Johannes Brahms je jedním z nejzáhadnějších a nejtajuplnějších hudebních skladatelů. Jeho život plynul na první pohled klidně bez výkyvů a skandálů, ale zároveň byl plný nevysvětlitelných situací a nenadálých zvratů. Pro nejbližší přátele představoval mnohdy nerozluštitelnou hádanku. Patřil k lidem, kteří raději pracují, než mluví, a když už mluví, tak zásadně ne o sobě a o své práci. Své soukromí střežil téměř jako „oko v hlavě“ a vše, co by o něm mohlo vypovědět více, než považoval za vhodné, pečlivě tajil. A v případě dopisů také ničil. Přestože uzavřeným chováním mohl své okolí spíše odrazovat, opak byl pravdou. Popsali bychom mnoho papíru, než bychom vyjmenovali všechny Brahmsovy obdivovatele, přátele, dobrodince a osobnosti, se kterými se během života setkal. Byl člověkem, který celou svou bytostí lidi přitahoval. Fascinoval příznivce, dráždil odpůrce.
„Kam s ním?“
Počet skladatelových nejbližších přátel byl nevelký. Tato skupinka lidí hrála ale v jeho životě velice významnou roli. Díky oněm dnes méně známým umělcům mohl Brahms vstoupit do velkého hudebního světa, setkat se s nejvlivnějšími postavami a vejít do povědomí hudební veřejnosti.
Jakmile však vstoupil na tuto scénu, jako by se zároveň octl na bitevním poli. Dostal se do zvláštního světa, v němž existovalo několik skupin s rozdílnými uměleckými názory. S napětím se očekávalo, do které se nový skladatel zařadí, ale ten se o nějaké zařazování příliš nestaral. Hudební svět se o něm dočetl v proslulém článku Roberta Schumanna „Nové cesty“, čímž bylo jasně určeno, do které „stáje“ bude Brahms patřit. Kromě Schumannova okruhu se nabízela ještě skupina kolem Franze Liszta a skupina uctívající památku Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Schumannovi šlo o hledání nových hudebních prostředků na základě zachování pevných forem, zatímco Lisztův okruh usiloval o jakýsi vyhraněný romantismus – „novoromantismus“ a narušování formy se nevyhýbal. Obdivovatelé Mendelssohna byli považováni za konzervativce, kteří jsou naopak rozhodně proti čemukoli novému.
Příliš výjimečný
Mezi hlavními představiteli obou skupin nevládla sice vyslovená nevraživost, ale jejich ostatní příslušníci měli velkou potřebu vzájemně se vymezovat. Zpočátku Brahmse oba „neschumannovské“ tábory odmítaly a častovaly ho nevybíravou kritikou, ale postupem času se jejich názor začal měnit a ostrost jejich kritického jazyka se otupovala. Mladý skladatel a vynikající klavírista by přece mohl rozšířit jejich řady! Brahms ale žádné řady rozšiřovat nechtěl a šel si svou cestou. Komponoval skladby, které mnohdy nebylo možné jakkoli zařadit, a přestože názor nejbližších přátel byl pro něj vždy důležitý, nezměnil nic, pokud mu radili, aby přepsal úseky, které měnit nechtěl.
Manifest
Pouze jednou v životě se Brahms přihlásil ke konkrétnímu uměleckému postoji. V roce 1860, ve svých 27 letech, podepsal na popud přítele Josepha Joachima manifest namířený proti „lisztovské“ skupině. Původním záměrem bylo, aby se pod manifest podepsalo co nejvíce hudebníků, ale nakonec ho spolu s Brahmsem a Joachimem podepsali jen další dva umělci. Prohlášení vyšlo v berlínském deníku Echo a jeho adresáti okamžitě na hozenou rukavici reagovali. Celá záležitost ale rychle utichla a Brahms už nikdy nic podobného nepodepsal. Zda ho k podpisu přiměla touha vyjádřit svůj názor nebo spíše vřelé přátelství s Joachimem, zůstává, jak už to u Brahmse bývá, tajemstvím...
Zdroj úvah
Mnozí badatelé, psychologové, psychiatři a „lovci senzací“ se zabývali, zabývají a zřejmě i budou zabývat otázkou Brahmsových vztahů. Skladatelův postoj k něžnému pohlaví je jednou z největších otázek jeho poklidně vyhlížejícího života. Mezi odborníky se objevil dokonce názor, že trpěl „oidipovským komplexem“, anebo ukrýval opačnou sexuální orientaci, protože byl vůči ženám často lhostejný a vyhýbal se jim. Brahms sice po turné se dvěma umělkyněmi, přítelkyní Klárou Schumannovou a zpěvačkou Jenny Lindovou, prohlásil: „Nikdy bych si nebyl pomyslel, že bych mohl být tak šťastný, když budu cestovat se dvěma dámami,“ ale to pochopitelně nic nepotvrzuje ani nevyvrací. Faktem zůstává, že Brahms, ať už byl jeho vztah k ženám jakýkoli, u nich vzbuzoval po celý svůj život velký zájem. Každé dílo je alespoň trochu odrazem svého tvůrce. Nejlepším a největším zdrojem informací o Brahmsovi je bezpochyby jeho vlastní tvorba. Při poslechu jeho skladeb tak může na člověka promluvit něco z tajuplného skladatelova nitra, něco, co se ani při nejlepší vůli nedá vyčíst z knih...