Symfonie č. 8 G dur op. 88 (B 163)
Dvořákova předposlední symfonie vznikla v rozmezí necelých tří měsíců mezi 26. srpnem a 8. listopadem roku 1889 a byla poprvé provedena za řízení skladatele 2. února roku 1890 v Praze. Původně chtěl Dvořák uvést toto nové dílo na koncertní cestě do Moskvy a Petrohradu, kterou uskutečnil na pozvání Petra Iljiče Čajkovského v březnu téhož roku, nakonec se ale její zahraniční premiéra uskutečnila pod jeho taktovkou 24. dubna 1890 v Londýně. Symfonie má obvyklé čtyři věty, jejich formové řešení je však, zvláště pokud jde o krajní části, více než netradiční.
1. věta: Allegro con brio
První věta je postavena na půdorysu sonátové formy, jednotlivé díly či kategorie této formy – to znamená introdukce jako příprava na to, co bude následovat, expozice jako ucelené předvedení tematických myšlenek, provedení jako jejich opracování a proměňování, repríza jako jejich opětovné ucelené zopakování a koda jako uzavření – se zde však „tváří“ a fungují jinak, než bychom očekávali. Všechna témata uvedená v expozici působí jakoby provizorním dojmem, jako by se nacházela teprve ve stavu zrodu. Téma, které zazní na začátku a které bychom proto mohli zprvu považovat za téma hlavní, se v celé větě objeví celkem třikrát, když zazní ještě na začátku provedení a poté před začátkem reprízy. Úloha „hlavního tématu“ připadá naopak oběma tvarům následujícím, z nichž se ovšem právě první při svém uvedení v křehkém sólu flétny zdá být zase jen nesmělou introdukcí. Ve chvíli, kdy se promění a zazní naplno, se už pro změnu ocitáme na přechodu ke skupině vedlejších témat. Provedení začíná nejprve stejně jako část úvodní a poté v něm sledujeme impozantní zpracování a proměny témat 1b a 1c, vrcholící – což je v provedeních sonátových symfonických vět velmi časté – fugatem a poté současným zazněním obou zmíněných tvarů; zbývající témata jsou ponechána stranou. Repríza, jejíž začátek můžeme položit buď k triumfálnímu návratu tématu 1a anebo až k návratu tématu 1b v sólu anglického rohu, je oproti expozici zkrácená a do jisté míry fragmentární, protože vynechává jak téma 1c, tak také 2a. Koda klade ještě jednou do popředí hlavní téma 1b.
2. věta: Adagio
Forma druhé věty se dá zhruba popsat jako A B A B, kdy každé z písmen znamená jeden větší hudební oddíl. Úvodní díl v tónině c moll je sestaven ze tří úseků menších, které na sebe plynule navazují, podobně následující díl v tónině C dur. Poté se oba velké díly opakují ještě jednou ve velmi změněné podobě a dění se pak uzavírá krátkou kodou.
3. věta: Allegretto grazioso
Tento elegantní valčík má 3/8 takt. Střední díl neboli trio je opět v tónině G dur. Po zopakování úvodní části se připojuje rychlá koda ve 2/4 taktu.
4. věta: Allegro non troppo
Poslední věta začíná fanfárou sólové trubky a poté uvádí ve violoncellech hlavní rondové téma, které navazuje na hlavní téma 1. věty (= 1b) a které se pak několikrát vrací v stále nových obměnách i v původním tvaru. Střední díl, v němž zazní nejprve nové, co do rytmického obrysu však přece jen spřízněné téma v tónině c moll v hobojích a klarinetech, se po chvíli promění v rozsáhlé sonátové provedení.
