Otec Fryderyka Chopina Nicolas byl původem Francouz a pocházel z Lotrinska. Do Polska přišel v roce 1788, když mu bylo teprve 17 let, aby si zde našel druhý domov. Jeho prvním zaměstnáním byla úřednická práce v továrně na tabák, ale poté, co vypuklo v Polsku povstání, přihlásil se Nicolas (teď už polsky Mikuláš) do národní gardy, která chtěla bránit polskou nezávislost proti Rusům. Povstání bylo potlačeno a Mikuláš Chopin si našel civilní zaměstnání: jako mnoho jiných emigrantů dával hodiny francouzštiny ve šlechtických rodinách. Na statku hrabat Skarbků v Zelazowe Woli potkal svou budoucí ženu, Justynu Krzyzanowskou, chudou příbuznou jeho zaměstnavatelů. Možná je sblížila společná záliba v hudbě – slečna Justyna hrávala na klavír a Mikuláš se k ní občas přidal s flétnou nebo houslemi. Svatba se konala roku 1806 a rok nato přišla na svět první dcera Ludwika. 1. března 1810 se Chopinovým narodil syn, kterého pokřtili Frédéric-Francis.
Krátce po Fryderykově narození rodina přesídlila do Varšavy, kde byl otec jmenován profesorem na nově zřízeném lyceu. Chopinovi tehdy obývali krásný prostorný byt a z finančních důvodů poskytovali ubytování a stravu studentům z bohatých rodin. Prostředí domova, vzdělaného otce a milující matky, družné rodiny, kam patřili i stipendisté, které si Chopinovi brali na byt – to vše znamenalo pro malého Fryderyka kruh bezpečí, jehož ideál se mu později naléhavě vracel ve vzpomínkách jako „ztracený ráj“.
Přes svou drobnou postavu byl malý Frycek, jak mu doma říkali, živé a zvídavé dítě. Pokaždé, když slyšel maminku hrát, běžel ke klavíru a museli ho od něj pokaždé doslova odtrhnout. Jaká to byla rozkoš, objevovat nekonečné možnosti tohoto nástroje! Otec nezanedbával vzdělání svých dětí v žádném směru, a tak brzy poznal, že Fryderykův talent potřebuje vedení. Na scénu přichází Wojciech Żywny, jehož jméno – i když v polštině zkomolené – prozrazuje český původ. Byla to svérázná postava s cůpkem, jako vystřižená z minulého století, ale pod jeho vedením – a za vydatného vlivu Mozartových a Bachových skladeb – se z nadaného dítěte stával pozoruhodný klavírista. Když mu bylo osm let, vystoupil 21. února 1818 poprvé na veřejném koncertě, kde provedl část klavírního koncertu Vojtěcha Jírovce. To už měl za sebou vydání první skladby tiskem – je to Polonéza g moll. (Skládat totiž uměl Fryderyk dříve než psát. Jeho první pokusy zapisoval otec). Celá Varšava byla rázem okouzlena tím malým chlapcem, který má vystupování aristokrata a navzdory svým slabým prstíkům hraje jako o život. Jeho starý učitel musel být nesmírně dojatý a pyšný, když si následující den nalistoval recenzi ve Varšavském deníku. „Po muzikantské stránce je to opravdový génius!“, rozplývaly se noviny a zároveň litovaly: „Kdyby se byl narodil v Německu nebo ve Francii, bezpochyby už by byl slavný po celém světě.“
Přání uslyšet malého virtuóza, zázračné dítě, „druhého Mozarta“ se jen hrnula. Naštěstí měl Mikuláš dost rozumu, aby nevystavoval křehký organismus svého syna přílišné zátěži. Přesto se Fryderyk mohl ve svých deseti letech pochlubit vystoupením před carevnou matkou a zlatými hodinkami, které mu darovala zpěvačka Angelica Catalani.
Fryderyk Chopin na fotografii Louis-Auguste Bissona
Roku 1823 oblékl Fryderyk uniformu studenta lycea. Následující léta byla asi nejsvětlejším bodem v jeho jinak dost smutné biografii. Mezi spolužáky se mladý Chopin cítil jako ryba ve vodě. Tady mohl plně uplatnit svou schopnost parodovat neoblíbené profesory, vymýšlet si různé šarády a hříčky, zkrátka bavit celé okolí. Právě na studiích navázal některá přátelství na celý život. Jmenovat si zaslouží alespoň Tytus Woyciechowski a Julius Fontana, pozdější Chopinův sekretář.
