Bruckner nebyl zázračným dítětem. Hudbě se věnoval samozřejmě – jako ten, který má převzít otcovo učitelské povolání. Ale poslouchat varhany v blízkém St. Florianu mu bylo mnohem milejší než dětské hry s vrstevníky. Anton byl bystrý, ve škole brzy přeskočil děti svého věku a pomáhal otci vyučovat mladší školáčky. Když mu bylo devět, stal se žákem Johanna Baptisty Weiße, varhaníka v blízkém Hörschingu. Tam poznal církevní díla Bachova, Händelova, Haydnova a Mozartova. A tady někde začala rozpolcenost Brucknerova světa. Skladby hudebních mistrů, které se mu dostaly do rukou v mládí, byly už v době rozkvétajícího romantismu (o němž však v okolí Ansfelden neměli tušení) historií. Na druhé straně měl Anton od mládí určitý sklon k pompéznosti. Když byl roku 1867 do Vídně převážen v Mexiku popravený císař Maxmilián z rodu Habsburků, byl Bruckner připraven okamžitě tam odjet, aby mohl spatřit císařovu mrtvolu. Zúčastnil se exhumací Schubertovy i Beethovenovy, jen aby se mohl dotknout jejich lebek. Těmito podivnostmi vysvětlují psychologové zvláštní ritualitu Brucknerovy tvorby, do níž ovšem jaksi nepatřičně pronikají „pohanské“ prvky.
Ve třinácti letech se stal choralistou v klášteře St. Florian. Byl očarován klášterní obrazovou galerií, knihovnou, ale hlavně barokními varhanami. Srovnatelné varhany měl tehdy v Rakousku jen vídeňský chrám sv. Štěpána. Anton upoutal brzy svou varhanní hrou a schopností improvizace. Ta byla velmi vítaná, když v patnácti letech začal mutovat a musel být vyřazen ze sboru. V říjnu 1840 vstoupil Bruckner v Linci do přípravného kurzu pro pomocné učitele na triviálních školách. K hlavním vyučovacím předmětům zde patřilo náboženství a hudba. Pokud učitel projevil schopnost ke kompozici snadných skladeb, měl větší vyhlídky na uplatnění. V Linci tehdy existoval hudební spolek, na jehož koncertech slyšel Bruckner poprvé symfonie vídeňských klasiků.
Anton Bruckner
Učitelská epizoda ve vesničce Windhaagu, která patřila k farnosti St. Florian, měla v Brucknerově životě možná větší význam, než jí většina Brucknerových biografií přisuzuje. Bylo mu sedmnáct let a zmítal se mezi předurčením k učitelskému povolání v provincii a probouzející se touhou z těchto poměrů uniknout. K povinnostem učitelského pomocníka sice patřilo pomáhat při polních pracích, řídící učitel Franz Fuchs však s Brucknerem jednal spíš jako s nádeníkem. Dobře cítil, že pokud jde o hudbu, stojí přes své mládí Bruckner vysoko nad ním, a ponižoval jej, jak mohl. Snad právě on utvrdil v Brucknerovi pocit nedůvěry ve vlastní schopnosti, který jej neopustil po celý život. Tuto přehnanou sebekritičnost však vyvažovala nezdolná houževnatost až tvrdohlavost, s jakou se stále znovu pokoušel prosadit.
Šikana učitele Fuchse nakonec překročila hranici, kterou ani poddajný Anton nesnesl. Vzepřel se a výsledkem bylo přeložení do Kronstorfu. Obecně zde byly poměry podobné jako ve Windhaagu, ale místní farář i učitel byli laskaví, sedláci pohostinní a významná byla zejména blízkost města Ennsu. Tam působil varhaník a regenschori Leopold von Zenetti, kterého směl Bruckner navštěvovat a pracovat s ním na svých skladbách. Tady se začal rodit základ budoucího Brucknerova osobního stylu a vedle církevních skladeb se poprvé objevila i díla světská.
