Magnificat in D, BWV 243
Přestože se protestantská bohoslužba odehrávala především v němčině, při významných svátcích se v Lipsku v Bachově době stále používaly latinské texty. Magnificat – tedy chvalozpěv Panny Marie z evangelia sv. Lukáše, který uzavírá nešpory – zhudebnil Bach původně pro Svatý hod Boží vánoční roku 1723, tedy pro své první vánoce v Lipsku. Tato první verze skladby byla zkomponována v tónině Es dur a obsahovala kromě vlastního textu Magnificat ještě čtyři části s vánočními texty. Kolem roku 1730 pak Bach skladbu mírně přepracoval – částečně změnil instrumentaci, transponoval ji do D dur a vypustil vánoční vložky, takže ji bylo lze použít všeobecně pro nešpory o významných svátcích. Právě tato druhá verze se dnes hraje více a nachází se rovněž na naší nahrávce. Povaha textu klade na skladatele zcela odlišné nároky, než je tomu například v případě textů kantátových, především zde není prostor pro árie da capo či recitativy.
Magnificat anima mea Dominum / Velebí má duše Pána
Úvodní část má slavnostní koncertantní charakter, velmi významná je přitom role orchestru, jehož rozsáhlá předehra a dohra rámují vstup sboru.
Et exsultavit spiritus meus In Deo salutari meo. / a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli,
Druhý verš zhudebnil Bach jako sólo druhého sopránu s doprovodem smyčců. Taneční charakter věty přitom vychází z obsahu textu.
Quia respexit humilitatem
Ancillae suae.
Ecce enim ex hoc
Beatam me dicent.
Omnes generationes
/
že se sklonil ke své
služebnici v jejím ponížení.
Hle, od této chvíle
budou mne blahoslavit
všechna pokolení
Rovněž v podobě árie je zhudebněn verš třetí, tentokrát však jako trio prvního sopránu, hoboje d’amore a continua. Jednotlivé myšlenky textu jsou zpracovány odděleně a přiřazeny za sebou, zřetelný je přitom hudební předěl. Princip přiřazování je použit i pro zhudebnění samotného závěru verše – slova „Omnes generationes“ jsou zhudebněna jako sbor v rychlém tempu, který následuje attacca po árii. Lapidárnost, fugato i časté repetování tónů zvyšují působivost a kontrastní charakter této části, která však po textové stránce tvoří jednotu s částí předchozí. Nejedná se tak vlastně o samostatné číslo, nýbrž o součást celku.
Quia fecit mihi magna
qui potens est,
Et sanctum nomen eius.
/
Že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný.
Svaté jest jeho jméno
Čtvrtý verš je zhudebněn jako basová árie s continuem podobným způsobem jako verš druhý. Důležitá je role doprovodné, jakoby ostinátní basové linky: v instrumentální předehře je uveden motiv, který se v dalším průběhu věty stále opakuje.
Et misericordia
a progenie in progenies
Timentibus eum
/
A milosrdenství jeho
od pokolení do pokolení
k těm, kdo se ho bojí.
Další část je duetem altu a tenoru, barevně působivý instrumentální doprovod tvoří příčné flétny v unisonu se smyčci s dusítky.
Fecit potentiam in bracchio suo,
Dispersit superbos
Mente cordis sui.
/
Prokázal sílu svým ramenem,
Rozptýlil ty,
kdo v srdci smýšlejí pyšně;
Sborová část začíná bez instrumentální předehry a je zhudebněna jako fuga. Každý nástup tématu je zvýrazněn uvedením tutti vždy ve dvou úvodních taktech. Věta vrcholí dvojím kaskádovitým uvedením slova „dispersit“ ve všech hlasech a následujícím společným zvoláním „superbos“, kdy zaznívá disonantní zmenšený septakord. Po generální pauze následuje závěr věty v pomalém tempu.
Deposuit potentes de sede
Et exaltavit humiles.
/
vladaře svrhl s trůnu
a ponížené povýšil
Výrazný kontrast obsažený ve verši (deposuit / svrhl – exaltavit / povýšil) vedl skladatele k uplatnění obvyklých technik a podoby virtuózní sólové árie, na rozdíl od předchozích sólových částí zde tedy nenalezneme oddělené a po sobě následující zpracování dvou významových celků textu. Obtížné koloratury sólového tenoru doprovázeného houslemi v unisonu zde klesají a stoupají vždy podle významu právě zhudebňovaného slova.
Esurientes implevit bonis
Et divites dimisit inanes.
/
Hladové nasytil dobrými věcmi
a bohaté poslal pryč s prázdnou.
Rovněž v tomto verši nacházíme významový protiklad (nasycení chudých – odvržení bohatých). Sólový alt doprovází dvojice fléten a continuo. Povšimněme si rozsáhlého melismatu na slově „implevit“. Pozoruhodný je rovněž závěr: „bohatá“ melodie fléten je ukončena na konci předposledního taktu věty, poslední tón se ozve pouze v basu. Jedná se o symbol prázdnoty.
Suscepit Israel puerum suum,
Recordatus misericordiae.
/
Ujal se svého služebníka Izraele,
pamětliv svého milosrdenství,
Předposlední verš je zpracováním chorálu: ve třech vrchních hlasech (dva soprány a alt) se odvíjejí zdobné imitace, zároveň však v dlouhých hodnotách ve dvou hobojích vedených unisono zaznívá citát části gregoriánského chorálu.
Sicut locutus est ad patres nostros,
Abraham et semini eius in saecula.
/
jež slíbil našim otcům,
Abrahámovi a jeho potomkům navěky.
Poslední verš Mariina chvalozpěvu je zhudebněn jako stručná fugová část pro sbor a capella doprovázený pouze continuem.
