Sice nedlouhou, avšak rozhodně ne nevýznamnou část svého života strávil Georg Friedrich Händel v Hannoveru, na kurfiřtském dvoře. Připomeňme si tedy alespoň v krátkosti osudy tohoto území rozprostírajícího se v severní části Německa, dnešním Dolním Sasku..
Důsledky třicetileté války
Po předlouhých třiceti letech vyčerpávajících bojů, spočívajících svými kořeny v náboženských rozporech uvnitř Svaté říše římské a v soupeření vládců habsburského impéria s vládci jiných mocností, konečně zbraně utichly a Evropa se mohla alespoň určitým způsobem uklidnit po válečném běsnění. Vestfálskou mírovou smlouvou, uzavřenou v roce 1648, byly načrtnuty obrysy nové moderní Evropy se samostatnými státy a vládami, které si v průběhu následujících let budovaly nový vojenský i správní aparát. Svatá říše římská národa německého přestala de facto, nikoli však formálně, existovat – stala se pouhým svazkem samostatných států a státečků. Jejich knížata získala na základě vestfálského míru právo na samostatnou zahraniční politiku s možností uzavírat smlouvy s cizími státy, vypovídat války i uzavírat příměří – ovšem s podmínkou, že jejich počínání nebude nikterak namířeno proti říši.
Hannover sídelním městem
Jedním z těchto samostatných území bylo i Hannoversko. Vzniklo v roce 1635 spojením drobných rodových knížectví Welfů – Brunšvicka-Lüneburska, Calenbergu a Göttingen, sídelním městem se o rok později stal Hannover. Ovšem teprve po více než půl století bylo území povýšeno na kurfiřtství, především zásluhou Ernsta Augusta za jeho postoje v záležitostech zahraničně politických, kdy věrně zastával postoje a hájil stanoviska panovníka. Svůj vztah vůči panovníkovi ostatně osvědčil nejen v bojích proti Francouzům, povstalým Uhrům, ale i proti tehdejší největší hrozbě – Osmanské říši. A panovník skutečně záhy prokázal svou vděčnost – roku 1692 jej povýšil do hodnosti kurfiřta.
Právě období vlády Ernsta Augusta představuje dobu největšího rozkvětu tohoto území. Z jeho iniciativy bylo roku 1682 vydáno prohlášení o nedílnosti země a zavedení nástupnictví podle prvorozenectví. Zvláště významný je rozhodující podíl Ernsta Augusta na zlepšení úrovně správy a financí a v neposlední řadě i na omezení moci stavů. Ovšem nejen činnost na poli domácí a zahraniční politiky byla kurfiřtovi blízká. Navázal na rodinné tradice a na svém dvoře přijímal umělce, podporoval vzdělance. Za všechny připomeňme alespoň osobnost filosofa a polyhistora Gottfrieda Wilhelma Leibnize, jehož povolal do Hannoveru již roku 1676 kurfiřtův bratr Jan Fridrich, aby zde působil jako dvorní rada a knihovník. A Leibniz zde skutečně setrval až do své smrti roku 1716.
Kurfiřt a král
Po Ernstově smrti stanul v čele hannoverského dvora jeho syn Jiří Ludvík. Ustanovení svého otce, které se týkalo nástupnictví podle prvorozenectví, vděčil za mnohé. Díky němu mohl nekonfliktní cestou (po smrti svého strýce, vévody cellského) sjednotit roku 1705 všechna území lüneburské větve brunšvických vévodů z rodu Welfů. Ale nedosti na tom. Z titulu svého rodového spříznění s anglickým králem Jakubem I., jehož byl pravnukem, nastoupil o šestnáct let později (1714) na uprázdněný anglický trůn. Cesta k vytvoření personální unie mezi kurfiřtstvím hannoverským a Anglií byla volná. Panovník opustil své dosavadní sídelní město, odešel s většinou dvora do Londýna a správou země pověřil místodržitele a tajnou radu. Že tohoto způsobu správy země mohlo být (a také bývalo) nejednou zneužíváno, je nasnadě. Navíc obava, aby v Německu příliš nevzrostl vliv anglického panovníka a zároveň kurfiřta jednoho z německých území, byla silná. Ale na to již dokázalo velmi pozorně dohlížet především Prusko. Bylo by však chybou domnívat se, že vztahy mezi Jiřím I. a pruským králem Fridrichem byly napjaté. K vzájemnému ochlazení vztahů došlo až se změnou panovníků na obou stranách – Jiřím II. a Fridrichem Vilémem I. Krizi hrozící válečným střetem se však podařilo velmi obratně urovnat – v roce 1733 založil Jiří II. univerzitu v Göttingen, na niž byli povoláni nejslavnější němečtí učenci.