Zrození génia může být otázkou okamžiku. Právě takovým „hvězdným chvílím lidstva“ věnoval knihu rakouský spisovatel Stefan Zweig. Každá z historických miniatur sebraných v této knize je mistrovskou črtou představující zajiskření, jehož důsledky žijí po staletí – objevení Tichého oceánu či Eldorada, dobytí Cařihradu, vznik Marseillaisy, položení zaoceánského telegrafního kabelu. Jeden z příběhů nese název Zmrtvýchstání Georga Friedricha Händela s datem 21. srpna 1741 v podtitulu. Proč si ze všech geniálních hudebníků vybral Zweig zrovna Händela, proč zvolil „geniální okamžik“ právě tohoto skladatele?
Operní skladatel
Händel byl svým založením operní skladatel, k divadlu jej bezpochyby táhla již jeho vášnivá povaha. V mládí se vydal z rodného Halle do Hamburku, kde uspěl v nejvýraznějším operním divadle, jaké tehdy existovalo na sever od Alp. Později odešel do Itálie, kde opět uspěl zejména jako operní skladatel, tedy v oblasti vyhrazené téměř výhradně domácím tvůrcům „Il caro Sassone“ – jak byl v Itálii Händel nazýván – to dokázal jako jeden z mála, po něm se něco podobného podařilo například Johannu Adolfovi Hassemu či Josefu Myslivečkovi. Když se z Itálie vrátil zpět do rodného Německa, netrvalo dlouho a opět jej nesmírnou silou přitáhla opera – tentokrát do Londýna.
V té době byl Händel již značně zcestovalý a v Londýně se ocitl v probouzejícím se kosmopolitním velkoměstě. Právě jistou kosmopolitnost je možno uvést jako výrazný rys Händelovy osobnosti – rodilý Němec komponuje a provozuje italské opery v Londýně. Cestování měl zřejmě v oblibě již od mládí – důkazem je náhlost, s jakou odcestoval z Hamburku do Itálie, později se z Londýna vydával na dlouhé cesty do Itálie, když hledal zpěváky pro angažmá v londýnských operních společnostech.
Podobný rys najdeme i v Händelových skladbách. Nejenom v tom, jak dokázal vstřebat domácí hudební tradici, nejdříve v Itálii a později i v Anglii, ale také v samotném způsobu komponování, kdy využíval při vzniku nových skladeb velice často skladby starší, svoje i cizí. To nebylo v jeho době nic zvláštního, v žádném případě to však není možno považovat za nějaký nedostatek invence. Překvapivá je naopak nápaditost a samozřejmost, s jakou Händel k těmto výpůjčkám přistupoval a způsob práce s nimi.
Krize
Pro Händela muselo být kruté, když začalo londýnské publikum ztrácet zájem o italskou operu. Nehodlal se ostatně vzdát lehce a puzen svou prudkou povahou se rval s nepřízní osudu jako lev. Po zkrachování operní společnosti se osamostatnil a založil společnost druhou, když jej konkurence vytlačila z jednoho divadla, začal hrát v jiném, nevzdal se ani poté, co jej skolil záchvat mrtvice. Každý další návrat však byl stále těžší a nakonec se i bojovný Händel ocitl na konci svých sil.
Je pozoruhodné, že právě tehdy vzniklo dílo, které zoufalého, nicméně nezdolného skladatele proslavilo snad nejvíce: oratorium Mesiáš. Rok 1741, kdy skladba vznikla, je možno s jistou nadsázkou označit za bod obratu. Od té doby již Händel nenapsal žádnou italskou operu a své síly napřel do kompozice oratorií. Händelova oratoria jsou vyvrcholením stopadesátiletého vývoje tohoto hudebního druhu. Zároveň představují spojení různých prvků tehdy existujících národních hudebních stylů, anglické sborové tradice s vlivy italské opery a oratoria, či s německou zálibou v kontrapunktu.
Mesiáš vznikl během čtyřiadvaceti dní a řada autorů odborníků soudí, že skladatel při jeho vzniku upadl do jakéhosi náboženského vytržení. Ať to bylo jakkoli, podobné, přímo vražedné tempo komponování bylo u Händela obvyklé. Většina velkých oratorií i oper vznikla během několika týdnů a skladatel navíc často po několika dnech odpočinku začal komponovat další rozsáhlou skladbu. Takovým způsobem pracoval Händel zpravidla v létě či na podzim, neboť během sezóny na tak soustředěnou tvůrčí práci nebyl čas. Mesiáš tedy v tomto ohledu nebyl výjimkou.
Výjimečné však je jeho téma a velmi vydařené libreto. Neméně pozoruhodná je skutečnost, že byl Mesiáš, stejně jako další Händelova oratoria, provozován od dob svého vzniku nepřetržitě až do současosti. Taková kontinuita je u barokního skladatele výjimkou.
Desáté číslo tohoto časopisu bylo věnováno Händelovým instrumetálním skladbám, zde se zaměříme zejména na oratoria. Stranou však není možno nechat ani operu, které skladatel věnoval většinu svých sil. Vždyť bez italské opery a jejího londýnského krachu by nebylo ani Mesiáše.