Osud Poláků, respektive jejich rozsáhlého státu na konci 18. století, nemá v dějinách (nejen) okolních států obdoby. Jeho rozdělení mezi tři sousední státy a praktické zmizení z mapy Evropy pramenilo v neposlední řadě z vnitřních poměrů v zemi, díky jimž se Polsko stalo téměř ideální figurkou na šachovnici mocenskopolitických zájmů jeho sousedů. Ti si rozdělili původní území polského státu značně nerovnoměrně. Celkem 62 procenta území se 45 procenty obyvatelstva připadla Rusku, hospodářsky nejpokročilejší oblasti zabralo Prusko (celkem 20 procent území s 23 procenty obyvatelstva). Nejhustěji zalidněné jižní území, avšak hospodářsky velmi zaostalé, bylo připojeno k Rakousku (tzn. 18 procent území a 32 procenta obyvatelstva).
Mocenská politika
Je zcela pochopitelné, že při feudálním charakteru, jímž se více či méně vyznačovaly všechny tři mocnosti, měla i jejich politika vůči Polákům některé společné rysy. Především to byla na straně jedné snaha všech získat pro své zájmy vysokou polskou aristokracii a jejím prostřednictvím pak ovlivňovat celou polskou šlechtu, na straně druhé administrativní reformy zaváděné osvícenským absolutismem narážely v Polsku na nemalý odpor. Polské šlechtě zůstávaly vyhrazeny většinou jenom nižší administrativní a soudní funkce, zatímco ústřední moc spočívala v rukou cizí byrokracie. Bez ohledu na historické tradice se zavádělo nové správní rozdělení, pouze místní vláda na vesnici byla ponechána velkostatkářské šlechtě.
Vztah jednotlivých skupin polské společnosti k nově nastalé situaci se přirozeně lišil podle jejich podílu na politickém životě a podle změn jejich životních podmínek.
Vliv revoluční Francie
V prvním období po rozdělení Polska se naděje většiny Poláků obracely v prvé řadě k Francii, kde se jednak vytvářela poměrně početná polská emigrace, a v níž také Poláci viděli přirozeného spojence proti státům, které měly rozdělení Polska na svědomí. Války s revoluční Francií měly sice za následek oslabení Rakouska a Pruska, avšak pozice Ruska ve střední Evropě naopak posílily. Této skutečnosti se snažil obzvlášť aktivně využít car Alexandr I. V oblastech zabraných Ruskem dal polské šlechtě volnou ruku a začal dokonce podporovat rozvoj polského školství. Že tak působil na Poláky z oblastí pruských a rakouských, je nasnadě.
Království polské
V roce 1813 se většina polských zemí dostala pod vládu ruského cara, který zde zřídil nové vládní orgány a alespoň v té době poměrně úspěšně koketoval s myšlenkou na spojení všech polských zemí pod svou vládou. Na vídeňském kongresu v roce 1815 však tyto plány na řešení polské otázky narazily jak na odpor bezprostředně zainteresovaného Pruska a Rakouska, tak na nesouhlas Anglie, která si rozhodně nepřála takovéto posílení Ruska. Kompromis byl na světě: Toruňsko a Poznaňsko připadly Rusku, Tarnopolsko Rakousku, Krakov se stal takzvaným svobodným městem a zbývající část byla přetvořena na Království polské spojené s Ruskem, ale s vlastní ústavou, opírající se o konstituci z roku 1791. Jejím vypracováním byli pověřeni zástupci Poláků (např. Czartoryski, Zamojski, Ostrowski a další).
A jaká byla situace v nově vniklém státním útvaru po všech přestálých válkách? Zbědované hospodářství, zemědělství v krizi, značné zadlužení pozemkových majetků. Poněkud větší naděje na zlepšení neutěšené situace vzbuzoval průmysl, především textilní. Vznikala nová textilní střediska, jejichž rozvoj byl bezprostředně podporován vládou, zároveň se příznivě rozvíjel trh díky novým rozsáhlým možnostem ve vlastním Rusku. Prudký vzestup zaznamenalo zejména hlavní město Království – Varšava. Vedle toho, že byla důležitým a velmi pestrým střediskem průmyslu textilního i strojírenského, zde byla v roce 1817 založena univerzita. Stálým problémem však i nadále zůstávalo zemědělství orientované především na vývoz a v této souvislosti obzvlášť tíživě zasažené vysokými cly. Jediným východiskem a nadějí na zlepšení se mohla stát pozemková reforma.