Smrt krále Slunce v roce 1715 znamenala konec jedné epochy, ale také konce jedné iluze, snu o velikosti a slávě Francie. Země vyčerpaná nákladnými válkami začala splácet svou daň z luxusu. Křehká doba regentství za nezletilého Ludvíka XV. přinesla dobu nejistoty a nerovnováhy. Regent vévoda orleánský, který byl synovcem zesnulého krále, sice vynikal inteligencí a obratností, ale v jádru zůstával laxním bonvivánem. Železnou rukou nevládl ani jeho první ministr kardinál Dubois. Obrovský státní dluh, do něhož země upadla ve druhé polovině vlády Ludvíka XIV., se sice částečně pokusil vyrovnat skotský finančník a dobrodruh John Law, ale jeho nepříliš průhledný podnik skončil na prahu dvacátých let státním bankrotem. V roce 1720 navíc marseilleští obchodníci zavlekli na kontinent morovou epidemii (poslední v Evropě).
Reakcí na strnulost a bigotnost, jež charakterizovala poslední léta vlády Ludvíka XIV., bylo náhlé uvolnění mravů. Právě v této době dal abbé Prévost život své nesmrtelné Manon Lescaut...
Ludvík XV.
Známá „querelle des bouffons“ (viz Vnímání hudby) znamenala ve Francii nejen počátek kritiky hudební a obecně umělecké, ale i kritiky společenské a politické. Podnětů k nespokojenosti ostatně stále přibývalo. Tím spíše, že právě v těchto dvou desetiletích kolem poloviny století dali nejpronikavější francouzští duchové, ať už se jmenovali Charles Louis Montesquieu, Jean Jacques Rousseau nebo Denis Diderot (nemluvě o Voltairovi) všem nespokojencům do rukou takové ideové zbraně, jakými byly Montesquieuova státotvorná esej O duchu zákonů, Rousseauův spis O společenské smlouvě či Encyklopedie.
Král – loutka
Samostatná vláda Ludvíka XV. nesplnila naděje na obnovení stability a velkoleposti z časů jeho praděda, krále Slunce. Od poloviny století králova prestiž rychle upadala. Na vině byla jak nerozhodná až laxní povaha „Ludvíka Milovaného“ (která z něj často činila hadrovou loutku v rukou ambiciózních ministrů i vlivných milenek), tak především neschopná politika vnitřní i zahraniční. Války Ludvíka XV. byly válkami bez lesku a slávy, často šlo o neúspěšné vměšování do záležitostí jiných, relativně vzdálených zemí (habsburská monarchie, Polsko), jejichž účel zůstával většině národa nejasný a lhostejný. Nejhlubší důsledky přinesla válka sedmiletá, která Francii připravila o většinu kolonií ve prospěch vítězné Británie. Připomeňme, že právě v této válce se Francie snad poprvé a na dlouhou dobu naposledy ocitla na stejné straně barikády se svým tradičním nepřítelem, rakouskými Habsburky. Toto „převrácení aliancí“ bylo mimo jiné výsledkem zahraniční politiky tehdejšího rakouského velvyslance v Paříži, knížete Václava Antonína Kounice a královské favoritky madame de Pompadour. Jedním z důsledků byl i sňatek následníka francouzského trůnu s habsburskou princeznou, budoucí nešťastnou francouzskou královnou Marií Antoinettou.
V roce 1764, který sedmiletou válku ukončil, byli z Francie vypovězeni jezuité a slovo „Lumie`res“ – světlo, Osvícenství – se stalo heslem doby. Ve stejném roce zemřel Rameau; od chvíle jeho narození však jakoby uplynulo ne jedno, ale hned několik staletí...