V souvislosti se jménem Georgese Bizeta si můžeme položit otázku: je to štěstí, nebo prokletí, když se autor proslaví jedním jediným dílem tak, že všechno ostatní, co vytvořil, zůstane vlastně nepoznáno? Dokonce se můžeme ptát ještě záludněji: je možné oznčit za génia toho, kdo se nejvíce proslavil skladbou, kterou nenapsal? Říká se, že vášnivá Carmen zabila svého vlastního stvořitele. Jak to s ní tedy bylo?
Milovaná i nenáviděná
Opeře o Carmen se dařilo jako Carmen samotné: mnozí ji milovali a mnozí nenáviděli. Vlastně to platí dodnes. Žádné operní divadlo se bez Carmen alespoň jednou za čas neobejde, ale vždycky se najdou hlasy, které upozorní na její „příliš“ vypjaté vášně, „příliš“ mnoho vypočítavého na efekt, „příliš“ mnoho citového vydírání, „příliš“ sentimentu a „příliš“ málo ušlechtilosti. Živočišná Carmen vždy dráždila a provokovala. Pro konec 19. století představovala společenskou výzvu. Žena nebude nadále poslušnou strážkyní krbu, ale stvořením, které se nenechá spoutat a bude rozhodovat samo o sobě – to už bylo jasné. Ale jak může někdo ženu tak zkaženou, drzou a sexuálně nespoutanou postavit na jeviště? Giuseppe Verdi se svou Violettou přece jen nezašel tak daleko. Vzpurná, zrádná a smyslná Carmen, obyčejná dělnice z továrny na tabák, cikánka – zvláště když bylo evidentní, že její autor stojí na její straně – to bylo přece jen trochu moc. Negativní ohlas na Carmen však také skrýval mnoho společenské přetvářky. Bylo to s ní jako se zakázaným ovocem. Každý je musel ochutnat, ale za nic by nepřiznal, že chutná lahodně.
Budoucnost ukázala, že se Bizet ve výběru látky nemýlil. Carmen se stala předchůdkyní příběhů fatálních žen, které za sebou zanechávají zkázu a nakonec ničí samy sebe. Nejfatálnější z nich je Lulu, titulní postava nedokončené opery rakouského skladatele 20. století Albana Berga. Zkušení libretisté Henri Meilhac a Ludovic Halévy prý nabízeli Bizetovi tři náměty a Bizet si vybral právě Carmen, novelu Prospera Meriméa. Čím ho lákala tato látka? Bylo v ní něco, do čeho skladatel promítl své vlastní touhy, představy, snad i příběh? Nebo jej pouze lákala exotika? Vždyť ani mnohá další Bizetova díla nejsou vlastně „poctivě“ francouzská. Cizokrajné koření používal Bizet zjevně rád.
Paříž – město divadla
Bizetův příběh nelze vyprávět bez příběhu francouzského operního divadla, tak alespoň to nejdůležitější. V Bizetově době bylo v Paříži pět hudebních divadel: Opéra, Théôtre -Lyrique (Lyrické divadlo), Opéra-Comique (Komická opera, stejně se jmenoval i druh hudebního divadla, který provozovala), Theatre-Italien (Italské divadlo) a roku 1855 k nim přibylo divadlo Bouffes-Parisiens (přeložili bychom asi jako Pařížská komedie). Oficiální názvy divadel se spolu s politickými režimy měnily, divadla střídala budovy a soubor, repertoár i publikum se stěhovaly s nimi. Divadlo Opéra hrálo tzv. velkou operu, která byla výpravná pro oko i sluch, s velkými dekorativními sbory, virtuózními áriemi i děj obohacujícími tanečními scénami. Vyvinula se z lyrické tragédie (tragédie lyrique) 17. a 18. století a její rozkvět začal operou Daniela Francoise Esprita Aubera Němá z Portici roku 1828. Jejím největším tvůrcem se stal Giacomo Meyerbeer (1791 – 1864), jehož Robert ďábel, Hugenoti, Prorok nebo Afričanka ovlivnili celý další vývoj opery. I pro druh opéra comique byl předním autorem už zmíněný Daniel F. E. Auber (1782 – 1871). Ve spolupráci se svým libretistou Eugenem Scribem napsal třicítku děl. Tento typ opery vyšel z importované italské commedie dell’arte. Premiéra Bizetovy Carmen zasadila ovšem souboru divadla Opéra comique smrtelnou ránu. Publikum tehdy nebylo ochotno přijmout odchylku z obvykle uváděného a žádaného repertoáru. Že je přece jen změna zažitých zvyklostí možná, dokazuje, že právě v tomto divadle byla uvedena roku 1902 Debussyho symbolistická opera Pelléas a Mélisanda. Theatre-Lyrique bylo založeno roku 1847. K jeho reprezentativním produkcím patřilo provedení Trójanů u Kartága Hectora Berlioze roku 1863 a později je proslavila herečka Sarah Bernhardt. Bouffes-Parisiens bylo divadlo operety, založil je roku 1855 Jacques Offenbach a svou činnost ukončilo v roce 1879. Theatre-Italien působilo od roku 1801 a mělo práva na výhradní uvádění repertoáru v italštině. Sehrálo například velkou roli v pařížských provedeních oper Rossiniho. Působilo do roku 1878, kdy se v jeho budově usídlila francouzská banka.