St. Florian
Roku 1845 se stal Anton Bruckner pomocným učitelem v St. Florianu. Na uměleckou dráhu stále ještě nepomýšlel. Dokonce si zvýšil kvalifikaci pro vyučování na vyšších školách. A každopádně překvapí žádost o místo kancelisty s odůvodněním, že má „už od mládí zvláštní zálibu pro kancelářskou práci“. Pro Brucknerovy životopisce tato kapitola představuje stále nerozluštěnou hádanku. Jako by v sobě záměrně potlačoval „démonické síly umění“, kterým se naopak umělci romantismu vydávali všanc. Ještě dvě desetiletí trvalo, než se Brucknerův život definitivně změnil. Zatím považoval za vítězství, že se roku 1848 stal prozatímním varhaníkem kláštera a o tři roky později jím byl ustanoven definitivně.
Studium starých mistrů dovedlo nakonec Brucknera k rozhodnutí. Po deseti letech v St. Florianu vzal své Requiem a zavezl je ukázat do Vídně proslavenému učiteli skladby Simonu Sechterovi. Poté se stal Sechterovým nejslavnějším žákem. Sechter byl přísný a nestrpěl žádnou odchylku od předepsaných norem. Narazil-li v práci svého žáka na jakoukoli libovůli, zvedl výhružně ukazováček: „Mně se zdá, že jste také jeden z těch...“
Linec
Roku 1855 se stal Bruckner dómským varhaníkem v Linci. Bylo mu přes třicet, ale ve společenském styku zůstal plachým a nedůvěřivým. Během deseti let strávených v Linci narůstal v Brucknerově duši rozpor mezi potřebou pocitu bezpečí a tušeným posláním, ke kterému jej hnal jeho talent. Díky sbormistrovskému působení v lineckém pěveckém spolku Frohsinn (Veselá mysl) se o něm občas objevila zmínka v tisku a dostal se na velký pěvecký festival v Norimberku. Výsledkem bylo získání odvahy k riskantnímu kroku: Bruckner opustil Linec a odešel do Vídně, aby docílil provedení své symfonie. Znal už několik vlivných osobností, například vídeňského kapelníka Johanna Herbecka, s nímž se seznámil právě v Norimberku. A roku 1865, při jiném pěveckém festivalu, se seznámil také s Eduardem Hanslickem – vedoucí osobností vídeňské kritiky. Hanslick napsal několik přátelsky formulovaných zpráv o lineckých uvedeních Brucknerových děl, která sice neslyšel, dá se však předpokládat, že by se jeho názor na skutečný zážitek nelišil. Později se stal Hanslick jedním z nejtvrdších Brucknerových kritiků. Jeho autorita byla nepřehlédnutelná a Brucknera Hanslickovo nepochopení velmi zraňovalo. Nedá se však hovořit o otevřeném Hanslickově nepřátelství, či dokonce touze Brucknera „zničit“, jak uvádějí na základě jistého Hanslickova výroku někteří Brucknerovi životopisci. Bruckner se stal do jisté míry obětí sporu mezi „brahmsiány“ a „wagneriány“, který hýbal hudební Vídní a vrcholil – jak tomu u podobných sporů bývá – ve hře o slovíčka a zastávání určitých pozic „ze zásady“.
Wagnerián
Osou střetu byla osobnost Richarda Wagnera. Bruckner se s jeho dílem setkal už v Linci. Bylo to setkání osudové. Když se pak roku 1865 Bruckner vypravil na premiéru Tristana a Isoldy do Mnichova, jeho obdiv k Wagnerovi se změnil ve zbožňování. Wagnerova schopnost ovládat své okolí a Brucknerův sklon k závislosti a podřízenosti se vzácně doplňovaly. Setkání s Wagnerovou osobností znamenalo také impulz, díky němuž se Bruckner vydal cestou nezávislého umělce. Nejprve však požádal vídeňskou konzervatoř o možnost složit před komisí závěrečnou zkoušku, jakkoli nebyl oficiálně žákem této instituce. Zkouška se konala 21. listopadu 1861. Brucknerova písemná práce byla taková, že komise ve vlastním zájmu ustoupila od ústní zkoušky z obavy, že by při ní převaha zkoušeného vyšla příliš najevo. Poté následovala v piaristickém kostele praktická zkouška ve hře na varhany. Bruckner ohromil improvizací dvojité fugy na zadané téma. Johann Herbeck prý poznamenal: „Ten měl zkoušet nás.“
