Marc-Antonie Charpentier
Francouzský skladatel Marc-Antoine Charpentier se narodil v Paříži. Přesné datum nám není známo. Charpentierovi životopisci jej odvozovali z nejrůznějších zmínek a datací pozdějších událostí ze skladatelova života. Nejnovější výzkumy prokázaly v Paříži 17. století několik hudebníků s příjmením Charpentier – jistě byl Marc-Antoine s některými z nich spřízněn. V literatuře se často objevuje nedoložená informace o uměleckém prostředí rodiny, do níž se narodil – jeden z jeho příbuzných byl sochařem v Tours, další, Nicolas Charpentier, se údajně honosil titulem „královský malíř“. Proto se prý také mladý Marc-Antoine chtěl stát malířem a toto umění odešel studovat do Říma.
Te Deum H. 147
Čtyřhlasé Te Deum H. 147 vzniklo jen o něco málo později než jeho slavný a velkolepější jmenovec, Te Deum D dur H. 146, jehož předehru si vybrala Eurovize za svoji znělku. Vzniklo někdy v posledních šesti letech Charpentierova života, kdy skladatel zastával funkci sbormistra a kapelníka v Sainte-Chapelle. Je vybaveno čtyřhlasou vokální sazbou pro osm zpěváků, které doprovázejí smyčce a basso continuo. Přestože není tak okázalé, jako jeho předchůdce, bylo jistě komponováno pro nějakou zvláštní příležitost, nejpravděpodobněji spojenou s králem (mohlo se jednat například o jeho uzdravení nebo o úspěšné válečné tažení) nebo s jeho rodinou (narození, křest, svatba a podobně). „Te Deum Laudamus“ (Tebe, Boha, chválíme), jsou totiž počáteční slova liturgického chvalozpěvu, který se zpívá při děkovných nebo prosebných slavnostech – buď latinsky nebo v národním jazyce.
Aniž by vůbec věděli o existenci skladatele, znají miliony Evropanů jeden hudební motiv od Marca-Antoina Charpentiera: pompézní znělku vysílání Eurovize, která pochází z předehry k jeho duchovní skladbě Te Deum D dur H. 146.
Z třicetileté války vyšla Francie jako nejmocnější stát na evropském kontinentě, i když její vnitřní rovnováhu narušily na přelomu čtyřicátých a padesátých let „frondy“ vysoké šlechty a pařížského měšťanstva – ozbrojené vzpoury proti autoritativní politice kardinála Mazarina, které neměly daleko k občanské válce. Mladý král Ludvík XIV., který se ujal „královského řemesla“ v roce 1661, nikdy nepřekonal svou nedůvěru k Paříži. I proto se v roce 1682 s celým dvorem přesunul do nedalekých Versailles, kde ze zámku, který rozestavěl již jeho otec, vybudoval velkoryse pojatou rezidenci, jež neměla obdoby. Versailles byly důstojným sídlem pro panovníka, který se považoval za nepřednějšího monarchu světa, vládce nejlidnatějšího státu Evropy. A versailleský mikrosvět se svým vnitřním řádem, svou hierarchií a etiketou, se svými slavnostmi a plesy, se svými zahradami, fontánami a gloriety se stal vzorem pro ostatní evropské panovnické dvory i rezidence aristokratů. Období vlády Ludvíka XIV. znamenalo rozkvět všech druhů múzického umění, jehož centrem se stal právě versailleský dvůr.