Dolnorakouská obec Rohrau se nachází nedaleko Vídně. Malý Franz Joseph Haydn se zde narodil 31. března 1732 jako druhé dítě místního kolářského mistra. Neměl žádné hudební předky, přesto se však s hudbou doma setkával již od nejútlejšího dětství. Ve svém autobiografickém náčrtu z roku 1776 označil Haydn svého otce jako „od přírody velkého milovníka hudby“, který uměl hrát na harfu a za jehož doprovodu se doma často zpívaly prosté písničky. Na rozvoj hudebně nadaného Josepha mělo toto prostředí zřejmě blahodárný vliv, ostatně hudebníkem se stal i Josephův mladší bratr Michael.
Přinejmenším byl chlapcův talent včas rozpoznán a rodiče poslali šestiletého syna – po poradě s místním kantorem – do učení ke vzdálenému příbuznému Johannu Mathiasi Franckovi, kantoru a řediteli školy a kůru v blízkém Hainburgu. A zde se na chlapce usmálo štěstí. Objevil jej zde kapelník svatoštěpánského dómu ve Vídni, který objížděl venkovské farnosti a hledal nové zpěváky. Osmiletý Haydn se tedy ocitl ve Vídni jako choralista v prvním chrámu v zemi.
Joseph Haydn
Vídeň byla po celé 18. století jedním z velkých mocenských i kulturních center Evropy. Téhož roku, kterého Haydn nastoupil do svatoštěpánského sboru, se vlády v habsburských zemích ujala třiadvacetiletá císařovna Marie Terezie. Pro malého Josepha musel být příchod do Vídně opravdovým šokem. Při četných povinnostech zpěváka se potkával nejen se znamenitými hudebníky, ale také s urozenou společností, které byla hudba určena. Sama Marie Terezie mu jednou uštědřila výprask, když přes zákaz lezl po lešení rozestavěného zámku v Schönbrunnu.
Nejdůležitější však pro něj byl neustálý kontakt s hudbou, která se na kůru provozovala, ať se jednalo o skladby starších vídeňských mistrů (Johann Joseph Fux, Francesco Conti, Antonio Caldara) či o skladatele mladší generace (František Ignác Tůma, Georg Christoph Wagenseil, Ignaz Holzbauer). Z této doby také pochází první Haydnovy skladatelské pokusy. Nic však netrvá věčně, a pro chlapce zpívajícího krásným sopránem to platí dvojnásob. Když začal Joseph ztrácet hlas, nebyla již jeho pozice ve sboru udržitelná – na sklonku roku 1749 byl propuštěn a ocitl se bez prostředků v těžké životní situaci.
Kapelníkem u Morzina
Přeskočme nyní necelých deset let skladatelova života, která jsou vyplněna vyučováním žáků, vlastním studiem hudby i kompoziční činností. Mocným impulzem pro něj bylo setkání s hudbou Carla Philippa Emanuela Bacha a také setkání s nejvýznamnějším operním libretistou své doby Pietrem Metastasiem či s Nicolou Antoniem Porporou, renomovaným operním skladatelem. V popředí našeho zájmu stojí Haydnova symfonická tvorba. Svou první symfonii složil mladý skladatel až tehdy, když k tomu měl důvod: poté, co se stal kapelníkem u hraběte Karla Josefa Františka Morzina.
Se jménem Morzin se v dějinách hudby 18. století nesetkáváme poprvé. Hraběti Václavu Morzinovi věnoval známé houslové koncerty Čtvero ročních dob Antonio Vivaldi. Tento šlechtic měl v první polovině století v Praze proslulou kapelu. Dnes známe jména několika hudebníků, kteří v ní působili. Někteří Haydnovi životopisci si tuto „pražskou morzinovskou kapelu“ spletli s kapelou, ve které byl Haydn kapelníkem. Její majitel hrabě K. J. F. Morzin však pocházel z mladší rodové linie než jeho příbuzný Václav, navíc nesídlil v Praze, ale ve Vídni a na rodovém panství v Dolní Lukavici u Plzně.