Gloria Patri, et Filio,
Et Spiritui Sancto.
Sicut erat in principio,
Et nunc, et semper,
Et in saecula saeculorum. Amen.
/
Sláva Otci, i Synu,
i Duchu svatému.
Jako byla na počátku,
i nyní, i vždycky,
až na věky věků. Amen.
Úvod závěrečné doxologie plyne v pomalém tempu, zvukově mohutné čtveré zvolání sboru je přitom proloženo fugátovými nástupy jednotlivých hlasů, které jsou charakteristické triolovým rytmem; trioly zde evidentně poukazují k oslavované Nejsvětější Trojici. Po koruně následuje závěr, v němž je využita hudba z úvodu celého Magnificat. Jedná se o další z příkladů naprostého provázání Bachovy hudby se zhudebňovaným textem – hudbou totožnou se samým začátkem skladby je zhudebněn text „sicut erat in principio/jako bylo na počátku“.
Kantáta Ich habe genug BWV 82
Kantátu pro sólový bas, hoboj a smyčce zkomponoval Bach roku 1727 pro svátek Očišťování Panny Marie (Hromnice, 2. února), později ji vícekrát přepracoval a dvě části kantáty nacházíme i v Knížce skladeb pro Annu Magdalenu. Text neznámého básníka odkazuje k vyprávění o Simeonovi z evangelia sv. Lukáše (Uvedení Páně do chrámu, Lk 2,22-39), tématem je touha po smrti jako po vysvobození ze světa prostoupeného bídou.
Ich habe genug!
Ich habe den Heiland,
das Hoffen der Frommen,
auf meine begierigen Arme
genommen;
Ich habe genug!
Ich habe ihn erblickt;
Mein Glaube hat Jesum
ans Herze gedrückt;
Nun wünsch’ ich noch heute
mit Freuden
Von hinnen zu scheiden.
/
Mám již všeho dost!
Spasitele,
naději zbožných,
vzal jsem
do své dychtivé náruče
Mám již všeho dost!
Spatřil jsem ho;
má víra mi přitiskla
Ježíše k srdci;
teď přeji si ještě dnes
s radostí
odtud uniknout.
Árie s obligátním hobojovým partem začíná předehrou, drobné figurace sólového nástroje jsou doprovázeny smyčci a klesající postupem v basové lince, barva zvuku hoboje přitom vzácně podporuje atmosféru rezignace, ale také vděčnosti, naděje a přání „ještě dnes odtud uniknout“.
Ich habe genug!
Mein Trost ist nur allein
Daß Jesus mein und ich
sein eigen möchte sein.
Im Glauben halt ich ihn,
Da seh’ ich auch, mit Simeon,
Die Freude jenes Lebens schon.
Laßt uns
mit diesem Manne ziehn!
Ach! Möchte mich
von meines Leibes Ketten
Der Herr erretten.
Ach! Wäre doch
mein Abschied hier,
Mit Freuden sagt’ ich,
Welt, zu dir:
Ich habe genug!
/
Mám již všeho dost!
Mou útěchou je jen
že Ježíš můj a já
jeho chtěl bych být.
Ve víře jsem s ním
a jako Simeon již vidím také
radost věčného života.
Nechte nás
jít s tímto mužem!
Ach! Kéž by mě
od řetězů mého těla
osvobodil Pán.
Ach! Nastal-li by přec čas
mého odchodu,
s radostí bych ti,
světe, řekl:
mám již všeho dost!
Všimněme si zvolání „Ich habe genug!“ z úvodní árie, kterým je recitativ zarámován a které je zde pokaždé zhudebněno jinak. Centrum recitativu tvoří dvoutaktové arioso („Lasst uns mit diesem Manne ziehn!“), imitace mezi violoncellem a zpěvem zde symbolizuje výzvu k následování Ježíše.
Schlummert ein,
ihr matten Augen,
Fallet sanft und selig zu.
Welt, ich bleibe nicht mehr hier;
Hab’ ich doch
kein Teil an dir
Das der Seele könnte taugen.
Hier muß ich das Elend bauen.
Aber dort, dort werd’ ich schauen
Süßen Frieden, stille Ruh’.
/
Usněte,
vy unavené oči,
zavřete se lehce a blaženě.
Světe, nezůstávám tu již více;
přece již na tobě
nemám žádnou účast
která by mohla být duši k užitku.
Zde musím třít bídu.
Ale tam, tam uzřím
sladký pokoj, tichý klid.
Stále znovu je zde různými způsoby zhudebněna touha po klidu a pokoji. Obvyklý půdorys árie da capo je ve střední části rozšířen, takže se jedná vlastně o rondo s dvojím návratem rozsáhlého „refrénu“.
Mein Gott!
Wann kommt das Schöne: Nun!
Da ich im Frieden fahren werde
Und in dem Sande kühler Erde
Und dort bei dir im Schoße Ruhn?
Der Abschied ist gemacht,
Welt, Gute Nacht!
/
Můj Bože!
Kdy přijde to krásné: teď!
Tu v pokoj vejdu
a v písku chladné země
a tam ve tvém klíně spočinu?
Odchod je dokonán,
světe, dobrou noc!
Ich freue mich auf meinen Tod,
Ach! Hätt’ er sich
schon eingefunden.
Da entkomm’ ich aller Not
Die mich noch
auf der Welt gebunden.
/
Těším se na svou smrt.
Ach! Kéž by
již přišla.
Tu unikám vší bídě
která mě ještě
váže se světem.
Stručná árie je charakteristická svým radostným tanečním charakterem a představuje tak logické vyústění myšlenkového průběhu kantáty: únava ze světa „Ich habe genug“ je pryč, vysvobození je již na dosah.