Více než tři desetiletí od vídeňského kongresu do konce revolučního kvasu 1848 – 1849 představují období plné rozporů a změn charakterizované na jedné straně restaurací – obnovením starých pořádků, na straně druhé snahou a úsilím o prosazení nových zvyklostí. Byla to nejen doba biedermeieru, pro níž byl příznačný poklidný a téměř idylický život maloměsta, ale zároveň doba stále intenzívnějšího politického sebeuvědomění obyvatelstva, doba „špiclování“, zatýkání a politických procesů.
Čas naděje a zklamání
Poválečný vývoj zcela zklamal tužby a očekávání německých vlastenců, s nimiž se mnozí aktivně podíleli na osvobozeneckých bojích s Napoleonem. Místo očekávaného vzniku jednotného národního státu došlo na vídeňském kongresu k založení Německého spolku, volného svazku třiceti pěti států a čtyř svobodných měst – Hamburku, Lübecku, Brém a Frankfurtu nad Mohanem. Jestliže v otázce předsednictví docházelo mezi německými vládci ke sporům, pak v jednom byli vzácně jednotní: v úsilí při potlačování všech demokratických a národních tendencí.
Byli to především studenti podporovaní svými univerzitními profesory, kteří se tímto vývojem cítili podvedeni a reagovali na něj založením vlasteneckého spolku na univerzitě v Jeně – buršenšaftu – sdružujícího univerzitní studenty organizované do té doby v nejrůznějších krajanských spolcích. Podle jenského vzoru se organizovali studenti i na dalších německých univerzitách a sloučení všech těchto buršenšaftů v jeden celoněmecký bylo jen otázkou času. Příležitost se naskytla již v roce 1817 u příležitosti tří set let od zahájení reformace a čtvrtého výročí drtivé porážky Napoleona v bitvě národů u Lipska. Setkání na hradě Wartburgu se vedle studentů z jedenácti německých univerzit zúčastnili i studenti z jiných zemí (např. autor básně Slávy dcera Jan Kollár) a společně manifestovali proti politické rozdrobenosti a za národní nezávislost.
Pronásledování
Oslavy na Wartburgu a zejména zavraždění konzervativního spisovatele Augusta von Kotzebue v roce 1819 se neobešly bez následků. Buršenšafty byly zakázány, univerzity postaveny pod policejní dohled, zostřena byla i cenzura. Vysokoškolským učitelům, kteří dle mínění vládní garnitury negativně působili na mládež a svým vystupováním podrývali státní moc, byl udělen zákaz výkonu povolání, mnozí spisovatelé, novináři a studentští vůdci byli zatýkáni. Přes veškerá represívní opatření se však nastoupené změny, k nimž došlo v důsledku napoleonských válek, ať již v oblasti sociální, právní, či hospodářské, zvrátit nepodařilo.
Svržení Bourbonů v roce 1830 představovalo obrovskou vzpruhu pro činnost opozice, jejímž vyvrcholením byla o dva roky později slavnost na zámku Hambach v Rýnské Falci, jehož účastníci rozhodně požadovali vznik svobodného a sjednoceného Německa.
Hospodářství
V souvislosti s rozvojem průmyslu na počátku 19. století se objevovaly snahy o zrušení vnitřních cel v rámci Německého spolku, a tím usnadnění vzájemného obchodování. Velký význam pro rozvoj průmyslového podnikání spočíval především v budování železnic. Z iniciativy Fridricha Lista, profesora na univerzitě v Tübingen a posléze amerického konzula, byla v roce 1835 uvedena do provozu dráha mezi Norimberkem a Fürthem, o dva roky později delší trasa mezi Lipskem a Drážďanami a hned v následujícím roce byla otevřena první státní železnice v Bádensku. Na území celého Německa vznikala řada továren, města se postupně proměňovala v průmyslová střediska (např. Lipsko, potravinářský a tabákový průmysl v Drážďanech, založení hlubinných dolů ve Zwickau v roce 1838 – uvedeme-li alespoň některá z měst působení Roberta Schumanna), rozrůstala se předměstí, bouraly se hradby (např. v Drážďanech byly hradby Nového města strženy v roce 1811, hradby zdejšího Starého Města v roce 1820). Ruku v ruce s rozvojem průmyslu pokračovalo i zakládání vysokých a odborných škol.