„Dobří rodiče jsou dětem největším bohatstvím. Moji milí rodičové byli vůči nám bohati moudrou spravedlností, ale chudí hmotnými prostředky“ – touto úvahou začíná vlastní životopis Jakuba Jana Ryby. A opravdu – u dveří jeho otce, vesnického podučitele, si podávaly kliku bída s nouzí. Poměry v polovině 18. století byly pro kantory neutěšené a situace se zlepšila až po vydání císařského dvorního dekretu Allgemeine Schulordnung (Všeobecné školské zřízení) z 6. prosince 1774. Do té doby plynul kantorovi příjem z kostela a pak přímo od rodičů jeho žáků. Ti odváděli učiteli desátky – koledy, koláče, vejce, obilí a trochu peněz. Doba však byla těžká i pro vesnický lid, a tak kantor musel často obcházet dům od domu a domáhat se toho, co mu právem náleželo. Aby si kantor přivydělal, hrával na tancovačkách, svatbách a pohřbech, přisluhoval při hostinách na faře, často též býval obecním písařem. Je tedy zřejmé, že musel být zběhlým muzikantem. Platilo to i pro Rybova otce, který byl zdatným varhaníkem, a dokonce i komponoval.
Působil nejprve v Rožmitálu, později ve Volyni a v Přešticích. Tam se 15. listopadu 1763 oženil s Rozalií Karníkovou, dcerou učitele Jana Karníka. Do této kantorské rodiny se 26. října 1765 narodil Jakub Šimon, který později při biřmování přijal ještě jméno Jan. Byl prý miláčkem rodičů, zvláště proto, že jim nahradil zemřelé prvorozené dítě.
Jakub Jan Ryba
Ryba ve své autobiografii vzpomíná na příhody z dětství. Již ve čtyřech letech počmáral mnoho papíru, když u dědečka, kde trávíval mnoho času, „psal noty“. Protože papírem, pery i inkoustem bylo třeba šetřit, dostal malý Jakub raději staré housle, na něž tak horlivě hrál, „že milí posluchači, ohlušeni pronikavými libozvuky, vykázali ‚příjemného‘ hráče ze světnice nebo mu musili nástroj vyrvati z rukou“.
Před velikonocemi jej vzal jeden z otcových žáků na kůr. Byli nahoře sami, v kostele tiše rozjímali shromáždění lidé. Jakuba varhany ohromily a toužil si na ně zahrát. Onen žák tedy šel šlapat měchy a kostelem se rozlehly děsivé zvuky. Záhy přiběhl děd Karník a oba výtečníky čekal pořádný výprask. Po těchto zkušenostech malý Ryba o to více přilnul k houslím. „Tiskl jsem je k srdci, líbal, objímal, hovořil s nimi, usínal a probouzel se s nimi, ba někdy jsem je i několikrát v týdnu umyl.“
„Do školy mne vedl otec, jížto vzhled byl jak psí kotec.“
Když bylo Jakubovi pět let, čekalo jej stěhování. Otec dostal místo podučitele a varhaníka v rodném Nepomuku, a tak nyní chodil Jakub k jinému dědečkovi – ke kloboučníkovi Janu Rybovi, váženému městskému radnímu. Doba byla zlá. Po katastrofální neúrodě nastal hlad, lidé jedli otruby, kopřivy, dokonce maso z uhynulých zvířat a nakonec došlo k nejhoršímu – objevil se mor. Lidé umírali po stovkách a krajinu zaplňovala smutná zákoutí morových pohřebišť.
V sedmi letech se začal Jakub seriózně učit hudbě. Ve škole se věnoval zpěvu, doma také, navíc cvičil na klavír a od devíti let také na housle. Pod otcovým vedením dělal Jakub velké pokroky a záhy byl schopen zpívat čistě a bez chyby z listu. Spolu s otcem přehrávali Wagenseilovy sonáty, později, v devíti letech, se začal učit základům kontrapunktu. Od téhož roku přispíval do rodinné pokladny – jako druhý altista dostával plat tři zlaté, za rok již byl prvním altistou s platem šest zlatých ročně.
