Jako virtuózní varhaník dosáhl Bach za svého života většího uznání než coby skladatel. Zejména na poli improvizace byl nepřekonatelný a vzbuzoval údiv a uznání všude, jej bylo možné zaslechnout. Není známo, kdo byl jeho prvním učitelem na varhany (snad jeho nejstarší bratr), je však zřejmé, že hrál výborně velmi brzy. V mládí mu zřejmě působilo potěšení účastnit se různých konkurzů na varhanická místa, kde mohl ukázat své umění, i když neměl v úmyslu nastoupit do nového úřadu. Svou virtuozitu nejvíce uplatnil ve výmarském období, později již na varhany neměl tolik času. V mládí získaná virtuozita mu však zůstala až do stáří – o tom svědčí jeho proslulé koncerty v Drážďanech, Kasselu (1732) či Berlíně (1747).
Expert
Ve stejné době jako virtuóz se Bach projevil jako varhanní expert. Na svém prvním varhanickém místě v Arnstadtu se vlastně nejdříve uvedl jako osmnáctiletý (!) posuzovatel nově postavených varhan. Zapůsobil přitom tak, že jej bez dalšího přijali jako varhaníka. Po celý život byl zván ke kolaudacím nových či opravených varhan. Z dochovaných písemných dokumentů je zřejmé, že byl posuzovatelem přísným, nicméně odborně nesmírně zdatným. Jeho pověst šla v tomto směru tak daleko, že v jeho posledních letech ho mnozí varhanáři prosili o dobrozdání a doporučení pro církevní úřady, které jim zadávaly zakázky. Řada varhan Bachem posouzených či podle jeho návrhu opravených ho přežila o desítky let, jako například podle jeho návrhu obnovené varhany v Mühlhausenu, které v té podobě sloužily až do dvacátých let 19. století.
Skladatel
Prvními Bachovými skladbami jsou právě kompozice určené varhanám. Dnes známe více než 230 Bachových varhanních skladeb. Zdá se, že vrcholným obdobím jeho tvorby pro varhany byla léta strávená ve Výmaru. Později se však k řadě starších skladeb vracel, revidoval je a přepracovával. Varhanní tvorba se tak jako červená nit táhla celým skladatelovým životem. Tehdy se mluvilo o třech velkých „B“ mezi německými varhaníky: myšleni byli B(P)achelbel, Buxtehude a Bach. Na díla obou jmenovaných Bach vědomě navázal. Ta Pachelbelova poznal již prostřednictvím svého nejstaršího bratra, který byl Pachelbelovým žákem, za Buxtehudem se pak Bach vydal na dlouhou cestu z Arnstadtu. Nicméně ve svých skladbách integroval i další směry své doby: moderní italskou koncertantní hudbu stejně jako hudbu francouzskou, a vytvořil svým dílem velkolepou syntézu celé epochy hudebního baroka.
Chceme-li se zaměřit na Bacha-varhaníka, bude jeho životopis v mnohém odlišný od Bacha-kapelníka ve světských službách, jak jsme ho poznali v čísle 5, věnovaném Braniborským koncertům. Ještě odlišný by byl obraz Bacha - kantora a skladatele kantát a pašijí.
S varhaníkem Johannem Sebastianem strávíme nejvíce času v jeho mládí, na cestách na sever za starými varhaníky, na konkurzech na varhanická místa, při potyčkách se vzpurnými studenty či kvůli neznámé dívce na kostelním kůru. Tento Bach je jiný než ten vážný pán s přísným pohledem, kterého si dnes představíme při vyslovení jeho jména. Přesto je to on – vždyť takovou hudbu nemohl napsat nikdo jiný.