Městečko Palestrina, které pod názvem Praeneste existovalo již ve starověku, se nachází na Sabinských vrších jihovýchodním směrem od Říma. Při válkách v polovině 16. století shořely místní archivy a nám se bohužel nezachovaly dokumenty, ze kterých by bylo možno vyčíst, kdy se přesně Giovanni Pierluigi narodil. Teprve díky objevení poznámky vepsané jeho mladším současníkem Francouzem Melchi-orem Majorem do sbírky motet, která je dnes uložena v knihovně papežské Sixtinské kaple, bylo určeno, že se narodil někdy mezi 3. únorem 1525 a 2. únorem 1526. V uvedené poznámce totiž stojí, že skladatel zemřel ve věku 68 let, datum jeho narození bylo tedy odvozeno od data úmrtí. Giovanniho rodiče Sante a Palma vlastnili v Palestrině dům, vinice a pole.
Nejstarším dokumentem, ve kterém je malý Giovanni zmiňován, je závěť jeho babičky Jacobelly z října roku 1527. Jacobella Pierluigi žila v Římě a není vyloučeno, že Giovanni vyrůstal právě v jejím domě. Někteří badatelé se dokonce domnívají, že se tam i narodil.
Když roku 1536 zemřela Giovanniho matka Palma, využil jeho otec možnosti poslat svého nejstaršího syna do Říma, aby mu zajistil vzdělání a současně i živobytí. Giovanni se tak octl mezi sborovými zpěváky v jednom z nejvýznamnějších římských kostelů Santa Maria Maggiore, kde spolu s ostatními chlapci sloužil za stravu, ubytování, oděv a vzdělání. Jak dlouho, to bohužel není přesně známo.
Služba v Palestrině
Dalším střípkem do mozaiky Giovanniho života je smlouva, kterou s ním 28. října 1544 uzavřeli kanovníci biskupského kostela San Agapito v Palestrině. V ní se zavazuje, že bude každý den při mši a večerních bohoslužbách (nešporách a kompletáři) řídit sbor, dále hrát při svátcích na varhany, vyučovat kněží zpěvu a starat se o vzdělávání chlapeckých zpěváků.
Během služby v Palestrině se dvaadvacetiletý Giovanni Pierluigi 12. června 1547 oženil s Lucrezií Gori, dcerou místního měšťana. Nevěsta s sebou do manželství přinesla kromě věna také dům s koželužnou, vinici a pozemky. O dva roky později se jim narodil první ze tří synů, Rodolfo.
Když byl 8. února 1550 palestrinský biskup, kardinál Giovanni Maria Ciocchi del Monte zvolen papežem Juliem III., opomněl jeho následovník v biskupském úřadě potvrdit Palestrinovo místo kapelníka a varhaníka v katedrále San Agapito. Julius III., který Giovanniho Pierluigiho podporoval již za svého působení v Palestrině, jej však 1. září 1551 povolal do Říma.
Papežův chráněnec
Pětadvacetiletý Palestrina se tak nečekaně stal kapelníkem v bazilice sv. Petra, kde řídil jeden z nejvýznamnějších hudebních souborů své doby. Svatopetrský sbor – Cappella Giulia – nesl jméno po svém zakladeteli papeži Juliovi II. Palestrinův měsíční příjem činil 10 scudi, ke kterým náležely ještě další 4 scudi za péči o chlapecké sboristy. Krátce po příchodu do Říma přibyl do Giovanniho rodiny další člen – druhorozený syn Angelo.
O Palestrinově skladatelské činnosti nemáme až do roku 1554, kdy vyšly tiskem jeho první skladby, žádné přímé doklady. Kromě madrigalu zařazeného do sbírky skladeb různých autorů, která byla vytištěna v Benátkách, vydal Giovanni v tomto roce svou první knihu mší. Věnoval ji papeži Juliu III., což vedle dedikace zdůrazňuje i rytina na titulním listě. Na ní můžeme vidět klečícího skladatele, jak předává papeži vytištěný exemplář.
O rok později učinila Palestrinova kariéra další významný krok vzhůru. Díky papežově podpoře se stal členem jeho oficiální kapely zvané Cappella Sistina, přestože v souboru nebylo žádné volné místo. Palestrina byl navíc ženatý, což předpisy členům kapely nedovolovaly. Jeho přijetí se uskutečnilo bez jakéhokoli „přezkoušení“, kterým museli všichni uchazeči o místo v tomto prestižním tělese projít. Nelze se tedy divit, že bylo jeho působení v papežské kapele doprovázeno neustálými projevy nelibosti, kterých se mu dostávalo ze strany kolegů.
