Joseph Haydn byl bezesporu jedním z velikánů hudby osmnáctého století. V učebnicích ho většinou nalezneme ve společnosti více než důstojné. Právě pánové Haydn, Mozart a Beethoven bývají nazýváni „vídeňským trojhvězdím“ – oni se zasloužili o to, že zrovna ve Vídni vyvrcholilo historické období nazývané hudebním klasicismem, jejich skladatelský odkaz máme na mysli, když hovoříme o tzv. vídeňské škole. V dějinách hudby je tedy Haydnovo místo pevné a hodnotné. Zdá se však, že Haydnovu hudbu známe a hrajeme mnohem méně, než by si zasloužila. Jak je to možné?
Život plný změn
Když se Haydn roku 1732 narodil, byli dva největší skladatelé baroka – Johann Sebastian Bach a Georg Friedrich Händel – na vrcholu svých tvůrčích sil, ve Vídni reprezentovala barokní tradici díla uznávaných dvorních skladatelů Johanna Josepha Fuxe a Antonia Caldary. Když v roce 1809 Haydn zemřel, od smrti Wolfganga Amadea Mozarta uplynulo již osmnáct let a Haydnův žák Beethoven prožíval vrchol své umělecké kariéry, měl již za sebou mj. šest symfonií.
Hudební styl prodělal během dlouhého Haydnova života obrovské změny a bouřlivý vývoj. Je pozoruhodné, jak dokázal být Haydn ve všech svých skladbách aktuální a moderní. Ještě pozoruhodnější však je fakt, že Haydn nejenom reflektoval nejnovější vývoj hudební řeči, ale že se tento vývoj v mnoha oblastech odehrával právě v jeho díle.
Dvěma hudebními druhy, jejichž klasickou podobu Haydn formuloval ve svých skladbách, jsou smyčcový kvartet a symfonie. Tato klasická podoba je vyjádřená v jeho vrcholných skladbách, k nim však vedla dlouhá a namáhavá cesta. Ani Mozart ani Beethoven nenapsali zdaleka tolik symfonií jako Haydn, který v desítkách děl experimentoval, systematicky probíral, zkoušel, odkládal a přijímal množství různých kompozičních postupů. Svými velkými oratorii, která vznikla na konci jeho života, skladatel pozoruhodně zaokrouhlil a uzavřel své dílo – navázáním na tradici Händelových oratorií se vlastně symbolicky vrátil k odeznívajícímu baroku, do kterého se narodil.
Známý přítel, hlubší zájem však nebudí
Náš obraz Haydnovy osobnosti příliš neodpovídá hloubce jeho hudby. Skladatel se nám jeví jako trochu naivní a poněkud jednoduchý člověk, o kterém se vyprávějí úsměvné anekdoty a na jehož životní osudy – třeba nešťastné manželství – se pohlíží s lehkým pobavením.
Tento zjednodušený a mírně povýšený pohled na Haydna pochází již z doby před polovinou 19. století. Pro romantiky byl nepřekonatelným hrdinou, tvůrcem a vzorem Ludwig van Beethoven. Na Haydna tedy pohlíželi přes Beeethovenův „titánský“ zjev. Pohled na obě osobnosti byl pokřiven – čím více byl Beethoven monumentalizován, tím menší a prostší se jevil Haydn. Odtud pramení třeba Schumannovy ne příliš lichotivé výroky o Haydnovi – (viz Jiní o skladateli).
Nebuďme však k Schumannovi nespravedliví. Téměř všechno, co bylo v 19. století známo o Haydnových osudech, pochází od jeho prvních dvou životopisců Georga Augusta Griesingera a Alberta Christopha Diese. Oba dva se seznámili se skladatelovými životními osudy přímo od něj v posledních letech jeho života. Jejich zprávy o Haydnově životě vyšly roku 1810. Přestože tvoří základ Haydnovy biografistiky a mají i velkou dokumentární hodnotu, nutně zkreslují pohled na Haydnovy osudy.
My a Haydn
Proniknout do jeho osudů vůbec není jednouché. Srovnejme jen, jak důkladně známe život a myšlení Mozartovo nebo Beethovenovo s úrovní znalostí o životě Haydnově. Významným faktorem je to, že Haydnova korespondence o svém autorovi nevypovídá zdaleka tolik jako Mozartova a Beethovenova. Není tedy vůbec nepochopitelné, že starý deformovaný pohled na Haydna v nás stále dříme. A tak často čteme, že Haydnovy opery odpovídají provinčním poměrům v Esterháze, aniž bychom je vůbec měli možnost poznat, z velkého symfonického díla se stále dokola hrají určité známé kusy, stejně je tomu u koncertů, v oblasti komorní hudby atd. Ani zde se nevyhneme řadě zjednodušení. Soustředíme se na Haydnovy symfonie a pokusíme se do tohoto úchvatného oceánu hudby ponořit co nejhlouběji. Zatajme tedy dech a uši mějme připravené.