Od poloviny 19. století vládl na italských operních jevištích Giuseppe Verdi. Když se po slavné premiéře Aidy roku 1871 na dlouhou dobu odmlčel, mělo se za to, že zlatá éra italské opery definitivně skončila. Verdi nakročil prohloubením psychologického vykreslení svých hrdinů směrem k opernímu realismu. Na jevišti začali žít lidé z masa a kostí. Vítězný nástup italského operního verismu znamená rok 1890, kdy měla v Římě premiéru jednoaktová opera Pietra Mascagniho Cavalleria rusticana (nepřesně do češtiny překládáno jako Sedlák kavalír, správněji Selská čest). Tu následovala o dva roky později další jednoaktovka, Bajazzo (Komedianti) Ruggiera Leoncavalla.
Když se snové fantazie romantismu už příliš vzdálily denní skutečnosti, začalo umění volat po životní pravdě. Ve Francii a Německu se prosazoval naturalismus, v Itálii získal pojmenování verismus. Byl reakcí na romantismus a zároveň v něm byl hluboce zakořeněn. Nejen proto, že hybatelem představovaných dějů byly lidské city a vášně, které - ať už si to chceme přiznat nebo ne - nás dodnes dojímají. Silná byla i pro romantismus charakteristická vazba na oblast literatury. Když spisovatel Giovanni Verga zveřejnil roku 1874 svou novelu ze Sicílie Nedda, byl verismus na světě. Není náhodou, že se se základem verismu stal právě příběh ze Sicílie, kde se pošpiněná rodová čest vykupovala krevní mstou.
Giacomo Puccini už nebyl jednoznačně skladatelem 19. století, ale ani dvacátému století nepatřil cele. Narodil se krátce předtím, než Garibaldi nastoupil svůj vítězný boj za sjednocení Itálie, zemřel dva roky po fašistickém převratu Benita Mussoliniho. Na romantika jsou duše jeho hrdinů až příliš obnažené, vášně příliš vypjaté, schází nadpřirozené síly a fantazie překračující hranice běžné skutečnosti, hudební jazyk je příliš vzdálený obyčejné písni. Pro 20. století však zachoval to, čemu se jinak mnozí modernisté nové doby záměrně vyhýbali, ne-li přímo vysmívali: krásnou melodii, trochu sentimentu, efektní instrumentaci, kouzlo exotiky. Zvláštní je, že sice pochopil a obdivoval Richarda Wagnera, kupodivu však neporozuměl Richardu Straussovi, s nímž má leccos společného.
Šťastný start
Z počátku měl štěstí. Operní prvotina Le Willi (Divoženky) měla slavnou premiéru a Puccinimu dala naději, že jeho sen být operním skladatelem se může stát skutečností. Velmi brzy si jej všiml mocný nakladatel Giulio Ricordi, pravý lovec nadaných skladatelů. Smlouvy s ním byly výhodné pro obě strany a získat zakázku Ricordiho znamenalo mít nejdůležitější krok na operní Olymp za sebou. Ale už u druhé opery narazil Puccini na problém, který operní obor vždycky provázel: libreto jeho Edgara bylo označeno za podivnou slátaninu a kus propadl. Sám Puccini jej později označil za „vystydlou polévku“. Ale toto zklamání bylo jen přechodné. Už další opera byla zásahem do černého. Manon Lescaut podle povídky Abbého Prévosta přivedla na scénu model dalších pucciniovských ženských hrdinek - trpící a sebeobětující se ženu, která zaplatí životem za nerovnou lásku.
Literatura a hudba
Nejúspěšnější Pucciniho opery měly za základ literární nebo dramatickou předlohu. Pucciniho zájem o literární náměty jej nevedl jen k literatuře francouzské, i když v ní hledal často. Jedenáct let se zabýval myšlenkou na zhudebnění Hugova Chrámu matky Boží v Paříži, až se jí vzdal. Uvažoval o dramatu Maurice Maeterlincka Pelléas a Mélisanda. Když o ně začal vyjednávat, zjistil, že souhlas k zhudebnění už má od autora Claude Debussy. Podobné to bylo s románem Emila Zoly Hříchy abbého Moureta. Tady narazil podruhé v životě na konkurenci francouzského skladatele Julese Masseneta, který zhudebnil Manon Lescaut téměř ve stejné době jako Puccini. Přestože byl Puccini se svou Manon úspěšnější, v případě Zolova románu se konkurence vzdal. Uvažoval i o Balzacovi, Alexandru Dumasovi starším, zajímal jej Gabrielle d’Annunzio, Tkalci Gerharta Hauptmanna. Zamlouval se mu ale také Dickens, Tolstoj (uvažoval o Vzkříšení nebo Anně Kareninové), Dostojevskij (libretista Luigi Illica mu doporučoval Zápisky z mrtvého domu) i Maxim Gorkij, který žil během první světové války na Capri.