Aby zmíněné místo dostal, musel chodit do školy. To se však malému Kubovi tuze nelíbilo! Učitel byl hrubián a na děti svého pomocníka měl obzvlášť spadeno. Ve svém životopise Ryba na školu mnohokrát vzpomíná: „Neustálé nadávky, hrubé, pacholské jednání s bitím všeho druhu znechutily mi školu tak, že jsem tam šel vždy s pláčem a otevíraje dvéře, třásl jsem se na celém těle. Nečistota školní místnosti ještě zvyšovala odpor. Stěny byly podobny tisícileté zřícenině. [...] V tak tmavém, nečistém a páchnoucím žaláři musili jsme seděti denně bez přestávky dvě hodiny ve společnosti hus a kuřat a poslouchati řádění učitelovo.“ Tento „učitel“ byl Rybovi jistě při jeho pozdějším kantorování mementem a stálým odstrašujícím příkladem.
Chlapcova výuka tedy pokračovala hlavně mimo školu; s otcem se učil generálbasu a hře na varhany, u nepomuckého kaplana Václava Helda dva roky pronikal do základů latiny a řečtiny. Volný čas věnoval skladbě a především četbě. Nadaného hocha se ujal strýc Jan Vaněček působící tehdy v Praze. Krátce po svých patnáctých narozeninách se Jakub Jan Ryba vydal se strýcem na cestu a počátkem listopadu roku 1780 se již rozkoukával v Praze.
V jiném světě
Protože mladý Ryba znal již z Nepomuku základy latiny a řečtiny, domníval se, že vstoupí hned do třetí třídy piaristického gymnázia. U přijímacích zkoušek však zcela pohořel – nepřijali jej ani do první třídy. Důvod byl prostý: psal se rok 1780, právě začalo platit germanizační nařízení Josefa II. a Jakub neuměl německy. Byl zklamán. Dotklo se ho, že „pro Čecha není v Čechách místo“, jak po letech trpce poznamenal v dopisu Františku Vavákovi. Přihlásil se tedy do čtvrté třídy piaristické normální školy a za rok již bez problémů složil zkoušky do první třídy gymnázia. Zde se učil latinské mluvnici a větné skladbě, nechyběla též výuka francouzštiny a italštiny. Hlavně se však zcela změnil jeho kulturní obzor, jak na to vzpomíná ve své autobiografii: „Zde v Praze jsem se octl v jiném světě. Vznešená hudba v pražských chrámech, u Křižovníků, u sv. Mikuláše na Malé Straně, u sv. Michala a jiných, řízená Koželuhem, Praupnerem, Strobachem, Vogelem, mne úplně okouzlovala. V prvním pololetí jsem byl hluchý a slepý, myslil jsem pouze na hudbu. Ve volných dnech navštěvoval jsem vždy metropolitní chrám a tam jsem pilně naslouchal gregoriánskému chorálu. Tento zpěv, doprovázený varhanami, mně byl zvláště příjemný, ani si to nedovedu vysvětlit. V semináři slyšel jsem různé koncerty, kvarteta, symfonie a pod. Opravdu nebylo slavnosti v kostele, jíž bych s napjatou pozorností nebyl přítomen.“
Začal si také opisovat různé skladby, například Koželuhovy, Haydnovy a Bachovy klavírní sonáty, Pichlova kvarteta a podobně. Třídní učitel Hanel si ze svých studentů vybral tři nejlepší muzikanty s úmyslem založit smyčcové kvarteto. Protože všichni hráli jen na housle, naučil se Ryba v krátké době na violoncello a jeden z jeho spolužáků na violu. Pak již hráli, s třídním profesorem u prvních houslí, kvartety Josepha Haydna, Jana Křtitele Vaňhala, Josefa Myslivečka a dalších. Ryba též působil jako houslista na pražských kůrech, chodil poslouchat různé varhaníky. Zvláště vzpomínal na Josefa Norberta Segera, jehož příklad mu daly „dosti látky k přemýšlení, badání a cvičení“. K tomu měl pak příležitost v kostele sv. Salvátora, kde nějaký čas působil jako varhaník.
