Narodit se do začínajícího století, kdy lidstvo podvědomě hledá občerstvující novost, mění své postoje a vymezuje se vůči století předešlému, může vypadat nesmírně lákavě. Všechno je v pohybu, ozývají se kritické soudy nad dobou minulou, nebo naopak nad dobou nastávající, hledají se nové cesty, vznikají nové myšlenky, směry…
Giovanni Battista Pergolesi měl to štěstí být při tom. Vstoupil do rozjíždějícího se vlaku století osmnáctého, století, ve kterém bylo možno například zaslechnout, že hudba předešlé epochy byla jen „nezměrný chaos, směs duchovního a světského, historického a smyšleného, mytologie, starého a nového, pravdy a alegorie, přirozena a nadpřirozena, a to vše společně tvořilo věčnou hanbu umění“. Vstoupil do procesu oddělování, odlišování, změn a střetů a také se na něm alespoň krátce podílel.
Bílá stránka
Pergolesiho život byl plný vzestupů a pádů, úspěchů i neúspěchů, šťastných i nešťastných náhod. Přestože se tenkrát žilo mnohem pomaleji než dnes, svět opery, ve kterém se tento skladatel vesměs pohyboval, plynul neuvěřitelně rychle: často se pracovalo ve spěchu a na celou operu měli autoři třeba jen necelý měsíc. A tak nebylo výjimkou, že dílo určitého skladatele bylo přijato s úspěchem a zanedlouho bylo další odmítnuto. Na samotném živobytí toho či onoho autora se to ale nemuselo vůbec odrazit, záleželo jen na mecenáších, zda si objednají nový kousek. Skladatelé jakožto dvorní či církevní zaměstnanci byli navíc pověřováni i jinými hudebními činnostmi. Pergolesi měl na své pány opravdu štěstí, byl neustále v něčích službách a nečinnost ho rozhodně nemohla nijak trápit.
Jaký ale ve skutečnosti byl, jak snášel to či ono, jak proplouval všemi úskalími svého života, kde bral sílu jít dál – to vše nám bohužel zůstává utajeno. Známe dnes pouze několik svědectví o jeho geniální hře na housle, obdivuhodném smyslu pro dramatičnost, schopnosti rychle se přizpůsobit a pohotově reagovat na změny.
O krok napřed
Vkus posluchačů i názory kritiků se neustále proměňovaly, a tak není divu, že si některá díla našla vstřícné publikum až po delší době. Pergolesimu se to stalo hned několikrát a úspěšného provádění některých ze svých oper se už nedožil. Nejmistrněji si asi počínal v komických operách, které se dočkaly svého největšího rozkvětu až po jeho smtri. Podařilo se mu obdařit libreta takovou hudbou, že před diváky stanuly postavy z masa a kostí, lidé se skutečnými pocity, vlastnostmi, se všemi svými klady a zápory. Mnohá z těchto děl měla úspěch ještě za Pergolesiho života. Svůj zenit však prožila později, kdy dosáhla takové popularity, že se dokonce skladateli začala připisovat díla, která vůbec nenapsal. Ještě dnes si za některými skladbami můžeme představovat malý otazník, protože nevíme zcela jistě, zda je Pergolesi opravdu složil.
Duchovní díla si publikum hledat nemusela – ta byla vždy spjata s danou bohoslužbou, ale i přes to byla sledována a vyvolávala různé reakce. Co bylo běžné v Neapoli, mohlo být nezvyklé v Římě nebo v Benátkách a naopak. Pergolesi se plně přizpůsoboval všem novinkám, věděl přesně, co je v módě, a zároveň vždy dodal ještě něco navíc. Tak se stávalo, že skladatelé, kteří byli starší než on, skladatelé, a od nichž se jako chlapec učil, se posléze učili od něj. To, co ve svých skladbách přinesl, totiž začínalo být velmi žádané…
Otazníky
Lidé, jejichž život byl z nějakého důvodu ukončen příliš brzy, přitahovali vždy pozornost a vzbuzovali ve svém okolí řadu otázek. V Pergolesiho případě však zůstanou asi mnohé z nich už navždy nezodpovězeny. Co všechno by vytvořil, kdyby žil o deset nebo dvacet let déle? Jaké skladby by vznikly, kdyby byl zcela zdráv? Pracoval by s takovou houževnatostí a energií? Nebylo jeho nadání kompenzací všech osobních problémů? Něco, ale ne všechno, snad může naznačit pohled do tohoto příliš krátkého života skladatele, jemuž se i přes všechny překážky, které musel překonávat, podařilo vytvořit díla, nad nimiž dnes můžeme stát jen v tichém úžasu.