Ale škola, to jsou hlavně prázdniny. Ty letní roku 1824 a 1825 strávil Fryderyk na venkovském vzduchu – na statku rodiny Dziewanowských ve vesnici Szafarnia. Na radu lékařů tady nutili Fryderyka popíjet odvar z pražených žaludů, neboť „i prasátka po žaludech tloustnou“, jak to vystihl pacient. O dění v Szafarně, kde největší událostí dne bylo, když čeledín spadl z hrušky, Chopin referoval své rodině v plátku, který založil a redigoval: Szafarském kurýrovi. Obratně napodoboval styl seriózních novinových článků a sám se skrýval za postavu Redaktora či Pana Pichona: „Dne 15. srpna t. r. na Hudebním shromáždění v Szafarně, skládajícím se z několika osob a osobiček, vystupoval P. Pichon a hrál Kalkbrennerův koncert, který však nevyvolal – zvláště u malých človíčků – ani takový dojem, jako Žídek, hraný týmž panem Pichonem.“ (Žídek je označení Mazurky a moll op. 17 č. 4).
V Szafarně Fryderyk vstřebával lidovou hudbu, zpěv a tanec. Příležitostí bylo hodně: svatby, dožínky a tak dále. V Chopinově hudbě lidé později nacházeli „typickou polskou zpěvnost“. To neznamená, že by ve skladbách citoval lidové písně – jeho melodika a rytmika vyrůstá z té lidové, je však zcela osobitá.
První hudební úspěchy
Nastal konec studií v lyceu a Fryderyk Chopin, šestnáctiletý mladý muž, se zodpovědně a s konečnou platností rozhodl věnovat se výhradně hudbě. Na varšavské konzervatoři začal studovat kontrapunkt a harmonii – předměty důležité pro zvládnutí skladatelského řemesla. Po třech letech studia potkalo Fryderyka období prvních velkých úspěchů . Prosadil se jako klavírní virtuos a intenzivně komponoval. Zároveň si kladl otázku, co dál. Cítil, že chce-li se ještě něco naučit, musí do světa. Náhoda v podobě cesty do Berlína, kde navštívil několik koncertů a operních představení, jej v tomto přesvědčení utvrdila.
Jedna smutná událost tehdy hluboce ranila celou rodinu: Fryderykova mladší sestra Emilie zemřela ve věku čtrnácti let.
Taková studijní cesta však obnášela velké náklady, a proto sepsal Fryderykův otec žádost o finanční podporu adresovanou ministru osvěty. Chcete znát odpověď nejvyšší instance, ministra vnitra a policie? Tady je: „Nemohu souhlasit z názorem, aby byly veřejné prostředky vyhazovány na podporu takových umělců.“
Přesto Fryderyk odjel. Nejprve na krátko, do Vídně. Jeho koncert, který se konal 11. srpna 1829 v Kärntnertor Theater, měl nevídaný ohlas. Publikum ocenilo zejména Rondo a la Krakowiak a improvizaci na polskou píseň, která na Vídeňáky zapůsobila svou exotikou. Fryderyk se nechal přesvědčit a koncert za několik dní opakoval s nemenším úspěchem. Tehdy mohl rodičům do Varšavy napsat: „Jsem dnes moudřejší o takové čtyři roky.“
Vracel se domů, cestou ještě stihl krátké zastávky v Praze, Teplicích a Drážďanech. Bylo mu devatenáct let, před sebou měl kariéru mezinárodního umělce a netušil, že za rok opustí Polsko navždy.
Sám na světě
Na předposledním koncertě ve varšavském Národním divadle hrál Chopin svůj Klavírní koncert f moll. Jen jediný člověk ve vyprodaném hledišti – přítel Tytus – věděl, čí portrét načrtl skladatel něžnými konturami jeho druhé věty…
Na Dušičky roku 1830 si dal Fryderyk s rodiči poslední sbohem a vydal se na cestu. Události dostaly rychlý spád. Ve Vídni, kam ho doprovázel věrný Tytus, se dozvídají o povstání ve Varšavě. Tytus se okamžitě vrátil domů, ale Fryderyk poslechl otcovu radu a zůstal.
Druhý vídeňský pobyt znamenal pravý opak prvního. Chopin marně sháněl někoho, kdo by vydal jeho skladby, byl mrzutý a stýskalo se mu. Konečně získal pas a odcestoval do Mekky všech hudebníků – Paříže. Na cestě se dozvěděl o kapitulaci Varšavy a mučivá nejistota spolu s obavami o všechny blízké ještě prohloubila jeho osamělost.
Paříž
První dopisy z Paříže prozrazují okouzlení městem, které „vyhoví všem tvým přáním. Můžeš se bavit, nudit, smát nebo plakat, prostě dělat si co chceš a po svém.“ „Našel jsem tu nejlepší hudebníky a nejlepší operu,“ psal Chopin přátelům. Brzy byl představen jednomu z nejslavnějších klavíristů, Kalkbrennerovi. Ten Chopinovi nabídl, že ho bude tři roky učit, ale Fryderyk se po několika měsících hodin vzdal. Nechtěl za cenu jiného pokroku ztratit svou originalitu. Lze si vůbec představit, jak velký musel být Chopinův talent, když zůstal v podstatě samoukem?
