Josef Haydn
Dolnorakouská obec Rohrau se nachází nedaleko Vídně. Malý Franz Joseph Haydn se zde narodil 31. března 1732 jako druhé dítě místního kolářského mistra. Neměl žádné hudební předky, přesto se však s hudbou doma setkával již od nejútlejšího dětství. Ve svém autobiografickém náčrtu z roku 1776 označil Haydn svého otce jako „od přírody velkého milovníka hudby“, který uměl hrát na harfu a za jehož doprovodu se doma často zpívaly prosté písničky. Na rozvoj hudebně nadaného Josepha mělo toto prostředí zřejmě blahodárný vliv, ostatně hudebníkem se stal i Josephův mladší bratr Michael.
Symfonie č. 94 G dur „S úderem kotlů“ Hob. I:94 (1792)
Angličané tuto symfonii pojmenovali „Surprise“ – „Překvapení“, u nás se používá přízvisko „S úderem kotlů“, pocházející z němčiny. Obě přezdívky se vztahují k překvapivému forte v tématu druhé věty. Ještě za Haydnova života se rozšířila historka, že chtěl tímto náhlým úderem probudit spící publikum, ze skladatelova vlastního vyjádření o tomto originálním místě však žádný podobný záměr nevyplývá. Zdaleka se nejedná o nějakou pointu nebo vrchol této skladby, vtipu a elegance je v ní mnohem více. Symfonie vznikla v druhém roce Haydnova prvního pobytu v Londýně. Poprvé byla provedena 23. března 1792.
Joseph Haydn byl bezesporu jedním z velikánů hudby osmnáctého století. V učebnicích ho většinou nalezneme ve společnosti více než důstojné. Právě pánové Haydn, Mozart a Beethoven bývají nazýváni „vídeňským trojhvězdím“ – oni se zasloužili o to, že zrovna ve Vídni vyvrcholilo historické období nazývané hudebním klasicismem, jejich skladatelský odkaz máme na mysli, když hovoříme o tzv. vídeňské škole. V dějinách hudby je tedy Haydnovo místo pevné a hodnotné. Zdá se však, že Haydnovu hudbu známe a hrajeme mnohem méně, než by si zasloužila. Jak je to možné?
Život plný změn
Když se Haydn roku 1732 narodil, byli dva největší skladatelé baroka – Johann Sebastian Bach a Georg Friedrich Händel – na vrcholu svých tvůrčích sil, ve Vídni reprezentovala barokní tradici díla uznávaných dvorních skladatelů Johanna Josepha Fuxe a Antonia Caldary. Když v roce 1809 Haydn zemřel, od smrti Wolfganga Amadea Mozarta uplynulo již osmnáct let a Haydnův žák Beethoven prožíval vrchol své umělecké kariéry, měl již za sebou mj. šest symfonií.
Hudební styl prodělal během dlouhého Haydnova života obrovské změny a bouřlivý vývoj. Je pozoruhodné, jak dokázal být Haydn ve všech svých skladbách aktuální a moderní. Ještě pozoruhodnější však je fakt, že Haydn nejenom reflektoval nejnovější vývoj hudební řeči, ale že se tento vývoj v mnoha oblastech odehrával právě v jeho díle.
Dvěma hudebními druhy, jejichž klasickou podobu Haydn formuloval ve svých skladbách, jsou smyčcový kvartet a symfonie. Tato klasická podoba je vyjádřená v jeho vrcholných skladbách, k nim však vedla dlouhá a namáhavá cesta. Ani Mozart ani Beethoven nenapsali zdaleka tolik symfonií jako Haydn, který v desítkách děl experimentoval, systematicky probíral, zkoušel, odkládal a přijímal množství různých kompozičních postupů. Svými velkými oratorii, která vznikla na konci jeho života, skladatel pozoruhodně zaokrouhlil a uzavřel své dílo – navázáním na tradici Händelových oratorií se vlastně symbolicky vrátil k odeznívajícímu baroku, do kterého se narodil.
