné Uherské království se ovšem zřeklo části své suverenity ve prospěch společného panovníka, armády, zahraniční politiky a financí. Rozdvojení mocnářství však bylo opět jen polovičatým řešením. Maďaři byli sice spokojeni, ale co ostatní národy? Koncem šedesátých let došlo ke kompromisům s Poláky a Chorvaty, a tak v odporu vůči dualistické rekonstrukci říše setrvávali jen Češi se svými státoprávními požadavky podobnými oněm uherským. Na rozdíl od Maďarů se však nemohli opřít o národní šlechtu, která neexistovala, ani o české Němce, kteří měli existenční zájem na centralizovaném Rakousku. V něm by totiž vždy tvořili většinu, zatímco v samostatném Českém království by byli vydáni Čechům na milost a nemilost. Rozhořčení Češi vedení Palackým a Riegrem reagovali odchodem do politické pasivity, která trvala dlouhých 16 let a nepřinesla žádné zisky. Do budoucna však zůstávali nespolehlivým článkem mnohonárodnostní říše.