A Paříž uměla talenty ocenit. Po svém debutu 26. února 1832 se Chopin stal hvězdou. Dveře salónů se před ním otvíraly, získával nové přátele mezi významnými hudebníky, bohaté šlechtičny si u něj platily drahé hodiny – 20 zlatých franků za lekci. Chopin měl zajištěné živobytí, což mu umožňilo vzdát se veřejných vystoupení, která beztak nesvědčila jeho slabým nervům. Zajímavé je, že za celý život vystupoval Fryderyk jen asi třicetkrát. „Nehodím se k tomu,“ řekl jednou příteli Lisztovi, „dav mi nahání úzkost: mám pocit, že se dusím jeho zrychleným dechem, že jeho zvědavé pohledy mě ochromují, že tváří v tvář těm cizím obličejům ztrácím řeč.“
A tak na úkor Chopina-virtuosa vystoupil do popředí Chopin-skladatel, jehož hudby si vážili i ti, kdo jí ještě neporozuměli. První, kdo rozpoznal v tehdy ještě neznámém Polákovi božskou jiskru, byl Robert Schumann. Na stránkách svého hudebního časopisu Neue Zeitschrift für Musik ohlašoval: „Klobouk dolů, pánové, je to génius!“ To bylo v roce 1830 po uveřejnění Chopinova opusu 2, Variací na Mozartovo téma La ci darem.
V letech 1832 – 35 vyšlo celkem sedm sešitů kompozic u předních světových nakladatelů. Největší pianisté své doby zařazovali Chopinova díla do svých koncertních programů. Po umělecké stránce nemohlo Chopinovi nic chybět. Přesto byl z jeho dopisů v té době cítit smutek a rezignace.
A tehdy zasáhla šťastná náhoda: Fryderyk se dozvěděl, že se rodiče chystají do Karlových Varů. Okamžitě odvolal všechny pařížské povinnosti a vyrazil na cestu. Po pěti dlouhých letech se konečně obejmul s rodinou. Jejich radost byla nepopsatelná. Na několik týdnů se tak Fryderyk vrátil do starých časů a odjel se slibem opětovného shledání.
Marie
Na zpáteční cestě do Paříže přijal Fryderyk pozvání rodiny Wodziňských, kteří tou dobou pobývali v Drážďanech. Chopin si dobře pamatoval na dva bratry Wodziňské, kteří za studií bydleli u Chopinů. Ale byl ohromen krásou jejich šestnáctileté sestry Marie, nadané hudebně i výtvarně. Sympatie byly oboustranné a Chopin se vracel do Paříže plný sladkých nadějí. Snad snil dokonce o návratu do Polska, o založení rodiny…
Během zimy v Paříži ale těžce onemocněl. Svou Marii opět spatřil až v červenci, když se za ní vydal do Mariánských Lázní. Prožili spolu kouzelné dva týdny a zasnoubili se. Vše se dělo s tichým souhlasem Mariiny matky, která však nechtěla zásnuby zatím zveřejnit. Dělala si velké starosti o Chopinův zdravotní stav.
Fryderykovo štěstí netrvalo dlouho: v Paříži obdržel několik dopisů, jejichž tón se postupně ochlazoval, až jednoho dne přišel poslední. Na něj už nemělo smysl odpovídat. Fryderyk v sobě uzavřel všechnu bolest; jen nejbližší přátelé možná tušili, co se s ním děje. Dopisy od Marie se našly v Chopinově pozůstalosti. Ležely v obálce spolu s uschlou růží, převázané stužkou. Na obálce je napsáno: Moja bieda.
Osudová žena
Rok poté, co mu nezdařený sňatek s Marií způsobil taková muka, vstoupila do jeho života další žena, která se na příštích deset let stala jeho milenkou, přítelkyní, ošetřovatelkou a ochránkyní.
George Sandová, vlastním jménem baronka Aurore Dudevantová, byla se svými životními zkušenostmi, povahou a jednáním Chopinovým absolutním protikladem. Tato nekonvenční žena dokázala na svou dobu nemožné – postavit se na vlastní nohy, vydobýt si občanskou a finanční nezávislost, když předtím ztratila iluze v nevydařeném manželství. Začala úspěšnou dráhu jako spisovatelka a celý život se svému povolání věnovala neobyčejně energicky a důsledně. V době setkání s Chopinem byla už zralou ženou, která měla především ambice být dobrou matkou synovi Mauricovi a dcerce Solange. Něco s tohoto mateřského citu asi také podbarvilo její vztah k Chopinovi; cítila jeho osamělost, bolest a potřebu být chráněn.