O této druhé morzinovské kapele toho víme velmi málo. Jasné je, že Haydn se zde stal kapelníkem na samém konci historie tohoto souboru. Přesná doba jeho působení v Morzinových službách není známa, jisté však je, že hrabě musel kapelu kvůli hospodářským potížím nejpozději roku 1761 rozpustit. Jedním z mála dokladů o této periodě Haydnova života je tedy samotná hudba, kterou tehdy zkomponoval. Vedle komorní hudby a skladeb pro klávesový nástroj to jsou jeho první symfonie. Jednou z nich byla i Symfonie D dur, zvaná Lukavická, která dnes nese číslo 1.
Životní mezník, který pro Haydna znamenalo propuštění z morzinovských služeb, byl umocněn tím, že se několik měsíců předtím oženil. Josephova první velká láska, Theresa Kellerová, vstoupila roku 1755 do kláštera. Její otec nabídl Josephovi „náhradou“ její starší sestru Marii Annu a Haydn souhlasil. Tato bezstarostná a – jak se vzápětí ukázalo – nešťastná volba životní partnerky spolu se změnou místa bezesporu znamenala ve skladatelově životě velký předěl. Doba mládí definitivně skončila.
Eisenstadt
S Morzinem se Haydn rozešel v dobrém. Zdá se, že mu hrabě dokonce zprostředkoval přestup do služeb mocného uherského rodu Esterházyů, sídlícího v Eisenstadtu. Haydna přijal kníže Pavel Antonín, ten však po roce zemřel. Jeho nástupcem se stal Mikuláš I., později zvaný „Nádherymilovný“, jemuž Haydn sloužil téměř třicet následujících roků.
Haydn zpočátku zastával místo zástupce kapelníka. Kapelníkem byl starý a nemocný Gregor Joseph Werner, který již nemohl plně zvládat svůj úřad, a tak byly Haydnovy povinnosti velmi obsáhlé. Na starosti měl zejména instrumentální a světskou hudbu vůbec, zatímco o hudbu duchovní pečoval až do své smrti Werner. Po jeho smrti v roce 1766 se stal Haydn kapelníkem s plnou zodpovědností. Aby prokázal, že je schopným skladatelem i v oblasti duchovní hudby, napsal mši (Missa in honorem B. V. M.) s velkým koncertantním partem varhan, který nepochybně hrál sám.
Prvními instrumentálními díly, které Haydn napsal ještě za života knížete Pavla Antonína, byla trojice symfonií nazvaných podle částí dne Ráno, Poledne a Večer. Tyto symfonie jsou pozoruhodné zejména koncertantním využitím jednotlivých nástrojů. Jedná se vlastně o jakousi kombinaci staré formy concerta grossa s moderními prvky symfonie a divertimenta. Ke klasické podobě symfonie však čekala Haydna ještě dlouhá cesta naplněná experimentováním a velice důkladným a systematickým zkoušením všech možností kompoziční práce. Dobrý orchestr a dostatek požadavků na nové skladby, to byly hlavní předpoklady umožňující skladateli takový vývoj hudebního jazyka a formy. Esterházyovská kapela byla vynikajících hudebníků plná a kníže zaměstnával Haydna nadmíru. A ten těchto možností plně využil.
Esterháza
Haydnův život se změnil roku 1766 nejen tím, že se stal kapelníkem po zemřelém Wernerovi. Nově budovaný velkolepý zámek Esterháza byl dokončen do té míry, že se tam mohl knížecí dvůr přestěhovat z Eisenstadtu. Kníže Mikuláš navíc pobýval ve svém novém sídle velice rád, a tak zde netrávil pouze léto, jak bylo zvykem, nýbrž zůstával rok od roku déle a do Vídně se vracel v podstatě jen na dobu Vánoc. To se ovšem pranic nelíbilo hudebníkům, kteří museli své ženy a rodiny zanechat ve Vídni.