Ještě téhož roku, 23. března 1555, Julius III. zemřel, jeho nástupcem na papežské stolici se stal Marcel II. Tento vzdělaný humanista, který významně přispěl do diskuse o reformě chrámové hudby na Tridentském koncilu, však vykonával svůj úřad velmi krátce, neboť v květnu téhož roku i on zemřel. Podle jedné z tradovaných legend si nechal papež Marcel II. svolat k sobě na Velký pátek po mši zpěváky, protože mu připadalo, že hudba při bohoslužbě příliš neodpovídala pochmurné atmosféře tohoto svátku a text byl málo srozumitelný. Současně od nich žádal, aby právě těmto záležitostem věnovali v budoucnu zvláštní pozornost. Palestrina pak měl velmi rychle zkomponovat mši (Missa Papae Marcelli), která údajně zazněla již na velikonoční neděli a zcela naplňovala papežovy představy o chrámové hudbě. Tuto skladbu však napsal teprve v 60. letech, a my tím pádem můžeme její přímou souvislost s obdobím pontifikátu Marcela II. vyloučit.
Marcelův nástupce Pavel IV. velmi přísně prosazoval reformy, které postihly i hudebníky u sv. Petra. Dekretem vydaným 30. července 1555 propustil ženaté zpěváky z kapely s odůvodněním, že nemohou získat svěcení potřebné pro vykonávání liturgických úkonů, které k jejich povinnostem náležely. Toto nařízení postihlo kromě Palestriny ještě dva jeho kolegy. Jako odškodné byla propuštěným hudebníkům vyplácena měsíční penze ve výši 6 scudi, což obnášelo asi dvě třetiny jejich platu.
Reforma chrámové hudby
Církevní koncil, který byl roku 1545 svolán do města Tridentu, trval s přestávkami celých 18 let. Katolická církev, která se cítila ohrožena šířící se reformací a nebezpečím ze strany Turků, svolala tento koncil, aby se sjednotila na postupu, který by upevnil její vliv a moc. V závěrečné fázi (v letech 1562 – 63) došlo i na diskuse o budoucnosti chrámové hudby. Názory jednotlivých účastníků koncilu na tuto otázku byly velmi různorodé. Nejradikálnější, kterým nejvíce vadilo, že je v polyfonii potlačena srozumitelnost textu, prosazovali jako ideální chrámovou hudbu jednohlasý gregoriánský chorál. Jiná názorová skupina požadovala vyloučení nepatřičných světských prvků, neboť velké množství mší bylo zkomponováno podle melodií oblíbených a často nemravných písní.
Na posledním koncilním sezení 11. listopadu 1563 byla vedena ostrá debata o tom, zda má být polyfonie z chrámu zcela vyloučena. Do diskuse zasáhl také císař Ferdinand I., který ve svém dopise účastníkům koncilu napsal, že podle jeho názoru má vícehlasá hudba při liturgii své nezastupitelé místo. Pokud ji píší a provozují zkušení hudebníci, pak zcela jednoznačně povzbuzuje víru a zbožnost věřících, kteří jí naslouchají. Koncil k jednoznačnému vyřešení hudební otázky nedospěl, avšak jednotliví biskupové byli vyzváni, aby ve svých diecézích zřídili rady, které by se touto problematikou zabývaly.
Na tomto místě je třeba podotknout, že s Tridentským koncilem a reformou chrámové hudby je až do současné doby velmi těsně spojována Palestrinova Missa Papae Marcelli, o které padla zmínka v souvislosti s papežem Marcelem II. Počátky tohoto výkladu, který přetrval až do 20. století, nacházíme v předmluvě ke sbírce skladeb Agostina Agazzariho z roku 1607. Agazzari se již krátce po Palestrinově smrti o Misse Papae Marcelli vyjádřil jako o díle, které právě pro srozumitelnost textu přesvědčilo odpůrce polyfonie na Tridentském koncilu, aby upustili od záměru zcela ji vyloučit z bohoslužby. Tento výklad nalezl odezvu hlavně v 19. století, kdy se palestrinovský styl stal vzorem pro reformátory chrámové hudby, kteří ji chtěli oprostit od okázalosti a operních vlivů.
Lateránská bazilika
Nyní se vraťme do léta 1555, kdy byl Giovanni Pierluigi propuštěn z papežských služeb. V říjnu téhož roku se stal kapelníkem chrámu San Giovanni v římské čtvrti Laterano s měsíčním platem 6 scudi. Kapela lateránské baziliky samozřejmě nebyla po hudební stránce srovnatelná s úrovní papežských těles. O Palestrinově nespokojenosti s tímto působištěm svědčí skutečnost, že po čtyřech letech sám místo kapelníka opustil. Během služby v Lateránské bazilice získal spolu se svými syny Rodolfem a Angelem římské občanství a do rodiny přibyl poslední syn – Iginio.
