Beethovenovi bylo 22 let, když v listopadu 1792 přesídlil do Vídně. Z rodného Bonnu odešel za Josephem Haydnem, aby u něj studoval. Později prý sice říkal, že si z Haydnových ponaučení mnoho neodnesl. Žák, který slibuje už v učňovských létech přerůst svého učitele, si přece málokdy uvědomuje, jak spolehlivý základ vlastně od „staromódního“ pedagoga dostal.
Po přesídlení do Vídně se Beethoven velmi brzy prosadil jako klavírista. Není důvodu pochybovat o tom, že ve své době a v okruhu, kde žil, patřil k nejlepším nebo byl dokonce vůbec nejlepší. Zdá se však, že nikdy neoslňoval technickou dokonalostí, ale jeho hra přicházela s něčím naprosto novým, co dříve už vzhledem ke kvalitě klávesových nástrojů ani nebylo možné – totiž se zdůrazněním přednesu, výrazu hudby. V tom byla nejspíš od počátku Beethovenova osobitost, i když se později, když už velmi špatně slyšel, proměnila spíš v podivínské exhibice jakéhosi vnitřního pohroužení do hudby, jehož výsledek už skladatel nemohl sluchem kontrolovat.
Vídeňské vzdělávání
Když tedy přišel Beethoven k Haydnovi, byl už zdatným klavíristou, jeho teoretické znalosti však nebyly nijak hluboké a stejně tak měl značné mezery ve všeobecném vzdělání. Byl to výsledek „ukradeného dětství“, protože Ludwigův ctižádostivý otec viděl v nadaném synkovi druhého Mozarta a od útlého věku usiloval, aby se Ludwigův talent také „vyplatil“. Byl to rovněž důsledek skutečnosti, že se Ludwig velmi brzy stal vlastně hlavou rodiny. Otec Johann van Beethoven, hudebník dvorní kapely v Bonnu, po smrti své ženy a Ludwigovy matky v roce 1787 zcela propadl alkoholu, k němuž měl zděděný sklon. Roku 1789 byl penzionován a Ludwigovi ke starosti o téměř nesvéprávného otce přibyla starost o oba mladší bratry.
Pod Haydnovým vedením Beethoven vypracovával cvičení v kontrapunktu, avšak po několika měsících začal pracovat s Josefem Schenkem, úspěšným autorem singspielů, a konečně ještě dva nebo tři další roky byl jeho školitelem Johann Georg Albrechtsberger. V té době už sám Beethoven dospěl k poznání, že bez cílevědomé a systematické práce na sobě ztrácí čas. Úkoly zadávané Albrechtsbergerem plnil, jeho kreativní duch se však už ostře svářil s nařízeným respektováním teoretických pouček. Tady někde uzrála v Beethovenovi síla, díky které se vysvobodil z pout autorit. Posledním, komu byl Beethoven jako žák do jisté míry ochoten se podrobit, byl Antonio Salieri, který Beethovena učil komponovat na italský text.
Pilíř klavírní literatury
Beethovenových 32 klavírních sonát je jedinečným svědectvím jeho skladatelského vývoje. Jeho poznání je možné přenést na veškerou ostatní tvorbu. Každá sonáta má svou nezaměnitelnou individualitu. Často se setkáme s názorem o jejich „programnosti“, bylo by však chybou hledat za každou z nich nějaký konkrétní prožitek či událost, která přiměla skladatele k jejímu napsání, která mu takzvaně vnukla inspiraci. Na Beethovenových sonátách je pozoruhodné spojení zcela nového úsilí o individuální výraz a stejně silného a neústupného úsilí o stále jiné pojetí dané hudební formy.
Klavír zůstal Beethovenovým společníkem až do konce života. Ve skladatelově vlastnictví se vystřídala řada nástrojů, v pozůstalosti zůstal klavír značky John Broadwood a syn „v mahagonové skříni“. Kromě něj však Beethoven zanechal také violoncello Petera Guarneriho, violu Vinzenze Reschnera, jedny housle Josepha Guarneriho a jedny housle se značkou Niccolo` Amati.