Jejich první setkání se odehrálo z iniciativy George na podzim roku 1836. Chopinův první dojem nebyl příliš příznivý: „Jaká je nesympatická, tahle Sandová. Je to vůbec žena? Skoro o tom pochybuji.“ Narážel na to, že George se strojila jako muž, kouřila cigarety a její mluva měla leckdy do uhlazenosti daleko. Její pozvání na venkovské sídlo Nohant proto odmítl. Nicméně v létě 1838 už byli milenci.
Zima na Mallorce
Pařížské ovzduší plné drbů nebylo tím pravým podnebím pro dvojici, která právě objevila vzájemnou lásku. Rozhodli se odjet k moři a spojit tak líbánky s ozdravným pobytem pro Chopina i Maurice, syna George. Definitivní volba padla na Mallorku a v říjnu 1838 odjeli s úmyslem strávit tam zimu. Oba si s sebou vezli svůj díl práce. Chopin zamýšlel dokončit cyklus 24 preludií a George pracovala na románu.
Neuvědomili si asi, že zima na Mallorce znamená ustavičné deště. Brzy po příjezdu Chopin onemocněl a začal vykašlávat krev. „Všichni tři doktoři z ostrova se sešli k poradě. Jeden řekl, že chcípnu, druhý řekl, že právě chcípám a třetí, že už jsem chcípl.“ Tehdejší lékařská věda neměla na tuberkulózu účinný lék a není divu, že se jí vesničané obávali jako smrti. Nelegitimní pár nakonec musel hledat útočiště v opuštěném klášteře Valdemosa, kde si pronajali tři cely. Chopin trávil většinu času na lůžku, lomcovaly s ním horečky. Ve chvílích úlevy seděl u klavíru, který mu byl z Paříže poslán, a komponoval Preludia. George se přes den procházela s dětmi a v noci pracovala na románu a psala dopisy. „Jsme stále blíž jeden druhému a spatřujeme v tom čím dál větší štěstí.“
Chopinův zdravotní stav byl však alarmující. V únoru opustili ostrov a pluli do Marseille, kde zůstali až do května a kde se Chopin zotavil.
Hostem na Nohantě
Léto 1839 prožil Fryderyk na letním sídle Sandové, na Nohantě. George se podařilo učinit z tohoto zámečku útulek Múz: malíř Delacroix zde měl ateliér, přijížděli sem z Paříže Liszt, Balzac, Heine a další. Chopin zde až do roku 1846 pravidelně trávil letní měsíce. Byla to jediná období v roce, kdy komponoval – během roku byl zaneprázdněn vyučováním. Pustil se do revidování souborného vydání Bachových děl, složil zde Sonátu b moll, Nokturna op. 37, Mazurky op. 41.
Roku 1844 zemřel Fryderykův otec. Vztah s George se kvůli konfliktům s dětmi začal ochlazovat. Nedlouho po sňatku Solange se sochařem Clésingerem hádky matky a dcery vyvrcholily tím, že George mladé manžele doslova vyhodila z domu. Clésinger ji totiž nevybíravým způsobem chtěl donutit, aby zatížila Nohant hypotékou. Chopin se přesvědčivě postavil na stranu Solange, což George přimělo k definitivnímu sbohem. Její poslední dopis napsaný 28. července 1847 končí: „Sbohem, příteli, ať se rychle uzdravíte a já v to nyní doufám (mám k tomu své důvody) a budu děkovat Bohu za toto podivné rozuzlení devítiletého výjimečného přátelství. – Napište mi někdy, jak se Vám daří. Je zbytečné vracet se někdy k ostatnímu.“
Poslední léta
16. února 1848 dal Chopin poslední koncert v Paříži. Na programu bylo Mozartovo trio, Barcarola a Berceuse. Fryderyk se cítil být na pokraji sil. Jeho žačka Jane Stirlingová ho přesvědčila, aby odjel do Londýna na turné. Vrátil se totálně vyčerpán a s tušením blížícího se konce napsal sestře Ludwice, aby přijela. Koncem září byl přenesen do nového bytu na place Vendôme. Nebyl už schopen vstát z lůžka; jeho strážní andělé – sestra a Jane Stirlingová – se střídali v péči o umírajícího. Všichni přátelé byli u něj, když 15. října přijal poslední pomazání. O dva dny později, 17. 10. 1849 ve dvě hodiny ráno zemřel.
Chopinův pohřeb se stal velkolepou událostí. Zástup tří tisíc lidí šel za rakví až na hřbitov Pére-Lachaise. Na přání mrtvého bylo jeho srdce uloženo do schrány a převezeno do Varšavy. Tam, kde Fryderyk prožil dětství a kam se vždy toužil vrátit, teď alespoň symbolicky spočinulo jeho srdce.