Orpheus britanicus

„Většího hudebního génia Anglie nikdy neměla,“ napsal v roce 1726 Roger North, právník a hudebník-amatér, který pamatoval celý skladatelský vývoj Henryho Purcella, stejně jako první oratoria Georga Fridricha Händela. A učinil tak zcela jistě právem. Purcellovo dílo představuje jeden z vrcholů anglické hudby a zároveň jeden z nejpodivuhodnějších květů evropského baroka. Po Purcellově smrti zůstala jeho hudba nadlouho skryta okolnímu světu za zdmi anglických katedrál a kaplí. Na kontinent pak Purcell pronikl o několik set let později jako autor opery Dido a Aeneas, ačkoliv napsal stovky dalších děl. Teprve dvacáté století postupně znovu objevilo krásu a velikost jeho hudby.

 

Pod závojem času

Zájem se přirozeně přenesl také na osobu skladatele, na jeho osudy, vlastnosti a osobní život. Avšak v tomto ohledu si Purcell střeží svá tajemství dodnes. Z počtu jeho děl lze jistě právem soudit na velkou pracovitost, z průběhu jeho kariéry pak, že svého postavení dosáhl díky svým schopnostem a nikoli pro politické či náboženské přesvědčení. Londýnský hudební nakladatel Playford dosvědčuje, že Purcell věnoval velkou péči sbírkám, v nichž vycházela i díla zemřelých autorů, aby jejich památka neutrpěla. Těch několik málo historek, které se objevily v 18. století, jej líčí jako oduševnělého a příjemného společníka. O jeho soukromí však nevíme téměř nic. Na smrtelném loži odkázal veškerý majetek své milované ženě Frances a z jeho dětí jsou známy jen dvě: dcera, jež dostala jméno po své matce, a mladší syn Edward, který se později stal varhaníkem.

Purcell a anglické baroko

Purcell samozřejmě nebyl náhlým zjevením uprostřed pouště. Charakteristické rysy anglického baroka lze pozorovat již v dílech Henry Lawese, Matthewa Lockeho, Christophera Gibbonse, Johna Jenkinse,  Pelhama Humfreye, Johna Blowa a dalších. Hudba těchto mistrů, kteří už sami čerpali z domácích  renesančních tradic, a znalost francouzské a italské hudby 17. století, byly pro Purcellův vývoj určující. Ovšem právě způsob, jakým toto vše přetvořil, jej činí výjimečným.

Během svého nepříliš dlouhého života (zemřel v 36 letech) stačil Purcell svým dílem obsáhnout snad všechny hudební druhy, které Anglie 17. století znala. Psal anthemy, kantáty, fantazie pro violy da gamba i varhany, sonáty, suity, písně, opery i hudbu k činohrám. Ne všechna díla představují vybroušené drahokamy, ale téměř všechna nesou pečeť jeho originálního rukopisu a v mnoha případech – zvláště v hudbě vokální – představují vrchol svého oboru. Při této žánrové pestrosti nepřekvapuje ani větší různorodost jeho hudby. Vedle polyfonních skladeb v imitačním stylu psal i písně pro divadlo připomínající například skotskou lidovou hudbu. Zcela odlišné jsou vznešené kantáty na panovníka s jemným francouzským nádechem, ale i duchovní písně v jedinečném expresívním stylu.

Zvuk Orfeovy lyry

Purcellova hudba snad nikdy nepostrádá eleganci a formální vytříbenost, příznačný je také jakýsi elegický podtón. Nejosobitější je jeho melodická invence a harmonické cítění. Již u anglických renesančních mistrů, kteří skládali vícehlasá moteta či madrigaly, se lze setkat s takovými postupy ve vedení hlasů, jež by na kontinentě jen tak  neprošly. Purcellovo zacházení s disonancemi je však mnohem smělejší a někdy až „nepochopitelné“ – ovšem – vždy hudebně krásné.

Není divu, že byl Henry Purcell obdivován již svými současníky. Nezřídka psal hudbu, která mířila přímo do srdce.  Měl zároveň to štěstí, že skládal pro výborné, často přímo výjimečné interprety. Jedním z nich byl kupříkladu John Gostling, basista působící v královské kapele, který nejenže svůj hlas ovládal s nevšední virtuozitou, ale měl i neobyčejně velký rozsah. Většina Purcellových kompozic sice tak mimořádné nároky neklade, přesto ale nejedna z nich může být pro dnešní interprety obtížná. Důležitost harmonie a průzračnost stavby totiž vyžadují zvýšené nároky na intonaci a celkové souznění všech hlasů. Přidá-li se však k těmto kvalitám i krásná barva, Purcellovy skladby otevírají nebesa. Všechny jeho historické zásluhy o anglickou hudbu (a nebylo jich málo), stejně jako řemeslná dokonalost jeho skladeb mohou být předmětem úvah, rozborů, uznání a obdivu – to vše ale zůstane na papíře. Síla jeho krásné hudby však natrvalo získává lidská srdce. Zcela zaslouženě nese posmrtná sbírka z jeho písní, árií a duetů titul Orpheus Britannicus.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.