Franz Liszt
Po celý rok 1811 byla na obloze vidět kometa. Tento úkaz lidé odjakživa spojovali s představou budoucích válek, konce světa či jiných mimořádných událostí. Ještě než se 22. října toho roku ve vesnici Raiding u Soproně v Maďarsku narodil Adamu a Anně Lisztovým syn Franz (nebo maďarsky Ferenc), předpověděli mu cikáni z nedalekého tábora neobyčejný život. Už za několik let bylo zřejmé, že se nemýlili.
„Mě neponesou triumfálně ke Kapitolu,“ povzdechl si Franz Liszt ke konci roku 1885, když pozoroval oknem své římské vily smuteční průvod s tělem zesnulého básníka Tassa, „ale ještě přijde doba, která moje díla ocení. Pro mne to však bude pozdě, já už tady dlouho nebudu.“ Tato hořká slova svého mistra zaznamenal Lisztův žák, pianista August Stradal a uveřejnil je ve svých Vzpomínkách na Franze Liszta v roce 1929.
„Jsem napůl cikán a napůl františkán,“ prohlašoval o sobě s oblibou Franz Liszt. Měl na mysli dvě stránky své povahy, dva své kořeny. Jeden tkvěl v rodném Maďarsku a cikánské hudbě, která se mu v dětství nesmazatelně vtiskla do paměti. Druhý spočíval v náboženském cítění a lásce k lidem – rysům daným podstatou jeho osobnosti a utvrzeným výchovou milujících rodičů. Dvakrát stál Liszt na prahu smrti: když mu bylo šest let, upadl do kómatu a nešťastní rodiče dokonce objednali rakev. Podruhé, po násilím přerušené lásce k Carolině Saint-Cricq, onemocněl tak, že jeden pařížský deník uveřejnil rozsáhlý nekrolog. Navzdory všemu se Liszt dožil požehnaného věku 75 let.
V 17. – 19. století byla Paříž jednou z několika málo nejvýznamnějších politických a kulturních metropolí Evropy a světa. Byla období (jako např. za Ludvíka XIV.), kdy tuto roli hrála zcela bezkonkurenčně, avšak ještě v 19. století si dokázala udržet postavení evropského centra diplomacie, mezinárodní politiky, hospodářských vztahů, umění, kultury, vzdělanosti a společenské reprezentace. Jen v některých ohledech musela čelit rostoucí konkurenci center jiných, především Londýna, Vídně a Petrohradu.