Roku 1556 zpustošily vojenské oddíly vévody z Alby městečko Palestrina. Během požáru byly zničeny také dokumenty, které by nám mohly při rekonstruování běhu skladatelova života osvětlit řadu detailů a přiblížit jeho působení v rodném městě.
Santa Maria Maggiore podruhé
Po pěti nepříliš úspěšných letech v Lateránské bazilice se Palestrina vrátil do chrámu Santa Maria Maggiore, kam byl jako desetiletý chlapec poslán za vzděláním. 1. března 1561 byl přijat na místo kapelníka, ke svému platu obdržel příplatek ve výši 10 scudi za péči o čtyři chlapecké zpěváky. Přesná délka jeho působení bohužel není známa. Krácením výdajů papežskými úřady byla však ohrožena jeho penze. Palestrina věnoval papeži sbírku mší a motet, čímž pro sebe tento zdroj příjmu zachránil.
Santa Maria Maggiore
Roku 1562 začala stavba chrámu sv. Barbory, který nechal budovat vévoda Guglielmo Gonzaga pro svůj dvůr v Mantově. Tento hudbymilovný aristokrat si od následujícího roku pravidelně dopisoval s Palestrinou, přičemž diskutovali otázky chrámové hudby a vévoda si také objednal řadu skladeb pro svůj kostel.
Zdá se, že kapelnictví u Santa Maria Maggiore Giovanniho tentokrát zaneprazdňovalo o něco méně, než tomu bylo na jeho předchozích působištích. Roku 1564 přijal nabídku kardinála Ippolita II. d’Este k organizování koncertů po dobu letních měsíců v jeho vile v Tivoli u Říma a vedení ansámblu, který kromě smyčcových nástrojů tvořily cinky, pozouny, loutny, dvoje varhany a řada sólistů.
Následujícího roku byla v Římě otevřena nová instituce pro vzdělávání kněží – Seminario Romano. Palestrina, který byl v této době považován svými současníky za nejslavnějšího a nejvýznamnějšího hudebníka v celém regionu, působil v semináři jako kapelník. Jeho honorář činil sice pouhých 5 scudi, bylo mu ovšem umožněno poslat do Seminaria Romana své dva starší syny, a tím jim na pět následujících let zajistit vzdělání a živobytí.
Skladatel papežské kapely
Podle zmínky v deníku Cappelly Sistiny si 28. dubna 1565 k sobě svolali kardinálové Karel Boromejský a Vitellozzo Vitelli papežské zpěváky, kteří jim měli předzpívat vybrané duchovní skladby. Jejich autory byli Nicola Vicentino, Vincenzo Ruffo a Giovanni Pierluigi. Kardinálové se chtěli přesvědčit, nakolik uvedené skladby odpovídají požadavkům na srozumitelnost textu, které byly vzneseny na Tridentském koncilu. Při této příležitosti byla kromě dvou dalších Palestrinových mší nejspíš představena i Missa Papae Marcelli, které se dostalo značné pochvaly od papeže Pia IV. V červnu se Giovannimu Pierluigimu dostalo ocenění jeho kompozičního umění v podobě titulu „skladatel papežské kapely“, s čímž souviselo i zvýšení jeho příjmů o 3 scudi měsíčně.
Nabídka od císaře
Zhruba čtyřicetiletý Giovanni Pierluigi byl známým a uznávaným skladatelem nejen v Římě. O tom, že se jeho pověst šířila i za hranice Apeninského poloostrova, svědčí nabídka císaře Maxmiliána II. na uvolněné místo kapelníka vídeňského dvora. Palestrina požadoval roční příjem ve výši 400 scudi, který by mu umožnil vyvázat se ze služebních povinností v Římě. Císaři se zdály jeho nároky příliš vysoké a na místo kapelníka přijal Nizozemce Philippa de Monte, který později působil na rudolfínském dvoře v Praze.
Léta plná zvratů
Když v březnu roku 1571 zemřel svatopetrský kapelník Giovanni Animuccia, byl Palestrina s ročním platem 100 scudi přijat na jeho místo. O čtyři roky později obdržel z kostela Santa Maria Maggiore pracovní nabídku spojenou s ročním příjmem 240 zlatých.
Palestrina tuto nabídku přes zajímavý honorář nepřijal, neboť s místem kapelníka u sv. Petra byla spojena větší společenská prestiž. Využil však zájmu o svoji osobu a požádal o zvýšení platu na 185 scudi ročně.
