Franckova jediná symfonie zazněla poprvé na koncertě Koncertní společnosti konzervatoře (Société des Concerts du Conservatoire) v Paříži 17. února 1889. Franck ji věnoval svému žáku Henrimu Duparcovi (1848 – 1933). Jako skladatel zanechal Duparc především písně, ale řadu svých děl zničil. Ostatně podobně přísné sebekritice podlehla i mnohá díla dalšího Franckova žáka, Paula Dukase. Jak vidíme, definitivní opuštění romantismu znamenalo i několik tvůrčích tragédií.
Devatenácté století je nazýváno stoletím techniky a platí to i v hudbě. Zdokonalení stavby hudebních nástrojů umožnilo do té doby neproveditelná kouzla se zvukem. Pro interprety to znamenalo závod o dokonalejší a ještě nápaditější techniku hry. Skladatelé se této příležitosti samozřejmě chopili. Rozšiřování barevné palety zvuku vedlo ke zvětšování orchestru. Každé umělecké dílo však je úsilím o hledání rovnováhy. Monumentalita zvuku musela být vyvážená monumentalitou formy. Hudební forma se stala stavbou z těžšího materiálu, než byl používán dosud a tyto stavební prvky musely mít nějaké pojivo, aby se stavba nezřítila. César Franck toto pojivo vytvořil z tematického materiálu, který se objevuje ve všech větách jeho symfonie. Nebyl prvním, kdo podobný princip uplatnil. O šedesát let dříve použil Hector Berlioz „fixní ideu“ (idéé fixe) ve své Fantastické symfonii. Tam byla ovšem hudební myšlenka, procházející všemi pěti větami symfonie, zosobněním konkrétní představy, Berliozova symfonie je symfonií programní a má mimohudební námět. Franck uplatnil řešení „cyklické myšlenky“ v absolutní hudbě, bez programního konceptu – princip je zdůvodněn čistě hudebně. Franckova „cyklická myšlenka“ už není jen citát či jeho variace. Tato myšlenka je zabudovaná do celé formy, takže její vzdálenější modifikace ani na první poslech nerozpoznáme. V našem podvědomí však tvoří myšlenkový kontext, díky jemuž – jak se mezi muzikanty říká – drží forma pohromadě. Princip není až vynálezem závěru Franckova života – použil jej již ve svém prvním klavírním Triu fis moll op. 1 z roku 1839.
Symfonie d moll
1. věta: Lento – Allegro non troppo
Symfonie je třívětá. První věta začíná pomalým úvodem. Vstupní motiv je citací vstupního motivu poslední věty Beethovenova posledního Kvartetu op. 135. Beethoven tento motiv podložil otázkou „Muss es sein?“ (Musí to být?) a vzápětí si na ni také odpovídá: „Musí to být.“
Dnes víme, že tato otázka i odpověď jsou vlastně dokladem Beethovenova poněkud sarkastického humoru – je to reakce na naléhání nakladatelovo, kdy už se konečně dočká slíbené skladby. Otázka se však pro romantické vykladače Beethovena stala svědectvím tvůrčího zápasu s myšlenkou a ve filozofickém podtextu, který jí byl přikládán, byla často citována. Kdyby bylo možno představit si hudební myšlenku jako třeba keramickou hlínu, pak bychom řekli, že její melodicko-rytmický tvar je ideálně tvárným materiálem. César Franck z něj vytěžil maximum. Na pomalý úvod navazuje vlastní expozice, na jejímž začátku se „osudová otázka“ opakuje v tempu Allegro non troppo. Druhou myšlenku přinášejí housle – je to vlastně šest tónů, mezi nimiž se mění intervalové poměry a čtvrťové hodnoty se promění v tečkovaný rytmus. V této zdánlivé maličkosti spočívá nejobdivuhodnější místo Franckovy kompoziční logiky. Právě z tohoto místa naprosto plynule a samozřejmě vyrůstá vznešené (a přitom neobyčejně prosté) třetí téma. S exponovaným tematickým materiálem pracuje Franck ve smyslu sonátové stavby i v provedení a repríze první věty.
2. věta: Allegretto
Druhá věta zastupuje vlastně obě střední věty obvyklého čtyřvětého rozvržení symfonického cyklu. Je třídílná, ale její kontrastní část můžeme považovat za scherzo, které je vklíněno do lyrické pomalé věty. Větu otevírá pizzicato smyčců a harfa, melodická myšlenka je svěřena anglickému rohu, nástroji zvláštní elegické barvy. Navazují klarinety a lesní rohy, stále za pizzicatového doprovodu smyčců a harf. S další myšlenkou přicházejí housle. Právě tato myšlenka je odvozena z třetího tématu první věty: je to ono uplatnění Franckova cyklického principu. Další variantu přinášejí klarinety. Především tečkovaný rytmus dává této části charakter tria, střední části scherzové věty. A opět se všechny myšlenky vracejí a propojují.
3. věta: Allegro non troppo
Finální věta má opět sonátovou formu. Otevírá ji energická myšlenka, s ní kontrastuje opět další vzdálená podoba třetího tématu z první věty, zaznívá tu také myšlenka z druhé věty. Po provedení a repríze, ve které se opět objeví materiál druhé věty, následuje rozměrná koda, která je jakýmsi resumé – shrnutím tématického materiálu první věty včetně její vstupní otázky. Podobný efekt finální věty najdeme – nezávisle na Franckovi – i v poslední symfonii Z nového světa Antonína Dvořáka. Otázka na začátku Franckovy symfonie by mohla také znamenat „co teď s ní?“ – totiž se symfonickou formou. Velcí symfonikové 19. století na ni nalezli odpověď.