Kdo to byl Claudio Monteverdi? Jaké vytvořil dílo a co znamenal pro vývoj evropské hudby? Dvě jednoduché otázky, které se na následujících stranách pokusíme zodpovědět. Hledání odpovědi není v současné době tak složité jako ještě poměrně nedávno, kdy byl Monteverdi pouhým slovníkovým heslem a tématem muzikologických studií. Ještě v sedmdesátých letech končícího století jej v učebnicích hudební historie nalezneme pouze mezi předbachovskými autory, jejichž hudba zní příliš archaicky, než aby se vrátila do koncertních síní a na operní pódia. Poslední dvě desetiletí skladatelský odkaz Claudia Monteverdiho zcela přehodnotila. V dnešní době již máme kompletně a často v několika verzích nahráno vše, co se z jeho skladeb dochovalo v úplnosti. Jeho scénická díla se stala běžnou součástí dramaturgie operních divadel, jeho madrigaly jsou opakovaně nahrávány a vydávány tiskem. Zvláštní pozornosti se těší i skladby liturgické, které prozrazují duchovní rozměr jeho osobnosti. V souvislosti s postupným poznáváním Monteverdiho díla a všech pramenů a dokumentů k jeho životu docházíme k poznání, že i jeho teoretické uvažování o hudbě, jejím smyslu, působení, podobě a vývoji bylo nesmírně moderní a je inspirující i dnes.
Hudební revolucionář
Claudio Monteverdi by byl vhodnou postavou pro historický film. Monteverdi měl opravdu dramatický a nelehký život, který po zásluze skončil velice šťastným obdobím naplněným službou hudbě. Jako skladatel a hudebník je učebnicovým příkladem umělce-génia, který se po poznání neudržitelnosti dobových konvencí rozhodl k revolučnímu kroku a proměnil hudební jazyk své doby. V praxi tak zároveň uplatnil estetické požadavky předchozí generace na novou podobu hudby směřující k větší srozumitelnosti, působivosti a subjektivismu. Zdokonalil a v podstatě vymezil hudebně dramatický žánr, který byl později nazván operou, a který se na další čtyři století stal jedním z nejdůležitějších v dějinách evropské hudby. Monteverdi se stal umělcem, pro něhož můžeme směle použít slovo revolucionář, který byl však zároveň vybaven úctou k minulosti, nezměrným talentem, invencí, pílí a naštěstí také i ratiem, které bylo schopno vlastní sebereflexe a případně i obhajoby. Během života to opakovaně potřeboval, neboť kariéru budoval těžce. Až do svých šestačtyřiceti let musel, přes zjevné skladatelské úspěchy a uznání, řešit neustále základní existenční otázky své a celé rodiny. Opakovaně se dostavovalo zklamání, obcházení, zneuznání, cílené a očerňující kritiky. Zažil úmrtí svých blízkých a období nejistoty, aby – jako téměř zázrakem – strávil dalších třicet let existenčně zaopatřen, v přízni benátského dóžete, rady starších i občanů tohoto prosperujícího města. Stanul v čele hudebního tělesa chrámu sv. Marka, které zaměstnávalo řadu vynikajících výkonných umělců, zahrnován objednávkami a zakázkami ze všech stran. Jeho život a dílo však má přitažlivost i v jiném ohledu. Monteverdi je příkladem umělce, který celý život hledal a nacházel svůj osobitý, ale zároveň i obecně platný a aplikovatelný styl, který v mnoha ohledech posunul vývoj evropské hudby a de facto ji vyvedl z krize a tápání konce 16. století. Monteverdi spoluvytvářel novou hudební estetiku, která proces vývoje evropské hudby 17. století velice dynamizovala.
Systematik
Monteverdi je pozoruhodný i tím, jak utvářel a budoval svoje dílo. Jako mladý adept kompozičního umění začal jednoduchými tříhlasými duchovními písněmi. Následně postupoval přes první sbírky madrigalů a mší, ve kterých zkoušel svoje schopnosti a zároveň i možnosti zavedeného stylu, až k rozsáhlým cyklům skladeb a dramaticky zvládnutým jevištním dílům. Celý svůj život systematicky propracovával a zdokonaloval své kompoziční mistrovství po stránce stylové i obsahové, a to ve čtyřech oblastech: v tvorbě madrigalové, v oblasti hudebně dramatické, neboli operní a scénické, v oblasti hudby duchovní a v hudbě instrumentální. Svůj skladatelský život pak završil třemi význačnými díly: v roce 1638 vydal osmou knihu světských madrigalů Madrigali guerrieri et amorosi, na které pracoval řadu let a shrnul v ní vše důležité ze svého umění kompozice tohoto žánru. Roku 1641 pak zveřejnil kompendium své duchovní tvorby Selva morale e spirituale a o rok později dokomponoval poslední psychologicky propracovanou operu L’incoronazione di Poppea. Ve všech dílech vedle otázek kompozičních, stylových a obsahových osobitě řešil i způsob užití nástrojů. Přístup je obdivuhodně systematický, posvěcený autorovým nezpochybnitelným géniem.
Monteverdiho dílo bylo po jeho smrti rychle zapomenuto. Styl evropské hudby se ve druhé polovině 17. století živě proměňoval a mistři pozdního baroka, jako kupříkladu Antonio Vivaldi, Domenico Scarlatti či Johann Sebastian Bach, jeho skladby se vší pravděpodobností vůbec neznali. Znovuodhalení se dočkal až počátkem 19. století, kdy Carl von Winterfeld objevil italskou hudbu raného 17. století. Objevování Monteverdiho díla však trvalo ještě dlouho. Dnes můžeme s vědomím významu a hodnoty jeho kompozic označit Claudia Monteverdiho za most, který spojuje dva velké styly evropské hudební kultury: renesanci a baroko. Je také branou, kterou lze vstoupit do světa hudby moderní. Zároveň je ale i cestou, jak pochopit hudbu staletí předchozích. Monteverdiho hudba je skvostem evropské kultury, který si zaslouží naši pozornost.