Vídeňský panovnický dům se ve druhé polovině 19. století řídil vlastními zákony, které ho oddělovaly od ostatní společnosti – tzn. všech poddaných bez rozdílu jejich společenského postavení. Sám císař byl zván náčelníkem panovnického domu, byl jeho vrchním a jediným soudcem. Ostatní členové panovnického domu požívali rovná dědická práva, kterých se mohli pouze zříct – jako tomu bylo v případě Františka Ferdinada d’Este, jenž uzavřel nerovný sňatek s hraběnkou Žofií Chotkovou, přičemž se ovšem musel zříci nástupnických práv pro děti vzešlé z tohoto manželství. Panovnický dům sám sebe považoval za jakýsi stát ve státě, resp. stát stojící nad státem. Formálně se habsburský rod řídil tajnými rodinnými stanovami z 3. března 1839. Díky tomuto formálnímu uspořádání mohl panovník zcela ovlivňovat soukromý život všech příslušníků panovnického domu – výchovu, vzdělání, povolání, uzavírání manželství, cestování do ciziny apod. K největšímu střetu v rámci domu došlo patrně mezi Františkem Josefem I. a jeho bratrem Ferdinadem Maxmiliánem, jenž se svému bratrovi nakonec postavil a svévolně, bez císařského schválení podnikl své mexické dobrodružství, jež mu bylo osudné. I on se však v roce 1864 musel vzdát následnického práva a dokonce i všech práv arcivévody.
Rodinné neshody a finance
Všechny sporné „rodinné“ záležitosti měly být důsledně řešeny v ústraní, nikoli před zrakem veřejnosti. Proto se císař František Josef I. tak úzkostlivě bránil prozrazení sebevraždy syna Rudolfa společně s jeho milenkou Mary Vetserovou v Meyerlingu a proto také dvůr vytvořil dosti nevěrohodnou verzi Rudolfova úmrtí. Jedinou výjimkou v císařské rodinné despocii byla Alžběta (populární „Sissi“), jež se vojenskému řádu panovnického domu nemínila podřídit a v roce 1865 vyhlásila jakousi „nezávislost“. Podstatou Alžbětina vzdoru bylo odmítání plnění panovnických povinností – navenek však dům zdůvodňoval její neúčast na dvorských záležitostech nemocí a náhlou nevolností. V očích veřejnosti měl tedy panovnický rod zůstat neposkvrněnou svatou rodinou bez jakýchkoliv domácích problémů.
Alžběta Bavorská
Panovník měl i značné pravomoci finanční, i když v 70. letech byl rozpočet dvora formálně součástí státního rozpočtu monarchie. Císař přiděloval jednotlivým členům habsburského domu apanáž, čímž do značné míry limitoval jejich osobní konání. Vedle této apanáže však měli členové domu i svůj soukromý majetek, s nímž mohli volně disponovat. Nejbližší mužští příbuzní panovníka dostávali ročně 75 000 zlatých, nejbližší ženské příbuzné 42 000 zlatých – ženy tedy byly finančně znevýhodňovány. Stejně tak tomu bylo i v případě arcivévodů a arcivévodkyň – muži dostávali ročně 42 000 zlatých, kdežto ženy 24 000 zlatých, přičemž v případě, že neměli vlastní domácnost a žili přímo u dvora, udělovaná částka se u mužů i u žen asi o třetinu krátila. Zcela individuálně však mohl císař v jednotlivých případech rozhodovat i o jejich zvýšení.
Nadbytek císařů
Protože habsburská monarchie měla ve druhé polovině 19. století dva císaře a v určitém období tři císařovny, bylo nutné určitým způsobem upravit vídeňský dvorský život. Slabomyslný Ferdinand V., který v roce 1848 abdikoval ve prospěch Františka Josefa I., žil po celý život v Praze, kde byl vlastenci vnímán jako poslední český korunovaný král. Až do své smrti roku 1875 Ferdinand V. nikdy do Vídně nevstoupil, aby tím „nového císaře“ nekompromitoval. Podobně se chovala i jeho manželka Marie Anna. Stejně tak byl pobyt ve Vídni z politických důvodů znemožňován i vdově po císaři Františku I., Karolině Augustě, která pobývala do roku 1873 střídavě v Salzburgu a v Praze. Tam vlastně sdílela podobný osud jako císařovna Marie Anna a její „dobrotivý“ choť.
Hofmistr, komorník, maršálek a štolba
Panovnický dvůr ve Vídni byl rovněž velice pevnou strukturou úřadů a služebníků. Dvorské úřady spravovaly chod jak rezidence na vídeňském hradě, tak i dvou zámků: Schönbrunnu a Laxemburgu. Nejvýznačnější místo v hierarchii úřadů zastávali čtyři hodnostáři: nejvýznačnější osobou u dvora byl nejvyšší hofmistr, jenž měl na starosti správu budov, finanční a hospodářskou správu a zároveň dohlížel i nad dvorními lékaři, lovčími, duchovními apod. Nejvyšší komorník měl na starosti správu rozsáhlých a bohatých habsburských uměleckých sbírek a klenotů. Dvorský maršálek řešil právní otázky příslušníků dvora a panovnického domu a nejvyšší štolba se staral o císařské konírny, hřebčince a stáje včetně kočárů a automobilů. Z hospodářského hlediska byl dvůr zcela samostatnou jednotkou, placenou ze státních prostředků. Z hlediska státního rozpočtu tvořily náklady na provoz dvora asi jedno procento všech státních výdajů. Až do roku 1879 byl vídeňský dvůr velice uzavřenou a exkluzivní společností – přístup ke dvoru a získávání dvorských úřadů bylo vyhrazeno velice úzké skupině starobylé šlechty, jejíž příslušníci museli mít ve čtyřech generacích výhradně šlechtické předky. Teprve po roce 1886 se stali součástí dvora i tajní radové, ministři, generálové a nositelé vysokých řádů, i když byli nešlechtického původu.