K životnímu stylu 19. století patřilo vést si deník. Pisatelé do něj nejen zaznamenávali fakta, ale vyznávali se mu ze svých citů, představ i názorů. A pokud se deníky zachovaly, staly se samozřejmě pastvou pro historiky. Také Bedřich Smetana zanechal množství deníkových záznamů. Třeba víme přesně, že se v Litomyšli narodil v úterý 2. března 1824 o desáté hodině. Alespoň to stojí v jeho životopise, který si vepsal do čela prvního deníku z roku 1840. Jeho otec byl celkem zámožný člověk, do jeho kulturního rozhledu patřilo i domácí muzicírování a podle Smetany to byl on, kdo ho ve věku čtyř let zasvětil do elementárních hudebních základů. Brzy ale syna svěřil do péče obchodníka Jana Chmelíka. Ten řídíval hudební produkce pro majitele panství hraběte Valdštejna, od nějž měl Smetanův otec najatý místní pivovar.
Smetana se učil na housle, zvítězil však klavír. Svůj talent prvně veřejně předvedl v šesti letech na studentské akademii v Litomyšli, kde hrál předehru k Auberově Němé z Portici. Otec však měl se synem jiné plány než připravovat ho na hudební dráhu. A tak Smetana po dokončení hlavní školy pokračoval ve studiu na gymnáziu. Vystřídal jich několik v různých městech až skončil 1839/40 v Praze. Svá nepříliš úspěšná studia zde završil tím, že přestal do školy docházet vůbec - tak ho zaujala Praha společenským a kulturním životem. Vážnost, již už tehdy přikládal své hudební činnosti, dosvědčuje první soupis skladeb, který si v roce 1841 zanesl do deníku. dochovala se z nich ale jen jedna skladba v úplnosti, Louisina polka pro klavír. Po roztržce s otcem, která nutně přišla, zachránil Smetanu před úřednickou kariérou jeho starší bratranec, Josef František Smetana, profesor na premonstrátském gymnáziu v Plzni. Pod jeho dohledem tu Smetana studia dokončil. Horlivý tanečník, který rád bavil celou společnost, komponoval v této době taneční a salonní kusy „v úplné temnotě duševního hudebního vzdělání“, jak to později ohodnotil. V lednu 1843 si ale také zapsal svůj cíl: „S pomocí a milostí Boží budu jednou v technice Lisztem, v komponování Mozartem.“ Po dohodě s otcem se vrátil v říjnu téhož roku do Prahy, rozhodnut věnovat se pouze hudbě.
Bedřich Smetana v době studií
Za vytouženým posláním
Vzhledem k otcově zhoršené finanční situaci nemohl Smetana počítat s pomocí z domova a plány se měnily ve starost o živobytí. Štěstěna se na něj usmála začátkem roku 1844, kdy na doporučení ředitele pražské konzervatoře Jana Friedricha Kittla získal místo učitele hudby v rodině hraběte Leopolda Thuna. Navíc Anna Kolářová, matka jeho pozdější ženy Kateřiny, kterou od jejich seznámení v Plzni zbožňoval, ho uvedla k Josephu Prokschovi, dodnes nedoceněné osobnosti hudební Prahy, který přijal Smetanu za soukromého žáka kompozice. Prokschův hudební ústav patřil k nejvýznamnějším v Praze a jeho učební metody k nejmodernějším v Evropě. Proksch vyučoval skladbu podle čerstvé novinky, učebnice kompozice od Adolfa Bernharda Marxe, která spolu s Prokschovými názory ovlivňovala Smetanovu tvůrčí orientaci. Smetana začal pilně studovat skutečně od píky, zachovala se pěkná řádka úloh, které ukazují systematický postup od prostých harmonických cvičení až k zvládnutí formových typů korunovaný v létě 1846 klavírní sonátou g moll. Tou se také pochlubil manželům Schumannovým, když v Praze v lednu 1847 koncertovali, ale, jak čteme tentokrát v jejich denících, nelíbila se jako příliš berliozovská. Smetana se ovšem neomezil jen na úkoly. Psal klavírní kusy inspirované ušlechtilou salonní a virtuózní produkcí (Henselt, Chopin, Schumann), objevil se první klavírní cyklus. V polovině roku 1847 Smetana studium u Proksche uzavřel a téměř současně skončil učitelování u Thunů.
