Na samém prahu 60. let 17. století došlo v Anglii po desetiletém období republiky a Cromwellovy diktatury k obnovení monarchie. V osobě panovníka Karla II. se na anglický trůn vrátil rod Stuartovců, sesazený během anglické revoluce roku 1649. Nový panovník sice obdivoval francouzský absolutismus Ludvíka XIV., přesto si ale nedovolil ignorovat existenci parlamentu, který se pozvolna stával osou politického dění ostrovního království. V poslední čtvrtině 17. století se tak vytvořily základní rysy anglického politického systému. Předně se zformovaly dva politické proudy, toryové a whigové, z nichž se v 19. století vyvinuly dvě standardní britské politické strany: konzervativci a liberálové. Koncem 70. let 17. století byl do anglického právního řádu začleněn i tzv. Habeas Corpus Act, který zamezoval libovolnému zatčení občana bez příkazu soudce a bez zveřejnění obvinění. Z praxe tak byly odstraněny panovnická zvůle proti nepohodlným kritikům a tajné procesy.
Slavná revoluce
Největší význam pro podobu klasického anglického parlamentarismu mělo tzv. Prohlášení práv (Bill of Rights) z r. 1689. Po smrti Karla II. (1685) nastoupil jeho bratr Jakub II., který budil v protestantské Anglii odpor svým příklonem ke katolictví a nesvoláváním parlamentu. Nespokojená šlechta však nehodlala připustit nastolení absolutismu, proti svému králi povstala a povolala do země Jakubova zetě a synovce v jedné osobě, nizozemského místodržícího Viléma III. Oranžského. Jakub opustil zemi prakticky bez boje a změna na trůnu vstoupila do dějin jako Slavná revoluce.
Před nástupem na uprázdněný trůn musel ale Vilém potvrdit zachovávání všech zákonů omezujících královskou moc. Napříště nesměl rušit zákony přijaté parlamentem, ztrácel nejvyšší soudní pravomoc, nemohl vydržovat stálé vojsko. Naopak pravidelně svolávaný parlament měl právo podávat vlastní návrhy zákonů. Byla zaručena náboženská tolerance a zrušena cenzura. Pečeť ve své době v Evropě ojedinělému politickému systému vtiskli přední myslitelé a filozofové, jako byl např. John Locke hlásící teorii o dělbě moci ve státě, která je vládním institucím z vůle a rozhodnutí lidu pouze svěřena.
Jednou z institucí, která vykrystalizovala v první polovině 18. století, byl i kabinet ministrů řízený ministerským předsedou. Ke vzniku tohoto orgánu dala nepřímo podnět změna anglického vládnoucího rodu. V roce 1714 po smrti bezdětné královny Anny připadl anglický trůn podle předchozích úmluv hannoverskému kurfiřtovi. První panovníci z nové německé dynastie ovšem nevěnovali anglickým vnitřním záležitostem takový zájem jako jejich předchůdci, a rezignovali tak na předsednictví v Tajné radě (vládě), když její řízení přenechali prvnímu ministrovi – ministerskému předsedovi. Vnitropolitický vývoj však zdaleka nebyl ideální a skýtal četné náměty ke kritice, jako tomu bylo například v případě Gulliverových cest Jonathana Swifta.
Zrod námořní velmoci
Na počátku 18. století došlo v Anglii ještě k jedné podstatné změně, která předznamenala přerod země v budoucí světovou velmoc. V roce 1707 se pevně spojila dvě dosavadní království Anglie a Skotsko, a vytvořila tak Velkou Británii.
V soupeření o moc a bohatství v Evropě a zámořských koloniích se Anglie nejdříve střetávala s Nizozemím, posléze se však stále více ukazovalo, že největším protivníkem britských ambicí bude Francie, která za vlády Ludvíka XIV. a XV. hrála roli první kontinentální mocnosti. Prvním, pro Velkou Británii úspěšným měřením sil se stala válka o španělské dědictví, po jejímž skončení musela Francie Britům odstoupit New Foundland a Hudsonův záliv. Velká Británie navíc získala španělský Gibraltar i výsadní právo na obchod s černými otroky. Vítězné tažení proti francouzským pozicím na severoamerickém kontinentě završila Velká Británie v době Sedmileté války (1756 – 1763). Po někdejší francouzské přítomnosti v dnešní Kanadě zbyla jen francouzská menšina v Québecu. Dominatní postavení Británie jako námořní velmoci potvrdilo i postupné obsazování Indie, která se stala perlou britské koruny.