70. léta znamenala pro Palestrinu zlepšení ekonomické situace rodiny, kterého se mu podařilo dosáhnout díky sňatkům synů Angela a Iginia. V osobním životě však utrpěl řadu citelných ztrát, neboť mu zemřel bratr, oba starší synové i manželka Lucrezia. Po její smrti v roce 1580 se rozhodl stát klerikem.
Ještě v prosinci téhož roku získal nižší svěcení. Avšak zcela překvapivě se v březnu roku 1581, pouhých 8 měsíců po smrti své první ženy, oženil s vdovou po papežském kožešníkovi Virginií Dormoli. Zda jej natolik okouzlila tato dáma nebo spíše její majetek, to už se asi nikdy nedozvíme. Jisté však je, že materiální zajištění Palestrinovi umožnilo nejen další investice do nemovitostí, ale také rychlejší vydávání vlastních skladeb.
Nabídka z Mantovy
Roku 1583 obdržel Palestrina nabídku vévody Guglielma Gonzagy na místo kapelníka na jeho mantovském dvoře. Vzhledem k tomu, že život v Římě byl v posledních letech poznamenán nepokoji, hladomorem a epidemiemi, kterým padli za oběť i členové jeho rodiny, Palestrina nejspíš o opuštění města uvažoval. Když však přednesl vévodovi své požadavky, které obnášely roční plat 200 scudi, dalších 50 scudi za skladby a mimořádné služby, k tomu služební byt a živobytí pro 7 osob, Guglielmo Gonzaga svoji nabídku stáhl. Aby si však Palestrina zachoval přátelské vztahy s tímto hudbymilovným aristokratem, věnoval mu následujícího roku svou sbírku pětihlasých motet.
Guglielmo Gonzaga
Podnikavý duch nebo lakomec?
Jak jsme si mohli již několikrát povšimnout, kromě obrovského hudebního nadání byl Palestrina obdařen i talentem podnikatelským. Svědčí o tom nejen jeho investice do nemovitostí, finanční transakce v souvislosti se sňatky synů, ale i zájem o obchod své druhé ženy. Těsně po svatbě prostředního syna Angela zakoupil nemovitosti za věno, které ve výši 1000 scudi přinesla do manželství synova nevěsta. Když však po dvou letech snacha ovdověla a chtěla se znovu vdát, požadovala vyplacení svého věna, na které měla nárok. Palestrina uvedenou částku sice neměl, ovšem podařilo se mu oženit teprve osmnáctiletého syna Iginia a díky věnu jeho nevěsty získat v hotovosti 1500 scudi.
Jaký byl Palestrinův vztah k penězům nám velmi výmluvně dokládá předmluva k vydání Lamentací z roku 1588, které věnoval papežovi Sixtu V. Více než šedesátiletý uznávaný a dobře situovaný skladatel si zde stěžuje, jak se musel celý život potýkat se zajištěním živobytí, což ho samozřejmě odvádělo od čistého umění, ale on přes všechny obtíže nikdy hudbu nezanedbával. Velmi pozoruhodné je však sdělení, že nejtěžší období právě prožívá.
Poslední léta
Roku 1588 vyšla v Londýně sbírka madrigalů italských autorů (ovšem s anglickými texty) nazvaná Musica transalpina, která obsahovala i několik Palestrinových skladeb. Tyto madrigaly byly nejspíš jeho prvními kompozicemi rozšířenými po britských ostrovech. Palestrinova hudba se ještě za jeho života provozovala i v jiných zemích. Je například známo, že jeho Missa Aeterna Christi Munera, kterou zařadil do Páté knihy mší věnované bavorskému vévodovi Vilému V., zazněla roku 1590 na mnichovském dvoře. Kapelu neřídil nikdo jiný než Palestrinův slavný současník Orlando di Lasso.
Na samém sklonku života roku 1592 se Palestrinovi dostalo na svou dobu poněkud neobvyklé pocty od čtrnácti italských skladatelů, kteří mu věnovali sbírku žalmů. Na výraz díků zkomponoval moteto s textem Vos amici mihi estis (Vy jste moji přátelé), které ještě téhož roku vyšlo tiskem. Rok před svou smrtí vydal Palestrina v rychlém sledu několik sbírek s liturgickými skladbami věnovanými řadě významných osobností. Zdá se, že si od tohoto činu sliboval opětovné zvýšení svých příjmů.
Když roku 1593 zemřel varhaník kostela San Agapito v Palestrině, vrátil se starý a nemocný Giovanni Pierluigi na místo, které zastával takřka před padesáti lety. Jeho působení v rodném městě ovšem netrvalo dlouho – již 2. února 1594 zemřel. Zádušní mše, která byla sloužena 14. února u sv. Petra, se zúčastnili i významní římští hudebníci, jako např. Luca Marenzio nebo papežský skladatel Giovanni Francesco Anerio.