„Jsem napůl cikán a napůl františkán,“ prohlašoval o sobě s oblibou Franz Liszt. Měl na mysli dvě stránky své povahy, dva své kořeny. Jeden tkvěl v rodném Maďarsku a cikánské hudbě, která se mu v dětství nesmazatelně vtiskla do paměti. Druhý spočíval v náboženském cítění a lásce k lidem – rysům daným podstatou jeho osobnosti a utvrzeným výchovou milujících rodičů. Dvakrát stál Liszt na prahu smrti: když mu bylo šest let, upadl do kómatu a nešťastní rodiče dokonce objednali rakev. Podruhé, po násilím přerušené lásce k Carolině Saint-Cricq, onemocněl tak, že jeden pařížský deník uveřejnil rozsáhlý nekrolog. Navzdory všemu se Liszt dožil požehnaného věku 75 let.
Od dětství byl Franz Liszt hluboce nábožensky založen a několikrát dokonce zoufale toužil po životě v klášterní cele. Jeho senzitivní povaha dokázala také vycítit věci příští: během práce na oratoriu Svatý Stanislav mu vytanula náhle na mysli neodbytná vzpomínka na pohřební procesí, které kdysi zhlédl v Benátkách. Zachytil ji ve skladbě La lugubre gondola (Pohřební gondola). O dva měsíce později zemřel v Benátkách Lisztův blízký přítel Richard Wagner. Jeho tělo odvezla z Palazzo Vendramin gondola...
Charisma, ženy, obětavost
Liszt byl v každém směru nepřehlédnutelnou a fascinující osobností. Podle zpráv jeho přátel působil jako „z jiného světa“. Vysoká a velmi štíhlá postava, bledá tvář s výrazným profilem a velkýma zelenýma očima, bohaté vlasy na ramena, úsměv Mefistofela – to vše spolu s dokonalým vystupováním činilo z Liszta objekt zájmu až hysterického. Svoji tajemnou a neodolatelnou přitažlivost si prý udržel do vysokého věku. Charisma tohoto velkého umělce přirozeně svádělo k mnoha mýtům, které se o něm tradovaly. Patří mezi ně případ „Beethovenova polibku“, tvrzení několika lidí, že jsou Mistrovými potomky, i podoba Liszta jako velkého svůdce žen. Mnoho k tomu přispěly i memoáry zhrzených milenek, které si tak léčily své zklamání. (Doba se – jak vidno – v tomto ohledu nezměnila!) Lisztův otec před svou smrtí, varoval syna před ženami. Předvídal správně, že budou jeho život silně ovlivňovat. Lisztova povaha byla k lásce stvořená a jeho životem prošlo mnoho přítelkyň a milenek. Jen dvě ženy však zasáhly do jeho osudu výrazně: Marie d’Agoult a Carolyne Sayn-Wittgensteinová.
Genius zavazuje
Byl jistě podivuhodným mužem plným rozporů, ale základ jeho povahy byl veskrze dobrý. Za svůj dlouhý život pomohl účinně a nezištně velkému počtu skladatelů. Wagner, Berlioz, Smetana a řada dalších mu vděčí za pomoc nejen odbornou, ale také materiální. Má se zato, že byl největším klavíristou své doby – možná všech dob, alespoň co se týče nástrojové techniky. Obtížnost jeho Transcendentálních etud sotva kdo nepřekonal. Díky neobvykle dlouhým prstům byl Liszt schopen hrát interval decimy stejně snadno, jako jiní hrají oktávy. Šíře jeho koncertního repertoáru je i dnes neuvěřitelná.
Význam Franze Liszta na poli kompozice spočívá hlavně v uvolnění formálního plánu, který se neváže na klasické normy, ale připomíná spíše pozdní díla jeho velkého vzoru Ludwiga van Beethovena. Jako osmadvacetiletý si zapsal do deníku tato slova: „Ať umělec budoucnosti laskavě a bez váhání opustí cestu ješitnosti, domýšlivosti a egoismu, které byl Paganini, doufejme, posledním zářným příkladem. Ať si určí svůj cíl uvnitř a ne vně, ať je mu virtuozita prostředkem a ne účelem. Ať má neustále na mysli, že – ačkoli rčení praví urozenost zavazuje – existuje daleko vyšší stupeň: génius zavazuje!“ Celý život se vůči tomuto krédu neprohřešil.