Orlando di Lasso i Giovanni Pierluigi da Palestrina byli za svého života mužové slavní a vážení, dosáhli postavení, jaké jim mnozí jejich současníci mohli jen tiše závidět, a stali se určitými symboly hudby vrcholné renesance. Poněkud zjednodušující výklady je staví do jakéhosi protikladu, přestože oni sami tak ve druhé polovině 16. století určitě chápáni nebyli. Jak by také mohli, když jejich působiště od sebe dělil alpský masív a půlka Itálie? Palestrina žil a tvořil v Římě, Lasso se po sbírání zkušeností v Itálii usadil v Mnichově. Snad jedinou okolností, která nám obě osobnosti staví do přímé souvislosti, je místo kapelníka kostela sv. Jana v římské čtvrti Laterán. Tento post několik let zastával mladý Lasso, po odchodu do Německa jej vystřídal Palestrina.
Zapomeňme na chvíli, že otázky typu „Co by bylo, kdyby?“ nemají historikové příliš rádi, a zahrajme si na jedno takové „kdyby“. Zjistíme tak, jaké bylo postavení výjimečných hudebníků v dobách dávno minulých. Do hry nám vstoupí ještě jeden významný renesanční skladatel – Philippe de Monte. Předtím, než byl Lasso pozván k mnichovskému dvoru, zvažoval bavorský vévoda, zda by neangažoval Monteho. Palestrina dostal nabídku od císařského dvora, která mu ovšem nepřipadala natolik finančně zajímavá, aby kvůli ní spolu s celou rodinou opustil slunnou vlast a vydal se kamsi na sever. Čistě teoreticky, Lasso mohl zůstat v Itálii, Monte působit v Mnichově a Palestrina? Ten by mohl být kapelníkem na dvoře císaře Rudolfa II. v Praze. Ale nechme fantazírování. Dopadlo to tak, jak to určitě dopadnout mělo. Lasso – Mnichov, Monte – Praha, Palestrina – Řím. Nepřipomíná vám to něco? Zkuste si k jednotlivým městům dosadit názvy známých fotbalových klubů. A jsme přímo v žhavé současnosti. Ale jen s tím drobným rozdílem, že místo o sportovce se tehdejší mocní a bohatí přetahovali o talentované hudebníky.
Výjimečná osobnost
Lasso byl nejen skvělým hudebníkem, ale také též velmi inteligentní a vzdělanou osobností. Díky cestám do různých evropských zemí, především do Itálie, si udržoval přehled o tom, jak se kde komponuje. A samozřejmě toho také mnoho viděl a zažil. Jeho kompoziční styl zcela náleží vrcholně renesančnímu způsobu vyjadřování. Lasso proto bývá někdy označován (podobně jako Palestrina) za konzervativního, zvláště pak u skladeb z pozdního období. Položme si ovšem otázku, zda skladatel, který nalezl svůj styl a kompoziční jazyk, mívá v pokročilejším věku potřebu za každou cenu se
vyrovnávat s tím nejnovějším, co „otřásá“ jeho oborem. Dovedete si představit, jak sedmdesátiletý Janáček skládá přísně dodekafonním způsobem? Vraťme se ale do 16. století, kterým nás budou provázet životní osudy a hudba Orlanda di Lassa.