Velké umělecké osobnosti ovlivňují svou dobu, mohou přispět ke změně vkusu, estetických, morálních a dokonce i politických názorů a jejich vliv přesahuje daleko do budoucnosti. Odkazem svého díla se však samy vydávají všanc: na to, jak se bude utvářet mínění o nich samých, vliv nemají.
Skladatel Ludwig van Beethoven se stal v průběhu téměř dvou set let, které od jeho smrti uplynuly, jedním z mezníků ve vývoji dějin hudby. Rok jeho úmrtí 1827 označuje předěl mezi érou klasicismu a romantismu. Hodnocení jeho života a díla se tak pohybuje mezi těmito kategoriemi. Pokud jde o Beethovena–člověka, stále větším rozmělňováním podrobností osobního života se vytvořilo klišé, plné rozporů a polopravd. Představě hrdiny, zmítaného nepřízní osudu a nepřátelstvím okolí, který v těchto neutěšených podmínkách titánsky bojoval za nejušlechtilejší ideály lidství, odpovídají Beethovenovy portréty a pomníky. Na druhé straně existují snahy zbavit Beethovena přebujelé monumentálnosti a ukázat jeho prostou lidskou stránku. Do jisté míry jsou oba přístupy právě tak extrémní jako oprávněné. Díky antiromantickému proudu posledních let však z obrazu člověka Beethovena málem zbyl už jen podivín, u kterého neobstojí žádná hospodyně, jenž nadměrně holduje alkoholu, žije ve špíně, tyranizuje svého synovce a píše milostné dopisy vysněným milenkám.
Lze věřit současníkům?
První Beethovenův obraz vytvářela generace romantických literátů. V jejich čele stála skladatelova obdivovatelka Bettina Brentano, provdaná von Arnim (1785 – 1859). Tato exaltovaná žena charakterizovala v dopisech Johannu Wolfgangu Goethovi Beethovena jako „dítě přírody, revolucionáře, kouzelníka a kněze“. V jejích očích Beethovenova osobnost přesahovala lidský rozměr a její mínění o něm ovlivnilo celou první generaci Beethovenových životopisců. Obraz Beethovenův se nevyhnul ani různým (ať už nevědomým či záměrným) zfalšováním. Například Beethovenův sekretář a přítel Anton Schindler (1795 – 1864) zničil přes polovinu konverzačních sešitů, s jejichž pomocí se hluchý skladatel dorozumíval se svým okolím, a tím značně zkreslil jejich výpovědní hodnotu. I mnohá tzv. očitá svědectví se ukázala často jako velmi nedůvěryhodná.
Dopisy jako klíč?
Autentickým dokladem je Beethovenova korespondence. Avšak i zde bychom pravděpodobně měli potíže rozhodnout (například v případě skladatelových sporů s vydavateli) , kdo byl vlastně v právu, a vyznat se v Beethovenových finačních poměrech. Všechny vztahy a narážky, jichž se dopisy dotýkají, nejsme ani schopni identifikovat. Nelze vyloučit ani zkreslení vzniklá citacemi vytrženými ze souvislostí. Jeden příklad za všechny: Hamletovské motto „Muß es sein – Es muß sein“ (Musí to být? – To musí být!), které Beethoven vepsal k finále svého Kvartetu op. 135, se ve své hudební podobě stalo inspirací řadě dalších skladatelů a pro literaturu o Beethovenovi znamenalo klíč k filozofickému výkladu díla. Jeho příčinou však mohl být pouhý osobní problém, který Beethoven popsal svým osobitým – poněkud cynickým – způsobem v dopise vydavateli Schlesingerovi: „Podívejte se, jak jsem nešťastný, nejen, že to bylo těžké, napsat tohle, když jsem myslel na něco většího, a napsal jsem to jen proto, že jsem Vám to slíbil a potřeboval peníze, a že mi to přišlo zatěžko, můžete dešifrovat z toho ,musí to být.“
Mnohé mohlo být jinak...
Dnešní pohled na Beethovena je zároveň pohledem na dějiny o Beethovenovi. Velikost jeho hudby neumenší skutečnost, že staromládenecký příbytek jejího autora oplýval nepořádkem. Skladatel byl přes dvacet let uzavřen do světa ticha a pro náš svět v něm čaroval tóny.
Podle jednoho z názorů tvořily dějiny na přelomu 18. a 19. století především tři osobnosti: Beethoven, Goethe a Napoleon, největší z nich však byl Beethoven. Kdyby pro něj měl Goethe větší pochopení, získali bychom možná největší umělecké dílo všech dob – Beethovenem zhudebněného Fausta. Kdyby ho pochopil Napoleon, měla by Evropa jinou tvář...