Znovu žákem
Bruckner však chtěl psát symfonie a tady mu ještě důležitá součást řemesla scházela. Jeho teoretická výbava byla v druhé polovině 19. zcela spontánní. Aby pochopil, čím jeho hudba působí, musel nejprve vědět, jaká pravidla vlastně Wagner porušil. Tady přišel ke slovu už zmíněný Otto Kitzler. Druhou rozhodující osobností byl v tuto chvíli pro Brucknera Ignaz Dorn. Jeho symfonie Labyrinth-Bilder oder Traum und Erwachen (Obrázky z labyrintu aneb Sen a probuzení) byla epigonským dílem podle vzoru Berliozovy Fantastické a Lisztovy Faustovské symfonie. Dorn rozšířil již existující Brucknerovo nadšení pro Wagnera ještě o nadšení pro Berlioze a Liszta. Vyvolal u Brucknera odvahu poddat se nové inspiraci, Bruckner však opět pochyboval: „Můj milý Dorne, jen se na to podívej, smí se něco takového psát?“
Rozhraní
Na jaře 1867 upadl Bruckner do těžké deprese, která jej dovedla až do lázeňské péče. Příčin bylo několik. Bruckner opustil důvěryhodné zázemí církevní hudby a pustil se do nevyzpytatelného světa světské kompozice. Pochybnosti, vyčerpávající práce a nervové vypětí učinily své. Nešlo však jen o tvorbu. Čtyřiačtyřicetiletý Bruckner usiloval o lásku o dvacet let mladší Josefiny Langové. Byl – s poukazem k rozdílu věku – odmítnut. Pokusů o vstup do manželství učinil Bruckner bezpočet a všechny byly marné. I tady zůstává mnoho nezodpovězeného a hypotetického. Zjevné je, že se často zamilovával, trvalého vztahu však pravděpodobně nebyl schopen.
Lázeňské léčení trvalo pět měsíců. Když 10. září 1867 zemřel ve Vídni Simon Sechter, pro Brucknera to znamenalo reálnou naději stát se jeho nástupcem. Co mohlo být překážkou, byly jeho poněkud obhroublé způsoby, které se jaksi nehodily do lepší vídeňské společnosti: jeho neodnaučitelný hornorakouský dialekt a absence vlastností, kterými by se měl vyznačovat intelektuál. Jeho zkouška z roku 1861 však ještě byla v paměti. Ve svém oboru neměl konkurenci. V červenci 1868 byl jmenován profesorem varhanní hry, generálbasu a kontrapunktu na vídeňské konzervatoři, v září téhož roku pak dvorním varhaníkem. Bruckner si však vzal do hlavy, že se stane univerzitním docentem a zažádal si o – dosud neexistující – místo učitele hudební skladby na filozofické fakultě. Podobná žádost byla už před několika lety odmítnuta s odůvodněním, že hudební skladba na univerzitu nepatří. V souvislosti s Bruckne-
rovou žádostí přišla otázka znovu na přetřes. Dobrozdání neměl dát nikdo jiný než Eduard Hanslick, univerzitní profesor hudební estetiky. Hanslick poukázal na již kdysi projednávanou podobnou žádost a zopakoval tehdejší verdikt. Bruckner si Hanslickovo stanovisko vykládal jako důkaz nenávisti a začal se cítit Hanslickem pronásledován.
Autograf Brucknerovy Symfonie č. 4
Linecká symfonie nese pořadové číslo jedna. Byla první uvedenou Brucknerovou symfonií, nikoli ovšem první napsanou. Symfonie f moll („Studijní symfonie“) byla psána jako úloha pro Kitzlera a její jednotlivé části byly uvedeny až ve 20. století, stejně jako Symfonie d moll, tzv. „Nultá“, uvedená až roku 1924. Premiéru Linecké symfonie v sále linecké Reduty 9. května 1868 řídil sám Bruckner. Vyvolala jen místní zájem, poté ležela dvacet let, než ji Bruckner přepracoval. Její „vídeňská“ verze zazněla 13. prosince 1891 ve Vídni za řízení Hanse Richtera. V této symfonii uvedl Bruckner poprvé v expozici sonátové věty tři samostatná a rovnocenná témata, z nichž právě třetí je nejvýraznější a stává se centrem tématické práce v provedení. Její první verze byla zcela rehabilitována a hraje se dnes častěji než její „opravená“ podoba.