Odtud pochází historka o Symfonii č. 45 fis moll zvané Na odchodnou, kterou nám zprostředkoval jeden z prvních Haydnových životopisců Albert Christoph Dies. Hudebníci již měli být propuštěni na zimu do Vídně, když přišla zpráva, že mají zůstat ještě dva měsíce. Co dělat? Haydn překvapil knížete hudbou. Uprostřed poslední věty symfonie najednou jeden hlas skončil – hráč přestal hrát, potichu zavřel noty, zhasl svíčku a odešel! A po něm postupně další a další, až nakonec zůstali jen dva houslisté, jedním z nich byl sám Haydn. Ti nakonec také přestali, zhasli a odešli. Překvapený kníže vstal a řekl společnosti: „Když všichni šli, musíme tedy také jít.“ Pochopil, co mu Haydn skladbou naznačoval a hudebníky, čekající v předpokoji, propustil domů.
Symfonie fis moll „Na odchodnou“ není pozoruhodná jenom svou neobvyklou poslední větou. Patří totiž do skupiny skladeb, které vznikly kolem roku 1770 a ve kterých se odráží dobová atmosféra zjitřených citů, tzv. Sturm und Drang. Tyto symfonie jsou převážně v mollových tóninách, často je použit barokní kontrapunkt, zároveň však intenzívní a subjektivní výraz jako by již poukazoval k romantismu. V symfoniích ze 70. let je také často využita technika motivické práce, experimenty s vnitřním scelením všech čtyř vět symfonie a dalších.
Haydn diriguje svou operu Lincontro improvviso v zámeckém divadle v Esterháze, 1775
Haydn v této době zdaleka nekomponoval pouze symfonie, spíše naopak. V jeho skladatelské činnosti byla na prvním místě opera, jíž byl kníže vášnivým ctitelem. V nově vybudovaném zámeckém divadle v Esterháze skladatel pravidelně uváděl své i cizí opery na italské texty.
To však ještě nebylo všechno. Kníže pěstoval hudbu také aktivně, hrál na zvláštní nástroj podobný viole da gamba, zvaný baryton. Přímo pro něj Haydn napsal množství trií. Komponoval také smyčcové kvartety – vrcholnými díly byly sbírky šesti Slunečních kvartetů op. 20 a šesti Ruských kvartetů op. 33 -, instrumentální koncerty, rozličnou hudbu pro klávesové nástroje. Ani duchovní hudba nezůstala stranou. Velký ohlas způsobilo mj. oratorium Il ritorno di Tobia, které Haydn provedl s knížecími hudebníky roku 1775 ve Vídni. Zůstaňme však u symfonií a sledujme tuto linii Haydnovy bohaté tvorby a života.
Objednávka z Paříže
Začátkem roku 1785 se stal Haydn členem jedné vídeňské zednářské lóže. V těch samých dnech se upevnilo blízké přátelství mezi Haydnem a Mozartem. Mladý skladatel věnoval svému staršímu příteli šest mistrných smyčcových kvartet. Když Haydn tři z nich slyšel při domácím muzicírování u Mozartů, řekl Wolfgangovu otci Leopoldovi, který byl právě u syna na návštěvě, že jeho syn je největší skladatel, jakého zná.
Téhož roku dostal Haydn z Paříže objednávku na šest symfonií. Jednalo se vlastně o jakýsi skladatelův umělecký příspěvek ke svobodnému zednářství – objednávka přišla od pařížské zednářské lóže Olympique a na koncertech pořádaných touto lóží bylo také těchto šest tzv. Pařížských symfonií s velkým úspěchem provedeno.
