Ve stejném roce, kdy přišel na svět Henry Purcell, se v Anglii zhroutil protektorský režim, který v důsledku revoluce a občanské války nastolil Oliver Cromwell. Na konci května roku 1660, po devíti letech strávených ve francouzském exilu, se do Londýna triumfálně vrátil Karel II., aby obnovil královský režim Stuartovců smetený revolucí. Krátká vlna protirevolučního teroru ovšem nemohla obnovit předrevoluční feudální systém a prosadit absolutismus ve francouzském stylu, který Karel II. obdivoval. Léta restaurace se nesla ve znamení boje mezi ním a sebevědomým parlamentem.
Nápodoba Francie
Oslněn a inspirován leskem dvora „krále Slunce“ toužil Karel II. i po obnovení estetické dvorské nádhery, jakou poznal ve Francii. Vždyť za posledních dvacet let zažili Angličané nejen popravu krále a hrůzy občanské války, ale také plenění kostelů a pranýřování dvorských i liturgických slavností ve jménu puritánské morálky. Také většina divadel z alžbětinské doby – s charakteristickým kruhovým půdorysem a pod širým nebem – zanikla za války. Jako nejvhodnější provizorní objekty se nabízely hlavně míčovny a sami divadelníci brzy ocenili výhody obdélníkových sálů, které umožňovaly umístění velkých ansámblů, baletu i sborů. Prohloubený prostor se otvíral také pro bohaté dekorace a složitější mechaniku – ideální výbava pro barokní operu, u jejíhož zrodu v Anglii stál právě Purcell... Ožila znovu i Royal Music – hudební uskupení založené v 16. století s úkolem doprovázet hudbou jak oficiální večeře či dvorské slavnosti, tak koncertovat pro královo rozptýlení v jeho soukromí.
Náboženské konflikty
Vnější okázalost a bezstarostnost obnoveného dvorského života jen stěží skrývaly zmatky, které zmítaly anglickou společností. Existenční úzkost posílenou morovou epidemií a velkým požárem v letech 1665 – 1666 ještě umocňovalo všeobecné znepokojení nad prokatolickými sympatiemi Karla II. Rovněž králova tajná dohoda s Ludvíkem XIV. znamenala porušení zahraničně politické orientace na Nizozemí, kterou prosazoval parlament. Tím přísněji dbali představitelé parlamentu o to, aby všichni královští úředníci byli spolehlivými anglikány: Test Act z roku 1673 zakazoval vstup do královských služeb všem katolíkům i „disidentům“. Všeobecné napětí vzrostlo v první polovině osmdesátých let: v té době se Karel II. i jeho bratr vévoda z Yorku málem stali oběťmi vražedného spiknutí, jehož cílem bylo nastolení vlády Karlova nemanželského syna. Krvavé represe, které následovaly, však nedokázaly zabránit dalším protikatolickým a protipapežským demonstracím. Králova smrt v únoru roku 1685 vzbudila jen další rozpaky i pohoršení: proslýchalo se, že prý v noci před smrtí tajně konvertoval ke katolicismu...
Vévoda z Yorku, který nastoupil na bratrův osiřelý trůn jako Jakub II., přijal již v roce 1668 katolickou víru a v Anglii vystupoval nepokrytě jako katolický monarcha se silně autoritářskými a absolutistickými sklony. Narození mužského následníka jen posílilo obavy a nedůvěru v anglikánských kruzích i evangelické populaci. Protikatolické síly spojovaly nejvíce nadějí s osobností Jakubovy dcery Marie, manželky nizozemského místodržícího Viléma Oranžského, ochránce protestantů. Na něj se v červnu 1688 obrátilo několik vysokých hodnostářů s pozváním a nabídlo mu anglickou korunu. Když se Vilém v listopadu téhož roku vylodil u anglických břehů s mocnou armádou, Jakub II. takřka bez meškání opustil trůn i vlast a uprchl do Irska. Jedinou oporu našel v irských „jakobitech“, s jejichž oporou zahájil otevřený boj proti Anglii, který však na prahu devadesátých let skončil úplnou porážkou stuartovské strany.
Zakladatel parlamentní monarchie
„Slavná revoluce“ z roku 1688, vedená šlechtickou a měšťanskou elitou, byla nekrvavá. Již na samém počátku roku 1689 zasadil nový král poslední ránu absolutismu, když svým Bill of Rights (Prohlášení práv) posílil moc parlamentu a zavázal se bránit občanská práva proti libovůli veřejné moci. V souladu s principy, které v následujícím roce zformuloval filozof John Locke ve svém Dvojím pojednání o vládě, oddělil Vilém také moc zákonodárnou od moci výkonné: od této chvíle byl panovník zodpovědný parlamentu. Následovaly rovněž zrušení cenzury a Toleration Act, který přiznal plnou svobodu vyznání disidentským skupinám (nikoli ovšem katolíkům ani proklamovaným „ateistům“) jako další kroky v zápase o prosazení liberálních svobod.
Anglická parlamentní monarchie, která v následujícím století hostila myslitele jako Montesquieu či Voltaire, sloužila kontinentálním osvícencům jako nekriticky obdivovaný vzor „spravedlivě“ fungujícího státu, jako model stejně ideální jako idealizovaný. ...