Na konzervatoři
Brucknerovo pedagogické působení na vídeňské konzervatoři Gesellschaft der Musikfreunde (Společnost přátel hudby) započalo 1. října 1868. Byl Sechterovým nástupcem v pravém slova smyslu. Zatímco jako skladatel se vyvíjel, zkoušel a hledal nové cesty, jeho vyučovací metoda se za více než dvacet let nezměnila. Měl stejné požadavky jako Sechter, přesvědčen, že platnost jednou dané metodiky je absolutní. Z jeho žáků žádný nedosáhl nesmrtelného věhlasu. Dva mistři, kteří se k Brucknerovu vlivu vztahují a načerpali mnohé z jeho hudby, jeho žáky v pravém slova smyslu nebyli: Gustav Mahler a Hugo Wolf.
Na jaře 1869 byly v Nancy vysvěceny nové varhany. K té příležitosti byla vyhlášena soutěž varhaníků, které se zúčastnil i Anton Bruckner (uveďme, že na Hanslickovo doporučení). Svou hrou a improvizací uvedl porotu v úžas a byl okamžitě pozván ke dvěma koncertům do Paříže. V slavné katedrále Notre-Dame improvizoval na témata ze své první symfonie a jeho posluchači byli Camille Saint-Sa¨ens, Charles Gounod, César Franck, Daniel Francois Esprit Auber a Ambroise Thomas. Podobná situace se opakovala v londýnské Albert Hall a v Křišťálovém paláci o dva roky později.
Dlouhá cesta k vítězství
Po čtyři roky vyučoval na dívčím učitelském ústavu klavír, jeho nešikovnost v zacházení s ženským pohlavím vedla dokonce k obvinění z nemístného obtěžování, když jednu z žaček oslovil „můj miláčku“. Roku 1874 se výuky příštích učitelek vzdal a obnovil svou žádost o zřízení lektorátu hudební teorie na vídeňské univerzitě. Situace se navlas opakovala, ne-
ústupný Bruckner (snad i ze vzdoru vůči svému „nepříteli“ Hanslickovi) však podal další rok žádost opět. Pomohla přímluva říšského poslance. Až 18. listopadu 1875 se Bruckner stal lektorem nauky o harmonii a kontrapunktu na univerzitě. Jeho přednášky měly nespočet posluchačů, i když je pravda, že studenty přitahovaly i Brucknerovy podivínské způsoby. Byly rozhodně zajímavější než přísně vědecký suchopár přednášek Hanslickových.
Symfonické dvacetiletí
Roku 1872 dokončil Bruckner Druhou symfonii. Její finále čerpá z materiálu předchozích vět a symfonický cyklus tak dostává vnitřní souvislost. Bruckner tak pokročil směrem k přehodnocení symfonické formy opět o kus dál. Za rok nato následovala Třetí symfonie (kterou věnoval Richardu Wagnerovi), další rok Čtvrtá. Roku 1876 cestoval do Bayreuthu, aby mohl spoluprožít historickou premiéru Wagnerova Prstenu Nibelungova. Za další dva roky měl hotovu Pátou symfonii, za další tři Šestou. Roku 1883 zemřel Wagner a Bruckner, Wagnerovou smrtí silně dotčen, dokončil Sedmou symfonii. Teprve ta se konečně stala Brucknerovým triumfem. Teprve když se šedesátiletý Bruckner vzdal touhy, aby jeho symfonii pokřtili Vídeňští filharmonikové, začalo se o něm konečně mluvit jako o skladateli. Provedli ji 30. prosince 1884 v Lipsku Arthur Nikisch, 1885 v Mnichově Hermann Levi.
Roku 1886 dostal Bruckner řád císaře Františka Josefa I., zadostiučinění za léta touhy po uznání. Vyhráno však nebylo. Dokončenou Osmou symfonii, psanou pod dojmem premiéry z Wagnerova Parsifala, Hermann Levi odmítl. Ještě na prahu sedmdesátky musel Bruckner bojovat s nepochopením, ale zažil i štěstí. Dne 7. listopadu 1891 obdržel čestný doktorát vídeňské univerzity, dočkal se uvedení své přepracované První a Osmé symfonie, začal psát Devátou. Její finální větu však už nedokončil. Zhoršující zdravotní stav mu nedovoloval fyzickou zátěž, vzdal se tedy pedagogické činnosti a přestěhoval se do bývalého domku kastelána, který mu propůjčil císařský dvůr v zámku Belveder. Anton Bruckner zemřel 11. října 1896. Je pohřben v St. Florianu, pod varhanami v klášterním chrámu.