Konec válek s revoluční Francií, které po více jak dvě desetiletí sužovaly celou Evropu od Gibraltaru až po Moskvu a od Švédska k Neapoli, nastolil toužebně očekávaný klid a mír. Nezáleželo tehdy ani na tom, že tolik očekávaný pořádek měl podobu návratu do doby před vypuknutím revoluce. Vítězné mocnosti v čele s rakouským konzervativním kancléřem Metternichem a ruským carem Alexandrem I. se opájely těžce vydobytým vítězstvím a naivně se domnívaly, že mohou pomocí bodáků, tajné policie a cenzury nastolit a natrvalo udržet návrat k předrevolučním politickým a společenským poměrům. Společnost unavená léty strádání a nepokojů přijala vnucené pořádky a nacházela z nich únik v rozvíjejícím se romantismu či naopak v péči a zájmu o spořádanou rodinu a domov, které byly vlastní novému životnímu a kulturnímu stylu zvanému biedermeier.
Cop a rákoska
Klid a netečnost společnosti však netrvaly věčně. Jedním z mnoha míst Evropy, kde to nespokojeností doslova vřelo, bylo Německo. To v první polovině 19. století představovalo spíše geografický pojem než konkrétní státní útvar. Středověkou feudální roztříštěnost na více než tři stovky států a státečků se sice dařilo pozvolna překonávat, ale i tak zůstávalo Německo rozdrobeno na devětatřicet samostatných států, státečků a svobodných měst, které byly spojeny v těžkopádnou a málo funkční federaci zvanou Německý spolek. Každý z těchto států měl v čele svého suveréna, vlastní právní řád, ty pokrokovější i nějakou panovníkem vnucenou ústavu, vlastní měnu, silné lokální povědomí. Na druhé straně Německo, podobně jako i Itálii, zaplavila vlna moderního nacionalismu, který byl reakcí na předchozí francouzskou okupaci a osvobozenecké války. Nacionalismu se chopili zejména intelektuálové a studenti, kteří volali po spojení všech Němců ve sjednoceném Německu, neboť stávající Německý spolek byl ideálu jednotného státu na hony vzdálen. V představách vlastenců mělo nové Německo vyměnit svůj zpátečnický a polofeudální charakter za politický a hospodářský liberalismus. Na důkaz odhodlání uskutečnit tyto sny byly studenty pořádány vlastenecké slavnosti, při kterých se pálily symboly reakce a starých časů: cop a rákoska.
Nadšení se z universit přelévalo i do společnosti a brzy na sebe nenechaly čekat ani násilné činy namířené proti představitelům reakce. Vystrašené vlády jednotlivých německých států, podléhající tlaku Rakouska a Pruska, nakonec energicky zasáhly a dočasně zatlačily sjednocovací a svobodomyslné nálady obyvatelstva do ústraní.
Celní spolek – sjednocení shora?
Na počátku 30. let 19. století se však sjednocovacích snah v Německu ujal mnohem mocnější činitel, než byli studenti a vlastenci. Tímto činitelem se stal po Rakousku druhý z největších německých států – Prusko. Pruské království zmítané po léta slibováním a zase odkládáním kdysi přislíbené ústavy, reformami na straně jedné a zase podřizováním se silnějšímu Rakousku a opatrnictvím na straně druhé si zatím nemohlo na německé půdě dovolit otevřenou konfrontaci s Rakouskem. Přikročilo proto k sjednocování Německa na hospodářském základě. Předpokladem úspěchu bylo pochopitelně udržet Rakousko mimo německý celní spolek, který byl dotvořen v roce 1834 a shromáždil pod svými ochranářskými křídly všechny státy Německého spolku. Na konci následujícího desetiletí se zdálo, že sjednocení Německa je na dosah ruky. Iniciativa ke sjednocení v předvečer revolučního roku 1848 a během revoluce samé sice opět přešla na široké občanské vrstvy, ale přes slibné počátky se ji nepodařilo naplnit pro odpor jednotlivých německých vlád a především pruského krále. Ten byl sice ochoten přijmout korunu sjednoceného Německa z rukou knížat, ale nikoli od samozvaného lidu. Německo tak zůstalo na dalších dvacet let rozdrobeno a čekalo na své sjednocení pomocí „krve a železa“, jak sliboval pruský šlechtic Otto von Bismarck, jehož politická hvězda vycházela rychle nad obzor.