Haydnova instrumentální hudba byla v Paříži známa již od konce 60. let. Hrály se zde jeho orchestrální skladby, kvartety i skladby pro klavír. Většina Haydnových symfonií dokonce vyšla tiskem u pařížských nakladatelů. Skladatel o tom mnohdy ani nevěděl. Pařížské symfonie se od předchozích lišily zejména tím, že se nejednalo o skladby komponované pro šlechtickou kapelu, nýbrž o velké symfonie určené pro veřejné koncerty. Srovnání esterházyovské kapely s orchestrem účinkujícím na koncertech lóže Olympique mluví za vše. Zatímco Haydn měl k dispozici celkem asi 22 hudebníků, v pařížském orchestru bylo jenom houslistů více než 40!
Londýnské úspěchy
Kníže Mikuláš zemřel na podzim roku 1790 a jeho nástupce kapelu rozpustil. Haydnovi byla dále vyplácena penze, jeho aktivních služeb však už nebylo zapotřebí. Opustil Esterházu co nejdříve, užil si jí ostatně za více než dvacet let dost, a přesídlil do Vídně. Zde na jeho dveře zaklepal jakýsi cizinec, představil se jako Johann Peter Salomon, houslista a impresário pocházející z Bonnu a působící v Londýně. Pozval Haydna do Londýna, jednoho z nejvýznamnějších hudebních center tehdejší Evropy. „Ty přece neumíš řeč,“ namítal Haydnovi Mozart, když se dověděl jeho rozhodnutí. „Mojí řeči rozumí celý svět,“ odpověděl Haydn. Ještě toho roku se osmapadesátiletý skladatel spolu se Salomonem vydal na cestu.
Během jara trávil Haydn čas v Londýně komponováním své poslední opery L’anima del filosofo, kvůli rivalitě dvou londýnských operních domů však zřejmě nebyla uvedena. Nesmírného úspěchu dosáhl Haydn na Salomonových koncertech. V první koncertní sezóně pro ně složil dvě symfonie, v následujícím roce další čtyři. Mimoto byla na koncertech provedena řada jeho starších, v Anglii dosud neznámých skladeb, které přivezl s sebou. Některé z nich zde i revidoval, jako například nokturna původně určená neapolskému králi. Salomonovy koncerty měly ohromný úspěch a Haydn se stal miláčkem anglické společnosti. Brzy skladatele přijal princ z Walesu a čekaly jej i další pocty – mj. obdržel na Oxfordské univerzitě čestný titul „doktor hudby“. Při té příležitosti zazněla i jedna ze starších Haydnových symfonií (č. 92 G dur), později nazývaná podle této události Oxfordská. Jasné nebe kalila jen zpráva o Mozartově smrti.
Autograf Haydnovy Symfonie č. 92 G dur
Haydn zůstal v Anglii do léta 1792. Cestou domů se zastavil v Bad Gogesbergu, kde se seznámil s mladým Ludwigem van Beethovenem. Haydn hned poznal jeho velký talent a povzbuzoval ho v dalším studiu. V listopadu téhož roku přijel Beethoven do Vídně a stal se Haydnovým žákem. Rok 1793 strávil Haydn ve Vídni a v Eisenstadtu, skládal nové kvartety pro Londýn a udělal i skici několika nových symfonií. Do Anglie se vrátil počátkem roku 1794. Úspěch jeho druhé cesty byl fenomenální. Složil zde významná klavírní tria, jeho kvartety z roku 1793 byly provedeny v rámci Salomonových koncertů. Nejvýznamnějšími novinkami však bylo opět šest velkých symfonií. Spolu se šesti symfoniemi z prvního londýnského pobytu jsou nazývány Salomonovými, nebo častěji Londýnskými. Žádné další symfonie již Haydn nenapsal.
Haydna přijal také anglický král Jiří III. a navrhl mu, aby zůstal v Anglii. Skladatel však po důkladném váhání odmítl s tím, že už je na podobnou změnu příliš starý. Mezitím se jeho představený kníže Mikuláš II. rozhodl obnovit esterházyovskou knížecí kapelu a povolal Haydna domů. A tak se skladatel v srpnu 1795 smutně rozloučil s anglickými přáteli a vydal se na cestu do Vídně.