Známý přítel, hlubší zájem však nebudí
Náš obraz Haydnovy osobnosti příliš neodpovídá hloubce jeho hudby. Skladatel se nám jeví jako trochu naivní a poněkud jednoduchý člověk, o kterém se vyprávějí úsměvné anekdoty a na jehož životní osudy – třeba nešťastné manželství – se pohlíží s lehkým pobavením.
Tento zjednodušený a mírně povýšený pohled na Haydna pochází již z doby před polovinou 19. století. Pro romantiky byl nepřekonatelným hrdinou, tvůrcem a vzorem Ludwig van Beethoven. Na Haydna tedy pohlíželi přes Beeethovenův „titánský“ zjev. Pohled na obě osobnosti byl pokřiven – čím více byl Beethoven monumentalizován, tím menší a prostší se jevil Haydn. Odtud pramení třeba Schumannovy ne příliš lichotivé výroky o Haydnovi – (viz Jiní o skladateli).
Nebuďme však k Schumannovi nespravedliví. Téměř všechno, co bylo v 19. století známo o Haydnových osudech, pochází od jeho prvních dvou životopisců Georga Augusta Griesingera a Alberta Christopha Diese. Oba dva se seznámili se skladatelovými životními osudy přímo od něj v posledních letech jeho života. Jejich zprávy o Haydnově životě vyšly roku 1810. Přestože tvoří základ Haydnovy biografistiky a mají i velkou dokumentární hodnotu, nutně zkreslují pohled na Haydnovy osudy.
My a Haydn
Proniknout do jeho osudů vůbec není jednouché. Srovnejme jen, jak důkladně známe život a myšlení Mozartovo nebo Beethovenovo s úrovní znalostí o životě Haydnově. Významným faktorem je to, že Haydnova korespondence o svém autorovi nevypovídá zdaleka tolik jako Mozartova a Beethovenova. Není tedy vůbec nepochopitelné, že starý deformovaný pohled na Haydna v nás stále dříme. A tak často čteme, že Haydnovy opery odpovídají provinčním poměrům v Esterháze, aniž bychom je vůbec měli možnost poznat, z velkého symfonického díla se stále dokola hrají určité známé kusy, stejně je tomu u koncertů, v oblasti komorní hudby atd. Ani zde se nevyhneme řadě zjednodušení. Soustředíme se na Haydnovy symfonie a pokusíme se do tohoto úchvatného oceánu hudby ponořit co nejhlouběji. Zatajme tedy dech a uši mějme připravené.
„Narozen a vychován v této zemi, jsem pyšný na Británii…“, pronesl Jiří III. a měl k tomu skutečně důvod. Sedmiletou válkou se Anglie stala mocným evropským impériem s dominantním postavením. Zvýšení jejího sebevědomí umocňoval především fakt, že získala výsadní postavení i v Severní Americe. Zdejší osadníci, bojující za rozšíření anglického panství, byli panovníkem téměř hýčkáni – jejich svobody nebyly nikterak omezovány, své záležitosti si spravovali zcela autonomně, takže výsledkem byly poměry mnohdy demokratičtější něžli na vlastních britských ostrovech. Ovšem každá mince má dvě stránky. Na jedné straně vítězství v sedmileté válce, na straně druhé však nemalé vnitřní dluhy, které bylo nutné nějakým způsobem umořit. A jak jinak, než prostřednictvím daní, jejichž tíha dopadala především na obchodníky, ale nepříznivý dopad měla i na kolonie. Snahou vlády bylo maximálně omezit, respektive postupně zlikvidovat jejich autonomii. Výsledkem těchto snah byl zákon o kolkovném přijatý britským parlamentem v březnu roku 1765, který v amerických osadách vyvolal obrovskou nevoli. Silný odpor umocněný účinným bojkotem anglického zboží zdejšími obchodníky uspíšil odvolání zákona již v následujícím roce.