Edvard Grieg
Rušné a prosperující norské město Bergen se může pyšnit hned několika slavnými rodáky a obyvateli. Od nepaměti byl Bergen, z jedné strany omývaný mořem a z druhé strany chráněný pohořím, rušným kulturním i obchodním střediskem. Dnes tady stojí socha nevelkého muže, který vydobyl slávu nejen svému rodnému městu, ale celé zemi – a to svou hudbou. Edvard Grieg se narodil Gesinne Judith Hagerupové a bohatému kupci skotského původu Alexandru Griegovi 15. července roku 1843. Rodina byla ve městě vážená – otec Alexandr zastával mimo jiné místo britského konzula. K rodinné tradici však patřila zásluhou matky také amatérská kultura na vysoké úrovni. Jak bylo tehdy zvykem, zabývali se členové domácnosti čtyřruční hrou na klavír či zpěvem v kruhu přátel.
Zdá se, že Norsko druhé poloviny 19. století na Griega čekalo. Že musel přijít někdo, kdo norské hudbě pomůže k vlastnímu sebeurčení a kdo jí v zahraničí udělá náležitou „reklamu“. Mladík z početné a vážené bergenské rodiny se musel vyučil „řemeslu“ nejprve v zahraničí: v Lipsku, hudebním a kulturním centru Západu. Už tehdy ale bylo znát, že jeho osobnost se nenechá cizím vlivem zviklat v přesvědčení, jež si sám uvědomil a jasně formuloval vlastně až po návratu z lipské konzervatoře během pobytu v Kodani.
Starobylému Norskému království, jehož počátky se datují do 9. století, a dokonce ještě dále až k slavným Vikingům, nebylo po dlouhá staletí dopřáno plné státoprávní nezávislosti. Spojení se sousedním Dánskem trvalo více jak čtyři století, přičemž vzájemný poměr záhy přerostl v tuhou nadvládu Dánska a dánské šlechty. Hospodářsky nerozvinuté Norsko žijící z rybolovu a agrární výroby citelně postrádalo nedostatek vlastní společenské a vládnoucí elity. Norský jazyk byl vystaven útlaku razantní dánizace a setrvával na úrovni hovorového jazyka místního obyvatelstva. Norský osud na prahu novověku nápadně připomínal postavení nesamostatných středoevropských národů. Ovšem i Norové na přelomu 18. a 19. století prodělali své „národní obrození“. Zájem o vlastní jazyk a jeho kultivaci, o národní literaturu a kulturu se však v norském případě nezastavil u kulturní a sociální identifikace, nýbrž přerostl ve svržení dánské nadvlády a vytvoření obnoveného samostatného norského státu.
Do devatenáctého století vstoupilo Švédsko mocensky, hospodářsky i teritoriálně oslabeno. V důsledku napoleonských válek se muselo roku 1809 vzdát držení Finska. Říšský sněm téhož roku sesadil stávajícího krále Gustava IV. a na trůn povolal vévodu Karla Södermannlanského, který poté vládl jako Karel XIII. Následně byla vyhlášena ústava, která znamenala konec absolutismu a spolu s tím i omezila pravomoci švédské šlechty. O rok později výrazně profrancouzsky orientovaný sněm zvolil následníkem trůnu Napoleonova maršála Bernadotta, jenž na trůn nastoupil v roce 1818 a stal se zakladatelem nové dynastie, která ve Švédsku vládne dodnes.