Zrození skladatele
Po dvou letech usilovného studia – vždyť se učil čtyřem jazykům! – a neméně usilovném zdokonalování se ve hře na několik nástrojů zatoužil Ryba roku 1782 po kompozici. Napsal nejprve podle Vaňhalova vzoru šest smyčcových kvartetů. Ty byly přáteli hrány a chváleny, což spustilo příval dlouho zadržované tvořivosti. Během jediného roku vzniklo 24 kvartetů, 12 sonát pro klavír, 24 písně, dále mše, Te Deum, litanie, opereta, 8 kasací a mnoho dalších skladeb. „Ano, opravdu, je-li nitro šílené, rádo si uleví. Mé nitro bylo určitě úplně šílené. Za dlouhé nečinnosti se v něm ukryla velká zásoba a nyní byl čas, kdy se ze své schránky uvolnila.“
Autografy Jana Jakuba Ryby v Českém muzeu hudby
O Rybovy skladby byl zájem. Ryba komponoval a opisoval celé noci, minorita Veselý byl pověřen doručováním hotových rukopisů a inkasováním honorářů. Zpočátku šlo vše dobře, ale pak se Veselý pustil do obchodování na vlastní pěst a začal měnit na rukopisech jméno autora. Prahou tak kolovala díla označená jmény Poisson, Peace, Rybaville a podobně. Netrvalo pochopitelně dlouho a nekalé obchodníkovy praktiky byly odhaleny. Ryba se postupně stával známějším, pravidelně chodil do divadla, kde se poslechem učil umění orchestrální instrumentace, postupně se před ním otevíraly bohaté umělecké perspektivy.
Pak však přišla studená sprcha! Otec mu poslal dopis se zprávou o uvolněném učitelském místě v Nepomuku s přáním, aby se o ně ucházel. Jaké muselo být Jakubovo rozčarování! Musel by se rozloučit s vidinou studia na univerzitě, s pražským hudebním životem, s budoucností skladatele...! Chvíli váhal, ale pak se podvolil čtvrtému přikázání, poslechl otce, vystoupil z gymnázia, absolvoval učitelský kurz a zamířil do Nepomuku. „S Bohem, moji přátelé z ovzduší školy! S Bohem, milá Praho – velký světe – s Bohem, mé vzdušné zámky!“
Nemo in sua patria propheta
Než dorazil do Nepomuku (pěšky, jak jinak), bylo již místo obsazené. Magistrát nedodržel dané slovo a přijal na místo učitele panského úředníka bez patřičné kvalifikace. Jakub tedy žil nadále u rodičů a věnoval se četbě a hudbě. Vydával se také na cesty po okolí poznávat různé vesnické kůry. Jaký to byl rozdíl proti Praze! Mladého muzikanta to táhlo do zahraničí, snil o místě u mnichovského dvora – vždyť tolik krajanů v té době úspěšně hrálo v emigraci. V rodných Přešticích zahrál s velkým úspěchem svůj varhanní koncert, škoda jen, že už nežil dědeček Karník; jistě by měl z vnuka větší radost než před patnácti lety, kdy malý Jakub na zdejších varhanách „koncertoval“ poprvé. Úspěch jej povzbudil v úvahách o cestě do Bavor. Otec se však rozstonal a bylo třeba, aby jej Jakub zastupoval ve škole i na kůru. Dal v Nepomuku provést dvě své mše, ale sklidil jen posměch. Všichni si mysleli, že je opsal od nějakého italského autora. „Nemo in sua patria propheta“ (nikdo není ve své vlasti prorokem), zapsal si do deníku.