Na prahu hudební kariéry
Smetana si chtěl vybudovat nezávislou existenci jako hudebník. Pokusil se uplatnit jako virtuóz, ale koncertní cesta neznámého pianisty s náročnějším programem skončila nezdarem. Proto v lednu 1848 podal žádost Zemskému guberniu o povolení hudebního ústavu a hlavní jeho starostí se stalo získání finančních prostředků k jeho otevření. V tísnivé situaci se rozhodl napsat dopis Lisztovi, jenž byl znám svou podporou mladých umělců, s prosbou o přijetí dedikace, o zprostředkovatelskou pomoc při vydání klavírního cyklu Six morceaux caractéristiques op. 1 a o půjčku 400 zlatých. Liszt adresoval Smetanovi povzbudivá slova, ale půjčku neposkytl. Dedikaci přijal a – až po Smetanově urgenci – doporučil opus 1 lipskému nakladateli Kistnerovi. Počátkem léta byl ústav povolen a v srpnu zahájil činnost. Smetanovy příjmy ze zdárně se rozvíjejícího ústavu doplňovaly i honoráře za soukromé lekce zejména v šlechtických rodinách, a tak si mohl díky zajištění založit vlatní rodinu. V srpnu 1849 se oženil se svou studentskou láskou, Kateřinou Kolářovou.
Veřejné produkce žáků Smetanova ústavu se staly respektovanou součástí pražského hudebního života. Na něm se Smetana dále podílel jako komorní hráč i jako pořadatel komorních koncertů. V roce 1854 účinkoval při oslavě Beethovenově, roku 1856 při velkolepější Mozartově a jeho klavírní hra byla kritikou vesměs oceňována. V roce 1855 uspořádal svůj první a úspěšný samostatný koncert, kde poprvé vystoupil na veřejnosti také jako dirigent.
Do veřejného dění byl Smetana vtahován zejména uměleckým prostředím sdružení Concordia. A byla to spíše snaha upozornit na sebe než touha manifestovat vyhraněné politické přesvědčení, která ho vedla k rozhojnění dobové produkce příležitostných skladeb v revolučním období 1848. Dva pochody věnoval dvěma zcela rozdílným organizacím, národním gardám zřízeným státem k ochraně osob a majetku, a radikálním studentským legiím, jež byly posléze státem zakázány. Na veřejnost se nedostal jednohlasý pochod s klavírem Píseň svobody, až do roku 1860 jediná Smetanova skladba na český text. Po pochodech, které byly jako první jeho skladby vydány tiskem, vycházejí v Praze klavírní Trois Polka de Salon (Tři salonní polky) a Trois Polka Poétiques (Tři poetické polky), které zahajují řadu uzavírající se až na konci 70. let Českými tanci, řadu směřující k typu idealizovaného tance „po způsobu Chopinových mazurek“, řečeno se Smetanou. Dále píše oblíbené miniatury lístků do památníku, které později řadí do cyklů. Smetana hledá odezvu na svou tvorbu a posílá některé z nich k posouzení svým autoritám, Claře Schumannové a Lisztovi. Po první rozsáhlé orchestrální skladbě, kterou byla Jubel-Ouvertüre z přelomu let 1848/9, dokončuje pak v roce 1854 svou první a jedinou symfonii. A také tato Triumfální symfonie se záměrem věnovat ji poctě sňatku Františka Josefa I. s Alžbětou bavorskou svědčí mimo jiné o snaze dosáhnout potřebné umělecké i společenské prestiže. Vrcholem jeho dosavadní tvorby je ale bezesporu Klavírní trio g moll, které podle svých slov psal jako upomínku na hudebně nadanou dceru Bedřišku krátce po její smrti v roce 1855. Smetany se dotklo nepochopení pražské kritiky po premiéře. O to větší zadostiučinění cítil při Lisztově uznání tomuto dílu. Konečně měl příležitost se s ním osobně delší čas setkávat, když Liszt v Praze nastudovával Osřihomskou mši, kterou si sám v září 1856 řídil. V té době byl už ale Smetana rozhodnut Prahu opustit a využít nabídku stát se učitelem hudby ve švédském Göteborgu.
