Má vlast

Většina Smetanových orchestrálních skladeb jsou symfonické básně. Z devíti dokončených prací první tři vytvořil v letech 1858 – 61 ve Švédsku, druhou skupinu představuje cyklus šesti symfonických básní Má vlast. „Švédskými“ básněmi Richard III., Valdštejnův tábor a Hakon Jarl (inspirovanými dramaty Shakespearovým, Schillerovým a Oehlenschlägerovým) se Smetana hlásí k Lisztově ideji, totiž, že symfonická báseň prostřednictvím výrazu pregnantních hudebních charakterů a jejich vzájemného vztahu dále poeticky dotváří mistrovská díla literární i výtvarná, jejichž myšlenka se stane její součástí (není tedy ilustrací či zdvojením programu). Na počátku kompozice Mé vlasti stojí ale Smetana již více než deset let ve službách myšlenky české národní emancipace a v souladu s ní formuluje svůj vlastní program cyklu. První stopy koncepce vedou do roku 1872, do doby, kdy dokončil operu Libuše.

 

I když se Smetanova představa vyjasňovala postupně, neměnila se základní idea symfonických básní jako cyklu, oslavujícího vlast, v čele s dvojicí Vyšehrad a Vltava. Ty byly v partituře hotovy v druhé polovině roku 1874, tedy v krátké době již po skladatelově ohluchnutí, v dalším roce následovaly Šárka a Z českých luhů a hájů. K takto uzavřené tetralogii se Smetana po čase vrátil a v letech 1878 – 79 ji rozšířil o dvě symfonické básně Tábor a Blaník, které v souladu s dobovým historickým vědomím oslavují husitství jako jedno z období minulosti národa, na něž mohly navazovat soudobé nacionálně inspirované koncepce. Tím zakončil tento monumentální cyklus, který je jedinečnou hudební apoteózou vlasti, země, do níž je vkořeněno bytí národa, i oslavou krajiny, která pro utvářející se novodobý český národ byla naplněna mytickými a dějinnými vzpomínkami spjatými s vizemi budoucnosti. Má vlast se nejprve provozovala po částech, souborně zazněla poprvé 5. 11. 1882. Dílo věnoval Smetana městu Praze.

Má vlast patří k programní hudbě, jednotlivé části mají však svou vlastní a originální hudební logiku, která je činí srozumitelnými a zajímavými i pro ty posluchače, kteří program neznají. Při pokusu o orientaci v hudbě dejme napřed vždy slovo Smetanovi, tak jak sám v roce 1879 nastínil program cyklu pro hudebního nakladatele Velebína Urbánka.

 

Autograf Mé vlasti

Vyšehrad

Harfy věštců začnou; zpěv věštců o dějích na Vyšehradě, o slávě, lesku, turnajích, bojích, až konečně úpadku a zříceninách. Skladba končí v elegickém tónu. V pomalém úvodu, rozezněném harfou (lyrou) jako atributem bájných pěvců, se vynořují dva hlavní motivy, melodicky se postupně rozšiřují až k rozvinutí do grandiózní plochy. Následující sonátové allegro začíná proměnou prvního motivu v dramatické hlavní téma, jehož spád je dán chromatickým sestupem a hrou s akcenty na různých dobách taktů. Nástup majestátního druhého motivu připraví lyrickou část profilovanou vedlejším tématem. Po následujícím krátkém dramatickém provedení, v okamžiku vystřídání tonálně labilní plochy stabilitou dosažené durové podoby hlavní tóniny, triumfálně nastoupí ve fortissimu orchestrálního pléna ve funkci reprízy pochodová varianta prvního, melodicky rozšířeného motivu, jejíž lyrická podoba už zněla uprostřed vedlejšího tématu. V souladu s programem se ale triumf láme do elegické tónu, do něhož se odívá i pochodové téma, a přechází v zkrácené opakování úvodu. V jeho závěru doznívá pěvcova harfa a první motiv Vyšehradu mizí v tichu.



Vltava

Skladba líčí běh Vltavy, začínaje od prvních obou praménků, chladná a teplá Vltava, spojení obou potůčků do jednoho proudu, pak tok Vltavy v hájích a po lučinách, krajinami, kde zrovna se slaví veselé hody; při noční záři luny rej rusalek; na blízkých skalách vypínají se pyšné hrady a zříceniny; Vltava víří v proudech Svatojanských; teče v širokém toku dále ku Praze, Vyšehrad se objeví, konečně mizí v dálce v majestátném toku svém v Labi.

Skladba využívá rondové uspořádání, tj. formu, pro niž je charakteristické střídání navracejícího se tématu s různými epizodami. Ústředním tématem je tu melodie řeky, jejíž jednotlivé návraty Smetana pojednává jako stále se i co do zvukového objemu rozvíjející myšlenku, směřující od úvodní mollové tóniny do zářivého dur. V největší mohutnosti pak zní spolu s citací motivů Vyšehradu, aby posléze byl zvukový objem stahován v souladu s programem zpět do dvou hlasů.