„Když se otec šťastně uzdravil, zabýval jsem se opět svým zamilovaným plánem, totiž odcestovati. Vyhledal jsem svá nejlepší díla, pěkně jsem je opsal a doufal, že jimi v cizích zemích dobudu štěstí.“ Nežli stačil vyrazit, uvolnilo se místo pomocníka učitele v Mníšku pod Brdy u jeho strýce Jakoubka a Ryba je na důtklivé otcovo nabádání přijal. Strávil v Mníšku sedmnáct měsíců a jako učitel se osvědčil. Zřejmě v tomto povolání i sám našel zalíbení.
„I v malém městě lze dokázat něco prospěšného.“
V roce 1788 by povolán za školního zástupce do Rožmitálu pod Třemšínem a po půl roce, když 23. května slíbil, že bude „vychovávat státu dobré lidi, zbožné a poctivé občany“, byl ustanoven skutečným učitelem. „Zde je tedy stanoviště mého poslání. [...] Pak jsem přemýšlel o povinnostech učitelových a shledal, že jsou velmi vznešené. Abych se úplně uklidnil, zabýval jsem se touto myšlenkou: také v malém městě můžeš něco dobrého dokázati. A uklidněn, zahloubal jsem se ve své nové povolání. Po dvou letech jsem se oženil se svou Aničkou, měli jsme dítky, a tím byly trosky mých vzdušných zámků úplně zničeny.“
Rožmitál, nevelké útulné městečko obkroužené hvozdy, bylo Rybovi jistě milým novým domovem. Město mělo v osmdesátých letech 18. století přes 1100 obyvatel, 64 domů ve vnitřním městě, 138 chalup a chatrčí na předměstí. Dalších 48 popisných čísel náleželo Starému Rožmitálu, který byl vzdálen asi kilometr cesty a kde se dodnes nachází i rožmitálský farní kostel.
V Rožmitále a přifařených obcích bylo dětí školou povinných asi 300, do školy jich však zpočátku chodila necelá čtvrtina – 67. Děti nebyly rozděleny ani podle věku, ani podle vědomostí, a tak jednou z prvních věcí, kterou Ryba učinil, bylo založení druhé třídy. V první třídě učil pomocník Kašpárek, ve druhé sám Ryba. Byl zastáncem nové školní reformy, proto například založil školní deník (pochopitelně vedený coby úřední dokument německy), školní knihovnu, do které kupoval nejnovější knihy, zavedl knihu cti a knihu hanby (na pochvaly a poznámky), bojoval proti pověrám. Zavedl též pevný rozvrh: vyučoval od 9 do 11 a od 14 do 16 hodin. Od 11 do 12 byla hodina hudby a zpěvu, od 16 do 17, někdy i do 18 hodin instrumentální hudba. Děti zpívaly písně před vyučováním a pro osvěžení i během vyučování. Dbal o čistotu třídy (zřejmě při vzpomínce na školu v Nepomuku): aby se ve třídách udržoval stále čistý vzduch, vykuřovalo se po celou zimu jalovcem a mimoto se i větralo (v zimě v té době na vesnici něco nevídaného!).
Při výuce se snažil spojit rozumové poznání s morálním prospěchem, proto spojoval krasopis s diktováním mravoučných průpovědí. Zavrhoval mechanické memorování pouček. Kromě trivia (čtení, psaní a počty) učil i němčinu, zeměpis, dějepis, přírodopis, polní hospodářství a sadařství.
Povinná školní docházka byla novinkou, a tak se mnozí rodiče stavěli ke škole nepřátelsky – například dne 13. října 1789 se jakýsi sedlák postavil pod okna školy a proklínal ji; školu prý nepotřeboval a jeho děti ji též nebudou potřebovat. Při pololetních zkouškách toho roku se zdály přítomným rodičům vědomosti žáků zbytečně obsáhlé a podrobné, takže říkali, že „děti jistě nepochopily to, co odříkávají, a musí tím přijít o rozum.“ Rybovým představeným byl farář Zachar, odpůrce všech novot, a tak o spory nebyla nouze. Obě strany byly neústupné – třenice se táhly sedm let a přestaly až v roce 1795 po vizitaci krajského komisaře F. X. Starka, který dal Rybovi plně za pravdu. Jeho pedagogické výsledky byly již předtím několikrát po zásluze oceněny pochvalnými dekrety.