Za uznáním v cizině
„Praha mne nechtěla uznat, opusil jsem ji“, informoval Smetana rodiče o svém odchodu z vlasti. I když se mu v Praze finančně nedařilo zle, vynášelo mu vyučování ve švédském bohatém obchodním městě víc. Ovšem proti kulturní Praze, jejíž divadlo např. v 50. letech bylo v evropském měřítku ojedinělou křižovatkou, kde se provozovaly všechny operní směry včetně díla Wagnerova, byl Göteborg chudičkou provincií. „Lidé jsou tu stále ještě pevně zakleti v antediluviálních uměleckých názorech. Mozart je pro ně předmětem nezměrného obdivu, ale přitom ho nechápou, z Beethovena mají strach, Mendelssohna prohlašují za nestravitelného a novější autory neznají“, zpravuje Smetana o poměrech Liszta a dodává: „Mám tu skvělou příležitost působit na pokrok a vkus lidí, tedy působnost, které bych v Praze nikdy nedosáhl.“ Neoabsolutistická Praha, v níž vládl zaběhaný institucionální pořádek, nemohla nabídnout jiné možnosti než ty, které už byly obsazeny. Göteborg v tomto směru splnil alespoň částečně Smetanovu touhu stát se dirigentem. Měl tu jako ředitel k dispozici hudební sdružení, byť amatérské, jehož prostřednictvím mohl prosazovat své umělecké zaměření a mít v něm nástroj pro šíření vlastní hudby. A Smetanova umělecká orientace jasně vysvítá už ze jmen autorů, které ve Švédsku uváděl nejen na koncertech vokálně instrumentálních, ale i v komorních cyklech, jejichž tradici tu zavedl. Na programech čteme Händla, Haydna, Mozarta, Beethovena, Schuberta, Chopina, Schumanna, Mendelssohna, Liszta, Wagnera, Verdiho, Rubinsteina, Gadeho a pochopitelně Smetanu. Z umělecké izolace, kterou v Göteborgu trpěl, ho vytrhoval Franz Liszt. Tak jak z Liszta virtuóza rostl skladatel symfonických básní a propagátor hudebních směrů, které začínaly být ztotožňovány s pokrokem v hudbě, tak se proměňoval i Lisztův ideál ve Smetanových očích. Vztah učitele a žáka, který si Smetana zachoval vůči Lisztovi po celý život, byl bezesporu posílen dvěma Smetanovými pobyty u Liszta ve Výmaru. Pro Smetanovo směřování nebyly důležité jen Lisztovy myšlenky, ale především množství a charakter hudby, kterou tu měl možnost poznávat. „Pokládejte mě za nejhorlivějšího stoupence našeho uměleckého směru, jenž slovem i činem stojí za jeho svatou pravdou, a tak i působí.“ Slova, která napsal Smetana Lisztovi roku 1857 po prvním pobytu ve Výmaru vypovídají o patosu doby i kruhů, v nichž se tu pohyboval. Před druhým pobytem u Liszta v roce 1859 nalézáme Smetanu v Lipsku mezi účastníky oslav výročí vzniku známého Schumannova hudebního časopisu Neue Zeitschrift für Musik a na ustavujícím sjezdu německých hudebníků mezi předními evropskými umělci a kritiky, kteří se hlásili k ideji pokroku v hudbě. Jako soudobý vrchol pokrokové linie hudebního vývoje zde byla proklamována symfonická báseň a hudební drama. A také Smetana, který se v letech 1858 – 61 intenzivněji vrátil ke skladatelské práci, napsal své první tři symfonické básně Richard III., Valdštejnův tábor a Hakon Jarl. Svého orchestrálního provedení se však dočkaly až v Praze.
Zpět domů
Během Smetanova působení ve Švédsku došlo k závažným změnám v jeho osobním životě. Severské podnebí zhoršilo tuberkulózu jeho ženy Kateřiny, která následně zemřela na vytoužené cestě domů v Drážďanech na jaře 1859. Během prázdninového pobytu v Čechách se Smetana seznámil s Bettinou Ferdinandiovou a do Švédska se už vracel s příslibem sňatku. Tyto okolnosti posílily jeho vztah k domovu, a tak po svém druhém sňatku odjel na podzim 1860 s celou rodinou do Švédska na poslední sezónu. Nebyly to ale jen důvody osobní, které Smetanu přibližovaly zpět k vlasti. Po celou dobu sledoval pozorně domácí dění (odebíral i pražské noviny Bohemia), zvláště ho zajímaly zprávy o blížícím se vybudování stálého českého profesionálního divadla. Objevovaly se naděje v nové možnosti uplatnění posílené i politickým vývojem s přísliby danými na podzim 1860 císařským Říjnovým diplomem. Navíc malost göteborgského prostředí se už stávala nesnesitelnou. „Sleduji jiné cíle... v Göteborgu se nemohu zahrabat... Proto vzhůru do světa, a to brzy!“, čteme v deníku z jara 1861. Po finančním nezdaru posledních pokusů o dráhu klavírního virtuóza se Smetana s konečnou platností vrátil domů.