Šárka

V této skladbě se nemíní krajina, nýbrž děj, bajka o dívce Šárce. Skladba počně líčením rozzuřené dívky, jež pomstu přísahá za nevěrnost milence svého celému mužskému pokolení. Zdáli je slyšet příchod Ctirada se svými zbrojnoši, který táhne na pokoření a potrestání dívek. Už zdáli zaslechnou nářek (ač lstivý) přivázané dívky u stromu, při pohledu na ni obdivuje Ctirad krásu její, zahoří milostnými city pro ni, osvobodí ji, ona připraveným nápojem obveselí a opojí jak Ctirada tak zbrojnoše až k spánku. Na dané znamení lesním rohem, které v dálce ukryté dívky zodpoví, vyhrnou se tyto ku krvavému činu – hrůza všeobecného vraždění, vzteklost nasycené pomsty Šárky – toť konec skladby.

Skladba je postavena na střídání charakterově výrazně profilovaných částí, tj. sledu dramatického úvodu, pochodu, lyrické scény, divokého tance a dramatického závěru. Celek je podpořen důmyslným propojením částí i sepětím úvodu se závěrem. Smetana tu zužitkoval tradici variačního cyklu, ale i své zkušenosti operního skladatele.

Z českých luhů a hájů

Toť všeobecné kreslení citů při pohledu na českou zem. Ze všech stran tu zazní zpěv pln vroucnosti, jak veselý, tak melancholický z hájů a luhů. Lesní kraje v sólech hornistů a vesele ourodné nížiny labské a jiné a jiné, vše se tu opěvuje. Každý může ze skladby té si vykreslit, co mu libo – básník má volnou cestu před sebou, arciť musí skladbu v jednotlivostech sledovat.

Úvod směřuje od masivního nasazení zvukového proudu k jeho ztišení, téměř nehybný, figurovaný harmonický pohyb cílí z moll k durovému rozjasnění, také obě melodie vynořující se v dechových nástrojích skrývají protiklad moll a dur. Rychlou část zahajuje expozice pětihlasé fugy, jejíž dynamická, vpřed směřující plocha vyústí ve stabilitu určovanou pravidelnou melodií lesních rohů. To se opakuje ještě dvakrát, přičemž fugová část ovládaná těsnami se zkracuje a zpěvná myšlenka narůstá až potřetí zazní ve vítězném fortissimu v orchestrálním tutti. Její další gradace je ale přerušena vpádem názvuků polky, která posléze ovládne další skladebnou část. Po kodě polky je pak věta zaokrouhlena reminiscencí zpěvné myšlenky první části, v rozsáhlé kodě celé skladby podobnou funkci plní i návrat melodie z úvodu.

Tábor

Motto: „Kdo jste boží bojovníci!“ Z této velebné písně pozůstává celá stavba skladby. V sídle hlavním, v Táboře, zazněl tento zpěv zajisté nejmohutněji a nejčastěji. Skladba líčí též pevnou vůli, vítězné boje, stálost a vytrvalost a tvrdošíjnou neústupnost, kterou skladba též končí. Do detailu se nedá rozdrobit, nýbrž zahrne všeobecně slávu a chválu husitských bojů a nezlomnost povahy husitů.

V rozměrném úvodu Tábora se postupně vynořují hlavní prvky husitského chorálu, který se jakoby postupně rodí, až vítězně, naplno zazní v závěru, přičemž jeho druhá část je kontrastně, „chorálně“ stylizovaná pouze do dřevěných dechových nástrojů. Hlavní téma následující varianty sonátového allegra je odvozeno z prvních tónů chorálu, jako kontrast vedlejšího tématu jednou zazní právě ona typická stylizace střední části chorálu. Tak jako u celé skladby (a ostatně i celého cyklu), nelze ani u provedení krátce popsat všechny „kumšty“, jak by řekl Smetana, které se tu rozehrávají. Jako repríza po dramatu provedení, které rozkládá chorál opět na základní prvky, nastoupí majestátně v orchestrálním tutti celek chorálu, jenž je posléze v kodě postupně redukován na svůj samotný rytmicky výrazný začátek.

Blaník

Jest pokračování předešlé skladby: Tábor. Po přemožení reků husitských skryli se tito v Blaníku a čekají v těžkém spánku na okamžik, kde vlasti mají přijíti na pomoc. Tedy ty samé motivy jako v Táboře sloužejí v Blaníku za podklad stavby: „Kdo jste boží bojovníci“. Na podkladě této melodie (tohoto husitského principu) se vyvine vzkříšení národa českého, budoucí štěstí a sláva!, kterým vítězným hymnusem, v podobě pochodu, skončí skladba a tak celá řada symfonických básní Vlasť. Co malé intermezzo zazní v této skladbě též kratinká idyla, kresba polohy Blaníku, malý pastucha si huláká a hraje a ozvěna mu odpovídá.

Po krátkém úvodu navazujícím na poslední takty Táboru, odvozuje i první část věty své téma ze začátečních tónů chorálu. Stručně tu lze jen poukázat na to, že za průběhem skladby zřetelně stojí stabilizované charaktery vět sonátového cyklu. První část odpovídá charakteru allegra první věty, další díl, ono pastýřské intermezzo, charakteru pomalé, lyrické věty, krátké provádění zlomků chorálu připravuje část, jež ve své hybnosti má něco z charakteru scherza, finale naplňuje pochod vystupňovaný v triumf při třetím návratu ústředního tématu. To je odvozeno od třetího verše chorálu: „že konečně s ním vždycky zvítězíte!“, který tematicky sjednocuje celou charakterově rozmanitou větu. Na samém vrcholu věty zní pak v slavnostním hávu oba motivy Vyšehradu, symbolicky spínající a uzavírající celý cyklus.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.