Symfonické básně podle balad Karla Jaromíra Erbena
Symfonické básně podle balad Karla Jaromíra Erbena ze sbírky Kytice z pověstí národních (1853) vznikly ve dvou etapách během roku 1896, a to v období od ledna do dubna (Vodník, Polednice a Zlatý kolovrat op. 107 – 109) a října a listopadu (Holoubek op. 110). Poprvé byly provedeny 3. června téhož roku v Praze (první tři) a 20. března 1898 v Brně (Holoubek). Jak již bylo řečeno, jejich přijetí nebylo jednoznačné. Častou kritickou výtkou byla přílišná „popisnost“ a roztříštěnost hudební formy. Ve skutečnosti jsou tyto skladby budovány stejně jako jiná Dvořákova díla velmi důmyslně a hlásí se vesměs k principu „vícevětosti v jednovětosti“, neboli ke sloučení částí čtyřvěté symfonie do jednovětého celku, který si zároveň podržuje rysy sonátové formy.
Polednice op. 108 (B 196)
V pořadí druhá ze čtyř symfonických básní podle K. J. Erbena je se svými 500 takty ze všech nejstručnější, nicméně i ona představuje „symfonii v malém“ o čtyřech částech.
1. část: Allegretto
První část zabírá přesně polovinu celého rozměru; podstatná část hudebního dění se zde ovšem dvakrát opakuje. Celá tato „první věta“ pomyslné čtyřvěté symfonie působí přitom spíše jako rozsáhlá introdukce. Její úvodní téma, k němuž se o několik taktů dále připojuje nápadný zvukomalebný motiv (hlas kohouta), rozvinutý do tempově a dynamicky kontrastujícího pokračování, se už v dalších částech neobjeví.
2. část: Andante sostenuto e molto tranquillo
Odpovídá pomalé větě symfonie a v temných orchestrálních barvách a tajemných harmoniích líčí příchod Polednice. Téma Polednice, v němž Dvořák výrazně sólově uplatnil basový klarinet, se pak stává hlavním tématem celé skladby. Třetí část (Allegro v 3/8 taktu, e moll) je divoké scherzo a zároveň sonátové provedení, v němž slyšíme rytmicky a melodicky deformované útržky témat z části předchozí i další uplatnění zvukomalby (zvon odbíjející poledne).
3. část: Andante
Tento stručný závěr představuje symfonické finále a kodu, v níž má poslední slovo opět téma Polednice.
Holoubek op. 110 (B 198)
Forma symfonické básně Holoubek je na rozdíl od Polednice tematicky sevřenější. Všechna témata zde mají společný intervalový základ a jejich kontrastní účin je dán hlavně tempem, rytmem a instrumentací; tento postup, nazývaný tematická (někdy také motivická) transformace, patří opět k typickým prostředkům programní hudby. Dvořák napsal k Holoubkovi stručný program, který je podle jeho slov sestaven „dle hudby, jak postupuje se vztahem na jednotlivé sceny a osoby v básni naznačené“.
1. část: Andante, marcia funebre
S pláčem a nářkem ubírá se za rakví mladá vdova. Přináší ústřední téma skladby ve dvou podobách.
2. část: Allegro – Andante – Tempo I.
Hezký panic potkávaje ji domlouvá jí, aby žal pustila z mysli a vzala si jej za muže. Zastupuje pomalou větu, je spíše intermezzem či krátkou epizodou. V allegrovém úryvku zaznívá transformovaná podoba tématu, zatímco v následujícím úseku se téma vrací v původním melodickém a rytmickém tvaru.
3. část: Molto vivace – Un poco meno mosso – Tempo I.
Mladá vdova přestala brzo truchliti, slaví hlučnou, veselou svatbu s panicem. Tato část je nejrozsáhlejší. Je to víceméně samostatné třídílné scherzo s triem, konfrontující různé varianty ústředního tématu. Po krátkém spojovacím úseku (Allegretto grazioso) nastupuje 4. část, Zatím hrob prvního muže, jejž byla otrávila, zarůstá travou, v hlavách mu roste doubek, odkud širým krajem nese se žalné vrkání holoubka. Nářek ten proniká až k srdci zrádné ženy, která podléhajíc výčitkám svědomí v šílenství hledá smrt ve vlnách, představující tragické finální vyvrcholení a epilog, který se navrací k úvodnímu smutečnímu pochodu.