Spor se Zacharem se projevoval i na Rybových příjmech, neboť farář často schválně určoval čas pohřbů na dobu vyučování, aby učitel nemohl hrát. Učitelé tehdy byli placeni z mnoha zdrojů. Ryba měl nástupní plat vyměřen na 464 zlatých 14 krejcarů ročně, a to takto: 10 zl. z farního kostela, 10 zl. z městské kaple, z nadačních mší 13 zl. 35 kr.; od vrchnosti 28 zl. 42 kr., 6 měřic žita, 2 čtvrtce ječmene, 1 čtvrtec hrachu, 5 sudů a 2 vědra piva a jeden soudek patoků z každé várky, 12 sáhů dříví, vůz sena, při každém lovu jednoho kapra; od města 5 korců a 3 měřice žita, louku „Pod vrchy“, pole „Pod Pazdernou“, 4 sáhy dříví; k tomu školné od obyvatelů, z města průměrně 64 zl. a z vesnic 8 zl., za čištění školy 24zl. a ještě mnoho dalších položek (velikonoční vejce, posvícenské koláče a zejména tzv. posnopné). Dalším důležitým zdrojem příjmů byly kantorovi různé hudební produkce, jako slavnostní mše, svatby, tancovačky a již zmiňované pohřby.
Zpočátku se tedy v Rožmitálu neměl zle, postupně však dětí přibývalo a během napoleonských válek se cena peněz výrazně znehodnocovala. Ryba, který dříve kupoval ze svého knihy do školní knihovny, přidával pomocníkovi, velkoryse odpouštěl nemajetným rodinám školné, byl nakonec nucen důrazně vymáhat, co mu zákonně patřilo, aby vůbec uživil rodinu. Historie se tedy opakovala, a aby mohl jeho syn Josef studovat v Praze, musel vypomoci strýc Václav Ryba. Druhý syn Vilém pak mohl studovat v Plzni jen díky oblíbenosti Rybových skladeb na plzeňském kůru.
Rožmitálský muzik
Jako regenschori potřeboval Ryba mít na kůru zásobu vhodných „církevních skladeb“, psal tedy i se školními pomocníky celé noci. „Malé mše a arie, motety a pod., psal jsem bez partitury a musím doznati, že jsem v prvých letech svého povolání napsal tolik, že nyní, když přehlížím svůj rejstřík hudebnin, žasnu.“ Ryba byl skutečně nesmírně plodným autorem: soupis, který poslal roku 1801 premonstrátu Dlabačovi pro připravovaný slovník, obsahuje 1416 položek. Kolik Ryba za svůj život zkomponoval skladeb, se již nikdy nedozvíme, neboť velká část pramenů se do dnešních dnů nedochovala.
Rožmitál pod Třemšínem
Z pochopitelných důvodů se nyní soustředil více na duchovní tvorbu, ubylo tanců i kvatetů. Mimo mše, offertoria, responsoria a pohřební písně však psal také četné písně pro děti a operety, jako například moralistní frašku Veselé živobytí aneb Vandrovní muzikanti. Komponoval také příležitostné kantáty, například roku 1803 Truchlozpěv na zesnulého faráře p. Kašpara Zachara a kantátu Herzensergiessung der Rossmittaler vyjadřující radostné pocity rožmitálských občanů při příchodu nejdůstojnějšího pána knížete ze Salm-Salmu, roku 1808 na počest příjezdu budějovického biskupa Jana Prokopa hraběte ze Schaaffgotsche kantátu Sei uns gepriesen sel’ger Tag (Buď veleben blažený den), roku 1814, po Napoleonově pádu, uvítal mír kantátou Jubel der Pilsner (Jásot Plzeňanů), zvanou též Mírozpěv.
