Symfonie č. 1
První symfonie byla jedním z děl, která otevřela Bohuslavu Martinů cestu k posluchačům na americkém kontinentě. Premiéra se konala v listopadu 1942 v provedení Bostonského symfonického orchestru a za řízení Sergeje Kusevického, pro jehož nadaci Martinů symfonii napsal.
Martinů vlastními slovy o vývoji skladby: „Nyní jsem stál před problémem symfonie, totiž před její realizací, neboť jinak se problém datuje dlouho zpět (prvním nezdařeným pokusem je Rapsódie). Zdálo se mi, že nejsem dostatečně připraven. Kromě Julietty jsem rovněž neužil velkého orchestru od La Bagarre a Rapsódie, tj. od r. 1927 – 28, a těžká práce, kterou jsem měl s cellovou sonátou, neukazovala, že bych byl hotov podniknout v tomto okamžiku kompozici tak významné a velké formy. Tak jsem práci odkládal od měsíce k měsíci, až v květnu 1942 jsem položil na papír první akordy. Jako zvláštní podrobnost uvádím, že tyto dva akordy mne pronásledovaly jako téma už od ledna a že jsem je zcela logicky zamítal… A přece jsem se nemohl dostat přes ně, až v květnu jsem náhle našel formu i orchestraci, kterou nyní mají, a celá první věta mi najednou vyrostla, jako by byla schována za tímto úvodem… Druhou větu jsem dokončil v Middlebury (Vermont). Tam jsem dostal telegram od Kusevického s nabídkou na místo profesora kompozice v Berkshire… Zde jsem napsal poslední větu, jejíž orchestraci jsem pak dokončil v Manomet (Massachusetts). Symfonie je věnována památce paní Nataši Kusevické. Provedením symfonie jsem byl jaksi definitivně přijat do amerického hudebního života.“
První věta: Moderato
První část (neboli expozici) celé věty otevírá úvod. Na počátku stojí dva akordy, h moll a H dur, které se objeví také na konci věty. Hlavní téma zazní ve smyčcích ve forte a je ihned dále přetvářeno. Vedlejší téma, podobné hlavnímu (nikoli tedy kontrastní), uvedou dřevěné dechové nástroje a klavír. Závěrečné téma opět ve smyčcích uzavírá expozici. Druhá část, provedení, zpracovává hudební myšlenky expozice a je až překvapivě rozsáhlá. Začátek reprízy, třetí části, splývá s provedením, její vrchol nastane v okamžiku opětné citace úvodu, čímž se uzavírá oblouk celé věty.
Druhá věta: Allegro
Energická věta má trojdílnou tzv. da capovou formu, v níž střední část tvoří trio a poslední díl je opakováním prvního. Po krátkém úvodu se ve dřevěných dechových nástrojích a v klavíru objeví staccatové první téma, které je vystřídáno tématem druhým, jež zazní v lyrickém podání hoboje. Návratem první myšlenky znovu v dechových nástrojích a klavíru končí první díl v burácivém fortissimu. Trio (dědictví starých tanečních forem ze 17. a 18. století) zaznívá bez smyčcových nástrojů. Dva takty sólových bicích nástrojů přenesou hudbu do posledního dílu, který je doslovným opakováním prvního.
Třetí věta: Largo
Pomalá meditativní věta má na počátku myšlenku centrální pro výstavbu celku, uvedenou ve violoncellech a kontrabasech.
Čtvrtá věta: Allegro non troppo
Forma poslední věty je rondo. Po ostře rytmizovaném úvodu (podobně jako v druhé větě) začíná první část, která má dvě myšlenky. Začátek první z nich je uveden ve smyčcích, pokračování ve dvojhlase hobojů a její dokončení ve smyčcích. Druhé téma, které je ihned dále rozvíjeno, uvádějí dechy. Po té se pouze nakrátko vrací téma první. Další část rozvíjí pomalé lyrické téma. Pak nastává mezivěta, která vyvrcholí do plochy, v níž se opět rozvíjí první téma celé věty. Přichází další pomalá plocha s novým tématem, uvedeným sólovou flétnou. Po té se opět vrací díl, který je v základu návratem dílu prvního. Celou větu a také symfonii uzavírá jásavá koda.
Symfonie č. 6 neboli „Symfonické fantazie“
Na rozdíl od předchozích pěti symfonií, jejichž věty mají vždy v základu pevnou formu, jsou tři věty této poslední symfonie opravdu fantaziemi ve smyslu volného vnitřního uspořádání. Martinů sám o nich napsal: „Přál jsem si napsat něco pro Charlese Muncha [dirigent, pozn. S. B.]. Silně na mne působí a mám rád jeho spontánní přístup k hudbě, v němž hudba volně nabývá svůj tvar a plyne svobodně, sledujíc svůj pohyb. Téměř nevnímatelné zvlnění nebo zrychlení dává melodii náhlý život. Tak ve mně vznikla myšlenka složit pro něho symfonii, kterou jsem chtěl nazvat ,fantastickou’; začal jsem uskutečňovat svou myšlenku velkými prostředky... Shledal jsem, že to není symfonie, ale něco, o čem jsem mluvil dříve v souvislosti s Munchovou koncepcí a dirigováním. Opustil jsem titul... a nazval jsem tři věty ,fantaziemi’, jimiž ve skutečnosti jsou.“ Šestá symfonie vznikla v letech 1951 – 1953, premiéru měla v roce 1955 s Bostonským symfonickým orchestrem pod taktovkou Charlese Muncha pro něhož dílo Martinů zkomponoval.
První věta: Lento, Allegro
Celá věta má volnou formu, v níž se objevuje několik vůdčích myšlenek, dále přetvářených. Po ševelícím úvodu přednese sólové violoncello první téma, jehož čtyřtónový základ je převzat z Requiem Antonína Dvořáka. Téma je hned vzápětí opakováno a přetvářeno příčnou flétnou. Další výraznou myšlenku v úseku označeném poco meno hrají smyčce. Následující úsek otvírají sólové housle za doprovodu bicích nástrojů. Konec celé věty je uzavřen návratem k hudbě z předchozích částí, ale v obráceném pořadí. Nejprve témata, pak úvod.
Druhá věta: Poco allegro
Druhá věta se podobně jako první vyznačuje zvláštním „mlžným oparem“. Přesto v ní můžeme nalézt tři větší plochy. V první z nich se objevují dvě hudební myšlenky, které pak jsou tématickým materiálem pro celou větu. První zazní ve vypjaté poloze viol. Přináší harmonický zvrat příznačný pro Martinů celou vrcholnou a pozdní tvorbu. Je to harmonický spoj převzatý z Janáčkova Tarase Bulby. Druhé téma je neseno hobojem a dále rozvíjeno ve violách. Další plocha je provedením hudebních myšlenek plochy první a poté nastoupí ve zkrácené podobě opět díl první, tentokrát s kodou, která zakončuje celou větu.
Třetí věta: Lento
Celá věta je dělena na několik částí s různými tempovými označeními. Hlavním myšlenkovým materiálem je téma (jehož čtyřtónový základ převzatý z Requiem Antonína Dvořáka je uveden již v první větě) ve violoncellech a dále rozvíjené do rozsáhlé plochy. Ve větě se též objevují úlomky témat z předešlých vět, čímž se vytváří zvukový oblouk celého díla.