Felix Mendelssohn-Bartholdy patřil bezpochyby k nejpozoruhodnějším a největším skladatelům své doby. Jeho zázračný talent, který se projevil již v raném dětském věku, strmý tvůrčí vzestup i předčasný skon připomínají životní dráhu Wolfganga Amadea Mozarta; šíří uměleckého nadání, zahrnujícího též vynikající vlohy výtvarné a literární, i důkladností a hloubkou všeobecného (humanitního) vzdělání, jehož se mu dostalo, Mozarta dokonce převyšuje.
Kořeny
Životní osudy jeho předků i členů širší rodiny jsou modelovým příkladem kulturního a sociálního vzestupu německého měšťanstva od 2. poloviny 18. století a především procesu emancipace a společenského zrovnoprávnění příslušníků židovské komunity. Peripetie, kterými prošlo po jeho smrti a hlavně v první polovině 20. století hodnocení jeho dílo, pak poukazují kromě jiného ke katastrofickému pokusu o „konečné řešení“ židovské otázky v nedávné evropské minulosti.
Děd Felixe Mendelssohna z otcovy strany, Moses Mendelssohn (1729 – 1786), se narodil a vyrůstal v ghettu jako syn písaře a kantora v synagoze ve městě Dessau, ležícího na Labi na půli cesty mezi Lipskem a Magdeburkem. Vlastní pílí a nezměrným úsilím, překonávajícím i těžkou tělesnou vadu, dosáhl nakonec vynikajícího vzdělání, své společenské postavení pak posílil sňatkem s dcerou z významné židovské rodiny Gugenheimů v Hamburku. Patřil k předním představitelům osvícenské filozofie v Německu, byl hlasatelem náboženské snášenlivosti a zastáncem myšlenky asimilace neboli zrušení společenských a kulturních bariér a postupného úplného začlenění Židů do většinové společnosti zemí, v nichž žijí. Jeho blízký přítel, filozof a básník Gotthold Ephraim Lessing (1729 – 1781), vtělil jeho charakterové rysy do titulní postavy své divadelní hry Moudrý Nathan (Nathan der Weise) z roku 1779.
Z dětí Mosese Mendelssohna se jich šest dožilo dospělého věku. Dvě dcery, Dorothea a Henrietta, přijaly křest a přestoupily ke katolictví. Starší Dorothea (1763 – 1839) se později stala manželkou významného romantického básníka a romanopisce Friedricha Schlegela (1772 – 1829). Otec Felixe Mendelssohna, Abraham Mendelssohn (1776 – 1835), zdědil spolu se starším bratrem Josefem rodinný majetek a stal se bankéřem v Hamburku. Jeho manželka Lea rozená Salomon (1777 – 1842) pocházela rovněž ze staré a bohaté židovské rodiny usazené v Berlíně. Rodiče Felixe Mendelssohna se rozhodli dát své čtyři děti hned po narození pokřtít a vychovat tentokrát v protestantské (luterské) víře a také otec Abraham se nakonec odhodlal k tomuto dozajista nelehkému kroku. Jeho vnějším znamením se stala i změna rodového jména, tj. připojení přídomku Bartholdy (zvoleného podle venkovského statku rodiny Salomonů poblíž Berlína na řece Sprévě), který měl právě odlišit křesťanskou větev rodiny od jejích původních příslušníků.
Pozoruhodnou osobností byl rovněž bratr Ley Salomonové-Mendelssohnové, Jacob Salomon-Bartholdy (1779 – 1825), který se stal vysokým důstojníkem pruské armády a později pruským generálním konzulem v Římě. Napsal několik knih o historii a výtvarném umění a byl náruživým sběratelem uměleckých děl. Ve své římské vile zvané Casa Zuccari, vyzdobené nejvzácnějšími památkami antického i moderního umění přijímal návštěvy proslulých osobností, umělců a vědců z celé Evropy. Také Felix Mendelssohn-Bartholdy zde nějaký čas pobýval, bylo to ovšem již po smrti strýce v roce 1831.
Vnímání skrze původ
Jako skladatel, dirigent i pedagog dosáhl Felix Mendelssohn-Bartholdy za svého života vrcholných úspěchů a uznání. Jeho sláva a umělecký vliv pak působily v neztenčené míře i v prvních letech po jeho smrti. Nicméně již v průběhu druhé poloviny 19. století začaly nabývat převahu hlasy, které považovaly jeho dílo za projev konzervativního udržování a epigonské nápodoby starých přežilých forem, za hudbu, které sice nelze upřít dokonalé zvládnutí skladatelského řemesla, jež však postrádá jakoukoliv tvůrčí originalitu a pokrokový náboj a která proto nemá místo ve veliké tradici a ještě větší budoucnosti německé hudby. Antisemitské postoje a nálady, k jejichž šiřitelům patřil mimo jiné i skladatel Richard Wagner (1813 – 1883), tuto tendenci jenom posílily. „Kulturní politika“ nacistického Německa pak dělala v letech 1933 – 1945 všechno pro to, aby bylo jméno Felixe Mendelssohna-Bartholdyho vymazáno z dějin německé hudby. Jeho skladby se nesměly veřejně provozovat – zákaz potom platil ve všech zemích, které Hitlerův režim okupoval – a jeho pomník v Lipsku byl v roce 1936 odstraněn. Zdá se bohužel, že tato soustředěná propaganda vykonala své: nezájem a přezíravý postoj vůči skladatelovu dílu trval totiž i po skončení druhé světové války. Teprve v posledních 25 – 30 letech začíná publikum znovu oceňovat formální vytříbenost, myšlenkovou závažnost i půvab Mendelssohnovy hudby a hudební vědci se zároveň snaží vrátit skladateli to významné historické místo, které mu po právu náleží.