S Plzní je svázán i vznik díla nemajícího v tehdejší hudební kultuře Čech obdoby, nazvaného Cursus sacro-harmonicus (ve smyslu Harmonický běh svatého roku). „Mé předsevzetí jest“, napsal v deníku, „na všechny neděle celého roku krátké mše jedenáctihlasové vypracovati, pročež jich musí 52 býti; k tomu přijde též tolik gradualií a offertorií, v sumě bude to vynášeti 156 muzičných chrámních zpěvů.“ Dílo se rozhodl věnovat městu Plzni, k čemuž jej vedl jednak zájem tamního magistrátu o jeho dosavadní tvorbu, jednak snaha o zaopatření syna Viléma, který byl roku 1808 přijat na plzeňské gymnázium. Na počátku téhož roku poslal Ryba do Plzně první díl Cursu obsahující 16 mší na neděle adventního, vánočního a postního období o rozsahu přes 700 stran rukopisu – a to byla teprve asi desetina zamýšleného celku! Do roku 1814 odeslal další čtyři svazky. Celý cyklus však již dokončit nestačil.
Ve výčtu děl bychom mohli dlouze pokračovat, vždyť duchovních skladeb a písní Ryba složil nepočítaně. Zmíníme raději stručně i jeho činnost literární. Ryba si předně často sám psal texty ke svým skladbám, nejprve hlavně k prostým pastorelám, kterými se chtěl přiblížit venkovskému lidu, později i k písním, kantátám a oratoriím, které již mají raně romantický obrozenecký patos. Průkopnická je jeho práce Počáteční a všeobecní základové ke všemu umění hudebnímu. Ryba původně zamýšlel vydat čtyřdílnou hudební nauku, první svazek vznikal v letech 1799 – 1800, protože však nebyl vytištěn (vyšel až po Rybově smrti roku 1817), od dalších plánovaných dílů (Uvedení k zpěvu a hraní houslí, Začátkové pro klavikord, Uvedení k generálnímu basu) upustil. „Základové“ jsou prvním českým hudebněteoretickým spisem od dob Jana Blahoslava a jako takové byly vzorem a příkladem dalším pracím. Mají sice kompilační charakter, Rybův přínos je ovšem nesporný – tkví v systematickém uspořádání látky, ve výstižných definicích a v názorných příkladech. Vzhledem k absenci českých odborných hudebních termínů Ryba vytvořil mnoho novotvarů, které se však vesměs neujaly.
Loučení od světa
Roku 1811 došlo v souvislosti s enormními válečnými výdaji Rakouska ke státnímu bankrotu. Byla nařízena výměna bankocetlí za nové papírové peníze, „šajny“, v poměru 5:1. Ceny však nadále stoupaly, neúměrně k platům, a Rybova rodina začala pociťovat značnou nouzi. Jakub Jan dále usilovně pracoval, přes den učil, hrál v kostele, případně i jinde, po nocích komponoval. Nadměrné vypětí nemohlo nezanechat následky, a tak si Ryba do svého deníku zapsal, že po dobu šesti týdnů, kdy komponoval oratorium Stabat mater, „zápasil se svou obvyklou chorobou“. O jakou nemoc se jednalo, nevíme. Novější lékařské dohady hovoří o jaterní chorobě kombinované se sílícími primárními psychózami – endogenní depresí, chorobou zasahující hluboko pod povrch osobnosti, „z níž vyplývající činy jsou záhadou nejen pro laiky“.
V sobotu 8. dubna 1815 odešel Jakub Jan Ryba jako obvykle časně ráno na mši do kostela Povýšení sv. kříže ve Starém Rožmitálu. Domů se už nevrátil. Jeho tělo bylo nalezeno v houštinách lesa zvaného Štěrbina teprve po třech dnech. Vedle něj ležela břitva a kniha, pravděpodobně Senecovo pojednání De tranquillitate animi (O klidu duše), na jejímž posledním listu bylo načrtnuto krátké rozloučení s rodinou.