Obě Chopinova díla této formy oblíbené již v baroku vznikla přibližně ve stejné době. Jejich očíslování, jak se nezřídka stává, však neodpovídá chronologii vzniku. Koncert č. 2 f moll s opusovým číslem 21 dokončil Chopin v roce 1830. Bezprostředně poté zkomponoval Koncert č. 1 e moll, který dokonce nese opusové číslo 11! Problém vznikl při vydání tiskem: jako první se ho totiž dočkal Koncert e moll (1833) a až po něm koncert starší (1836).
Už ve chvíli svého vzniku měly obě skladby obrovský posluchačský ohlas. Tehdy dvacetiletý autor byl vynášen jako protagonista polské národní hudby. Ač jsou to díla podobná (ve finálních větách například Chopin použil polské národní tance), najdeme velký rozdíl třeba v obou pomalých částech: v Koncertu f moll je to typická rozevlátá chopinovská báseň, zatímco Romance Koncertu e moll je až klasicistně pročištěná. Pro Chopina je typické, že orchestr decentně ustupuje do pozadí a hlavní slovo má sólový nástroj – na rozdíl od současníků, jakými byl Liszt nebo Schumann, se nijak nesnaží integrovat nástroj do orchestru a vyvážit úlohy obou stran (tento trend vyvrcholil například v koncertech Johannesa Brahmse, kterým se dá říkat „klavírní symfonie“).
Koncert č. 1 e moll
1. věta: Allefro maestro
Orchestrální předehra Koncertu e moll exponuje hned na začátku první hlavní téma, úderné a přesvědčivé. Druhé hlavní téma má delší melodickou linku. Jak se sluší na správnou předehru, předvede nám i tato všechen tematický materiál. Slyšíme lyrické vedlejší téma, ale namísto závěrečného se ozve opět hlavní téma, tentokrát v durovém tónorodu. Sólový nástup klavíru je razantní: téma ozdobené virtuózními pasážemi se rozmáchne po celé šířce klaviatury. Pozorujme, jak orchestr šlechetně přenechává hlavní úlohu pianistovi a pouze podbarvuje a rytmicky upřesňuje rozvolněné běhy. Chopin, mistr pasážových obměn, zde přichystal nejrůznější varianty. Modulační část nás přenese do oblasti vedlejšího tématu, kde se melodie několikrát proměňuje, její části se variují pomocí působivých sekvencí. Pořád máme pocit, že napětí roste, až vyvrcholí orchestrální mezihrou, která uvozuje sonátové provedení.
Melodie hlavního tématu zní v dur mnohem smířlivěji. Chopin založil provedení na předvedení brilantní pianistické techniky. Zatímco v orchestru znějí úryvky hlavního tématu, klavír nad ním bouří. Repríza je postavena na nejjednodušším možném principu: zopakuje se téměř doslova – i když v tomto případě zkráceně – hudba expozice.
2. věta: Romance
Romance ve volném tempu Larghetta se uprostřed vzrušených krajních vět vyjímá jako ostrov klidu a naděje. Na její překrásné hlavní téma, ne nepodobné prosté písni, si musíme počkat až do nástupu klavíru. Vidíme, že už mladý Chopin dovedl vážit cit, aby nikdy nepřekročil hranici kýče. Krásnou zvukovost dodávají melodii akordy a dvojhmaty. Drobný dovětek uzavírá expozici a po něm následuje variační zpracování melodie. Opět je v hlavní roli sólový nástroj. Kontrastní střední díl v mollové tónině přinese trochu zneklidnění, ale vše vrací do původní nálady. Po disonantních akordech kratičké kadence přichází ke slovu orchestr s hlavním tématem.
Tři údery upozorňují na konec druhé věty. Bujarý rytmus polského tance kujawjaku střídá zajímavě rytmizovaná vedlejší myšlenka. Právě rytmus, akcenty a změny temp činí tuto větu zajímavou a posluchačsky atraktivní.
Koncert č. 2 f moll
Svým charakterem je velmi podobný předchozímu, a to i stavbou: pro první větu zvolil Chopin opět sonátovou formu, finále pak naplní elegantní valčík.
1. věta: Allegro maestoso
Už na začátku postřehneme hlavní myšlenku, snadno zapamatovatelné téma. Vedlejší téma svěřil Chopin dechům, které se jinak příliš neuplatňují. Klavír se vynoří z hluboké polohy a vynese na světlo hlavní myšlenku. Podle zákonů sonátové formy následuje vedlejší téma gradace, orchestrální mezihra a po ní provedení zpracovávající především motivy hlavní myšlenky. V tomto koncertu je Chopin méně předvídatelný, střídá různé vzdálené tóniny a uchyluje se spíše k rozjímání než k oslňování publika.
Repríza je velmi zkrácená: po úryvku hlavního tématu se hned ozve vedlejší. Nedočkáme se ani rozměrné kadence, jak bylo v té době obvyklé, stručnou kodou uzavře větu orchestrální tutti.
2. věta: Larghetto
Tajemný úvod nás připraví na romanticky rozevláté téma druhé věty. Vzhledem k množství drobných not, které na nás prší z klavíru, toto téma v průběhu věty nejsnáze identifikujeme podle typických harmonických obratů. Věta má třídílný tvar s kontrastní střední částí rapsodického charakteru.
3. věta: Allegro vivace
Valčíkové téma třetí věty je strhující. Střídá jej rozverný motiv vedlejšího tématu. Velmi působivý je přechod ke krakowjaku, ohlášený signálem lesních rohů před koncem věty. V rychlých triolách uplyne zbytek třetí části jako mžik.