„Jednou bylo o nešporách provedeno Dittersdorfovo Salve. [...] V okamžiku jsem se rozhodl, že napíši také Salve dle tohoto vzoru. Ve čtyřech dnech byl jsem s hymnem hotov. Ukazuji jej otci – prohlíží jej, potřásá hlavou. ‚Dobře, dobře,‘ praví, ‚ale je trochu dlouhý, zkrátím jej.‘ Byl jsem jako bleskem zasažen. [...] Za několik dní bylo moje poraněné Salve provedeno. [...] Dostal jsem sice se všech stran pochvalu, ale srdce zůstávalo bez účasti.“ Tak vzpomíná Ryba na svou první rozsáhlejší skladbu, kterou napsal již v devíti letech. Co by asi říkal na současné provozování své České mše vánoční? Ona „Rybovka“, kterou zná snad každý Čech, je totiž s trochou nadsázky také „poraněnou skladbou“.
Česká mše vánoční „Hej, Mistře!“
Missa pastoralis bohemica, nazývaná většinou Česká mše vánoční, nebo „Hej, mistře!“ je jakousi obdobou jesličkové hry, aplikovanou na strukturu mše. Jednoduchý děj o zvěstování Kristova narození a příchodu pastýřů k jesličkám již nemá s latinským liturgickým textem mnoho společného. Skladba vznikla v roce 1796, v době autorova relativně nejklidnějšího a nejšťastnějšího období. Má důsledně pastorální charakter, její svěží a radostná hudba je stejně srozumitelná jako půvabný text, děj je přenesen do domácího českého prostředí. Skladba se prostřednictvím opisů rychle rozšiřovala do celých Čech a její provozování pokračovalo i po Rybově smrti. Opisovač, obvykle kantor nebo regenschori, podobu skladby běžně přizpůsoboval provozovacím podmínkám, které měl k dispozici. (Co si o podobných úpravách myslel Ryba, se můžeme dočíst v jeho autobiografii: „Byl jsem nanejvýš pohněván, když jsem viděl a slyšel, jak mnohý příliš domýšlivý učitel ostudně přetváří mistrovská díla tím, že je drze zkracuje anebo nevhodně přidává.“) Úpravy, často málo citlivé k původní stylové čistotě díla, spočívaly ve změnách instrumentace, korekcích textu, melodie, vedení hlasů, harmonie a dokonce i v transponování celých částí do jiné tóniny, většinou o celý tón níž, aby se to amatérským zpěvákům „lépe zpívalo“.
Různé úpravy přešly i do tištěných vydání z let 1930, 1961 a především do partitury vydané v roce 1973, podle níž se nyní Rybova mše nejčastěji provozuje a z níž je natočena i tato nahrávka. (Některé části jsou transponovány, do instrumentáře jsou přikomponovány 2 pozouny, 2 trubky a tympán, kontrabas, který původně hrál – částečně improvizovaně – z varhanního partu, je rozepsán, drobné úpravy jsou i v textu a melodii.)
Na výše popsaném stavu se nemalou měrou podílí i absence autografu. Víme z Rybových vzpomínek, že často komponoval přímo jednotlivé hlasy, bez zapisování partitury. U tak rozsáhlé skladby to sice není příliš pravděpodobné, nicméně Rybova rukopisná partitura se opravdu nedochovala. Máme pouze hlasy opsané neznámou osobou, vložené do desek nadepsaných Rybovou rukou, o kterých se lze důvodně domnívat, že pocházejí přímo z autorovy pozůstalosti. Jak bylo dokázáno srovnávacím rozborem, vycházejí všechny další, mladší opisy z těchto hlasů. Tyto party se také staly východiskem ke kritické edici mše, která byla vydána roku 1994, tedy téměř dvě století od vzniku skladby.
Kyrie, úvodní prosebná část mše, je nahrazeno vstupním výjevem, ve kterém autor prokázal nemalý dramatický talent – po jemném vstupním dialogu varhan a pizzicatu smyčců, jakési „nebeské hudbě“ následuje dialog pastýřů. Mladší zaslechl „za horou tam zvuk, moldánkový jemný hluk“ a budí staršího, mistra. Ten se po počáteční rozmrzelosti – „Nu, nu proč mi nedáš v spaní pokoje?“ – spolu s prvým pastýřem nejprve dohaduje o příčině podivných nočních úkazů – „Co jest to, co jest za libé hraní?“ – a pak společně svolávají ostatní – „pojďme tam se podívat“, aniž by byl prozrazen důvod celého rozruchu, což pochopitelně zvyšuje zvědavost a napětí posluchačů.