Poslední díla
Haydnovy povinnosti vůči knížeti Mikulášovi II. nebyly velké. Skladatelovým úkolem bylo složit každý rok jednu mši ke jmeninám Mikulášovy ženy, kněžny Marie Hermenegildy. Z tohoto důvodu vzniklo v letech 1796 – 1802 šest posledních a největších Haydnových mší. Skladatel zde dosáhl samotného vrcholu své kompoziční práce. Byl si ostatně dobře vědom významu a hodnoty těchto děl, svému životopisci Griesingerovi o nich prohlásil: „Na své mše jsem trochu hrdý.“ Opisy mší se velmi rychle rozšířily po celé zemi. Je možno říci, že díky těmto mším a svým dvěma posledním oratoriím se stal Haydn v rakousko-uherské monarchii tak nesmírně populárním jako v Anglii díky svým symfoniím.
Posledním Haydnovým instrumentálním koncertem byl Koncert pro trubku Es dur. Sólový part byl určen pro dvorního trubače 1. Weidingera, který se po dlouhá léta zabýval vývojem trubky s klapkami, na kterou by bylo možno hrát všechny chromatické tóny. Právě pro tento nový nástroj byl určen Haydnův koncert. Klapková trubka se nakonec neujala, brzy ji vytlačila trubka s ventily, nicméně nádherný Haydnův koncert zůstal na repertoáru trumpetistů dodnes.
V Anglii byl Haydn okouzlen Händelovými oratorii, jejichž provádění tam mělo nebývalou tradici. Proto neváhal, když mu baron Gottfried van Swieten navrhl, aby předělal svou starší orchestrální skladbu Sedm slov Vykupitelových na kříži na oratorium. Úspěch ho pohnul k tomu, aby začal pracovat na Stvoření. Libreto na motivy Miltonova Ztraceného ráje bylo původně určeno Händelovi, Haydn ho v Anglii díky Salomonovi získal a vzal domů do Vídně; do němčiny ho přeložil sám van Swieten.
První dvě uvedení oratoria Stvoření se konala za Haydnova řízení ve Vídni koncem dubna roku 1798 a jejich úspěch byl velkolepý. Další provedení na sebe nedala dlouho čekat – neopakovatelným úspěchem bylo zejména první veřejné provedení ve vídeňském divadle, které bylo zaplněné do posledního místa. Na lístcích se vybrala rekordní částka. Vznik posledního Haydnova oratoria byl zjevně motivován velkým úspěchem Stvoření. Libreto pro Čtvero ročních období opět napsal van Swieten, tentokrát podle básně Jamese Thomsona. Skladba byla poprvé provedena roku 1801. Dvě poslední Haydnova oratoria na německé texty tvoří samotný vrchol vývoje tohoto hudebního druhu v 18. století. Haydn v nich spojil anglickou živou tradici velkých Händelových oratorií s hudební řečí vídeňského klasicismu.
Poslední roky
Během práce na Stvoření složil Haydn prostou píseň na text rakouské císařské hymny Gott erhalte Franz den Kaiser, která se později – s jiným textem – stala německou národní hymnou. Posledními dokončenými Haydnovými díly byly dva Smyčcové kvartety op. 77, skladatelovi však ubývalo sil. Kvartet B dur op. 103 zůstal již nedokončen.
Stárnoucí skladatel byl zahrnován poctami, řády i tituly z celého světa. Navštívil ho známý anglický admirál Lord Nelson, skladatel Luigi Cherubini a mnoho dalších ctitelů a obdivovatelů; kněžna Marie Hermenegilda, pro kterou napsal své poslední velké mše, pozorně dbala na to, aby mu ve stáří nic nechybělo. Joseph Haydn zemřel 31. května 1809 ve věku sedmasedmdesáti let – téhož dne, kdy Napoleonovi vojáci obsadili Vídeň.