Termín „německý národ“, který měl v 18. století díky klasicistnímu hnutí především kulturní význam, získal v době Napoleonovy nadvlády rozměr politický. Vídeňský kongres (1814 – 1815) potvrdil definitivní porážku Napoleona a v takzvané restauraci se snažil o obnovení hranic přednapoleonské Evropy. Potvrdil svrchovanost panovnické moci, a tím zničil demokratické snahy osvícené buržoazie. Dne 8. 6. 1815 vznikl Německý spolek, který sloučil suverénní německá knížectví a svobodná města do jediného svazku a nahradil Svatou říši římskou národa německého. Nejvyšším orgánem byl spolkový sněm se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem, kterému předsedal rakouský zástupce. K německému spolku patřila pouze část Rakouska a Pruska.
Svatá aliance a evropská restaurace
Dne 26. 9. 1815 založili pruský protestantský král Fridrich Vilém III., rakouský katolický císař František I. a ruský pravoslavný car Alexandr I. spolek panovníků nazvaný Svatá aliance s cílem obnovit politické uspořádání v Evropě po vídeňském kongresu. Činnost aliance však byla zaměřena zejména proti liberálním snahám. Na potlačování demokratických reformních hnutí používali členové aliance diplomatický nátlak a vojenské zásahy. V Německu formulovaly požadavky národní jednoty, ústavního státu, občanských práv a svobod především studentské spolky. V zájmu ochrany společenských poměrů vydal rakouský kancléř kníže Metternich takzvaná Karlovarské usnesení (1819) platná pro celý Německý spolek. Jednalo se o výjimečné zákony umožňující přísně zakročit proti jakékoli činnosti, která se neshodovala se státní politikou. Byla zavedena cenzura tisku, kontrolní dozor na univerzitách, pronásledování demokratických politických hnutí. Ve dnech 18. – 19. října 1817 se na hradě Wartburg uskutečnilo u příležitosti oslav dne reformace a bitvy národů u Lipska protestní shromáždění asi 500 studentů a jejich pedagogů. Pálily se knihy konzervativců a také ústava Německého spolku. Tato akce byla liberálně-vlasteneckou demonstrací proti metternichovskému režimu.
Snahy o německé sjednocení
Liberálně-demokratické spolky se již nenechaly zastrašit, ani zničit. Revoluční události ve Francii, kde si buržoazie vynutila demokratické změny a oslabení absolutistické moci, zasáhly i Německo a Rakousko. V německých malých a středních státech vznikla takzvaná březnová ministerstva a proklamovaly se takzvané březnové požadavky: konstituční zřízení, svoboda tisku, svolání celonárodního německého parlamentu. Ve Vídni musel Metternich pod tlakem demokratických barikádních revolucí odstoupit a utéct do exilu. Rakouský císař Ferdinand I. nařídil zrušení cenzury a přislíbil vytvoření nové demokratické ústavy. Ve frankfurtském chrámu sv. Pavla se sešlo národní shromáždění, které vyhlásilo německý národní stát. Toto první přímo zvolené politické zastoupení Německa bylo pověřeno zabezpečením sjednocení Německa a vytvořením ústavy. Od začátku však docházelo k neshodám a potyčkám mezi konzervativně-liberálními a radikálně-demokratickými frakcemi. Konzervativci se snažili o vytvoření dědičné monarchie pod vedením Pruska nebo Rakouska. Radikální demokraté chtěli prosadit republiku. I přes dlouhotrvající debaty a přes odpor radikálních frakcí byl nakonec za předsedu nově ustavené říšské správy zvolen vysoce postavený šlechtic rakouského původu – arcivévoda Johann. Protože nemělo Národní shromáždění žádné výkonné orgány, bylo proti vojenské síle jednotlivých států prakticky bezmocné. Frankfurtské shromáždění se nakonec rozhodlo pro utvoření Německé říše bez Rakouska v čele s pruským králem Fridrichem Vilémem IV.
Ten odmítl 3. dubna 1849 přijmout císařskou korunu z rukou frankfurtských zástupců lidu a 30. dubna rozpustil saské komory, což se rovnalo zrušení ústavy. Dne 3. května požádala vláda Saska o pomoc pruské vojenské jednotky. Mezi regulérní domobranou a občanskými jednotkami propukly boje, které vyústily v pouliční šarvátky. Na straně vzbouřenců stál i Richard Wagner. Boj za jednotu Německa byl nakonec i kvůli vnitřním neshodám Národního shromáždění krvavě potlačen, král nařídil stanné soudy a popravy.