Teprve na počátku Gloria je zvěstováno andělskými hlasy (soprány a alty) narození Mesiáše. Andělské hlasy budí další pastýře a vyzývají je k cestě do Betléma k „Ježíšku dnes narozenému“. Následuje opět výstup ovčáckého mistra – „Co je to? Kde je to?“ (který se zřejmě po nenadálém vzbuzení nemůže docela probrat). Alt a tenor pějí v duetu zcela obdobně jako Pamina a Papageno v č. 7 prvního jednání Mozartovy Kouzelné flétny:
Jde o podobnost čistě náhodnou, nebo Ryba Mozartův singspiel v Praze slyšel? Po tomto rozsáhlém úvodu konečně nastupuje sbor, odpovídá mistrovi motivkem z introdukce Kyrie – „Bratři moji!“ „Copak chceš?“ a jásá nad dobrou zprávou – Alleluja. Kyrie a Gloria tvoří spolu hudební celek, bezprostředně na sebe navazují i v rámci liturgie. Na naší nahrávce je hudba transponována oproti originálu o velkou sekundu níž, části tak začínají v G, respektive v F dur, oproti původnímu A a G dur.
Graduale, jakási česká polka, navazuje v C dur, tedy v tónině originálu což při liturgii tolik nevadí, ale při koncertním provedení, kdy jednotlivé části navazují bezprostředně za sebou, je tonální návaznost Rybova originálu zcela porušena. Credo pokračuje ve stejné tónině, původně však bývalo v D dur. Část je narozdíl od prvních tří převážně sborová, sólové výstupy basu (mistr) jsou již jen krátké, celá společnost se chystá k cestě do Betléma.
Počínaje Offertoriem váže se již text více k liturgii. Mistr vybízí ostatní aby vzdali Spasiteli úctu – „V pokoře poklekněme“, pastýři obětují dary, ženské hlasy se rozplývají nad děťátkem – „jak vztahuje k nám ručičky“ – a po dudácké mezihře část končí hlučnou „radostí a plesáním“. Sanctus se textově nejvíc přibližuje latinskému textu – „Nebe hlásej Svatý“. Bezprostředně navazující Benedictus je prostou, nenáročnou větou v trojdílné formě A B A1. Agnus Dei nastupuje v G dur, dostáváme se tedy zpět do originálního ladění, v němž již setrváme. Slavnostní Závěr nastoupí v břeskném C dur a všichni s „radostí a plesáním“ oslavují „hudbami, citerami, varhanami, též cymbály, píšťalami, též jak bubny, tak troubami“ narození Spasitele.
Ač jde o dílo dobově výjimečné, nezdá se, že by Ryba přikládal svému pojetí české vánoční mše zvláštní význam. Ve svých denících se nikde o Mši „Hej, mistře“ nezmínil ani o jejím vzniku, ani o provedení, figuruje pouze jako položka v jeho vlastním soupisu skladeb. Zřejmě mimochodem, bez většího úsilí, se tedy Rybovi podařilo vytvořit geniální dramatické dílo, které – ač skladebně prosté – je působivé dokonalým vyvážením všech užitých prostředků. Právě proto může oslovovat posluchače i po dvou stoletích, proto se prosadilo do vánoční liturgie i přes nevoli církve. Lidé si ji prostě vždy znovu žádali, jak nás o tom zpravuje i přípis na klatovském opisu mše z roku 1864: „Slátanina tato, kteráž za bezpříkladnou urážku církevní hudby považována býti musí, jest po dlouhá léta okrasou Narození Páně v Klatovech a běda řediteli kůru, kdyby kocovina tato neprovozovala se aspoň dvakrát o Vánocích...“
Missa pastoralis
Mše byla roku 1934 v Brně vydána tiskem podle dnes již nezvěstného rukopisu z farního archivu v Bubovicích u Březnice a vydavatelem nazvána „II. česká mše půlnoční“. Podle vydavatele rukopis pocházel z roku 1813, skladba však bude pravděpodobně starší, nejspíš již z prvních let Rybova rožmitálského pobytu. Stejně jako Mše „Hej, mistře“ sestává i tato skladba z devíti částí. Ty vesměs začínají latinským textem (Kyrie eleison, Gloria in excelsis Deo ap.) a pokračují vloženou českou pastorelou. V Kyrie například – „Vzhůru, braši, vstávejte, stáda svoje shánějte“, s půvabným odpočítáváním dvanácté hodiny, v Gloria „Vzhůru, bratři milí, v té půlnoční chvíli“. Graduale již je čistě českým. Začátek Creda je stejně jako v „Hej, mistře“ unisonem všech hlasů, Offertorium začíná dudáckou předehrou a je stejně jako první propriální část, Graduale, ryze české. Naproti tomu zůstává závěrečné Agnus a Dona věrno latinskému kodifikovanému textu. V závěru slyšíme, stejně jako ve Mši „Hej, mistře“ úryvek z písně Hrály dudy.