V národním životě
Aby na sebe upozornil, uspořádal Smetana v Praze v lednu 1862 dva koncerty. Zejména druhý orchestrální, s premiérami Richarda III. a Valdštejnova tábora, ukázal, že jeho jméno nebylo v Praze tak samozřejmé, aby naplnilo velký sál Žofínského ostrova. Smetana ale s plným nasazením usiloval o vybudování své nové umělecké existence v Praze. Byl uveden do české společnosti Měšťanské besedy, upozorňoval na sebe při pravidelných úterních schůzkách české elity v domě Rudolfa Thurn–Taxise, zachovaná cvičení z české gramatiky ukazují, že na sobě pracoval i po této stránce. „Při znovu rostoucím sebevědomí našeho národa mám také já snahu ukončit studium naší krásné řeči tak, abych se mohl, od dětství vzdělán jen německy, snadno vyjadřovat, ústně i písemně, právě tak česky jako německy“, čteme v deníku. Smetanova pozice v české společnosti se začínala pomalu upevňovat. Stával se sbormistrem nedávno vzniklého pěveckého spolku Hlahol, který byl také interpretem většiny jeho sborové tvorby, působyl jako hudební referent Národních listů, byl zvolen prvním předsedou hudebního odboru Umělecké besedy, spolku pro pěstování české umělecké kultury, který se v roce 1864 vyznamenal velkolepou slavností k 500. výročí Shakespearova narození. Víme ovšem také o Smetanových nezdařených pokusech, třeba neuspěl v konkurzu na místo ředitele pražské konzervatoře či s žádostí o státní umělecké stipendium. V roce 1866 ale přišla pozice nejkýženější – Smetana se stává kapelníkem opery Prozatímního divadla.
Smetana si byl dobře vědom role, kterou bude česká opera jako instituce hrát v národním životě, i skutečnosti, že stálá profesionální scéna bude potřebovat původní českou operní tvorbu, která do té doby až na výjimky neexistovala. Tuto společenskou potřebu předvídal ostatně i hrabě Jan Harrach, když roku 1861 vypsal konkurz na nejlepší dvě české opery, vážnou a komickou. Smetana se pustil do své operní prvotiny a do soutěže zadal Branibory v Čechách. Jejich premiéru nakonec sám nastudoval a řídil „ponejprv před pultem divadelním“ v lednu 1866. Úspěch této novinky u publika lačného původní české tvorby podnítil zájem divadla uvést okamžitě druhou, tehdy již hotovou operu Prodaná nevěsta. Ta po premiéře sice ještě měnila svou podobu, ale publikem začínala být přijímána jako vzor opery národní. Premiéra další Smetanovy opery, Dalibora, se konala při příležitosti velkolepé slavnosti položení základního kamene k Národnímu divadlu v roce 1868. Opera však brzy zmizela ze scény a ukázala, že české nacionálně naladěné publikum netoužilo po tragických hrdinech typu Daliborova. Zakrátko se pak tato opera stala argumentem v proudu wagnerovských polemik, které na své cestě Evropou zasáhly i české země. Nešlo tu ani tak o Wagnera, ale o budoucí směřování české opery, a stanoviska nebyla často jen záležitostí čistě uměleckou, ale i kulturně politickou a koneckonců i osobní. Je z nich ale zřejmé, že v 70. letech nebyl Smetana zdaleka ještě přijímán jako národní skladatel, naopak navíc tím, že záměrně každou svou operou chtěl do české tvorby uvést jiný operní typ, budil rozpaky. Wagnerovci žádali českou variantu hudebního dramatu, aby se česká opera dostala na údajnou špičku uměleckého pokroku, antiwagnerovci proti němu vystupovali, protože Wagnerova hudba byla pro ně nesrozumitelná. V této době Smetana nekompromisně hájil své stanovisko tvůrce jdoucího svou cestou s neochvějnou vírou ve vlastní originalitu. Napsal další operu, tentokrát slavnostní Libuši, kterou následovaly salonní Dvě vdovy. Spory o vedení české opery pak dostávaly nečekané a pro Smetanu osudové rozuzlení. Pozbyl sluchu a na podzim roku 1874 byl nucen se svého místa v divadle vzdát.
V jabkenické myslivně
Výměnou za bezplatné provozování svých oper získal Smetana od divadelního družstva roční penzi 1200 zlatých. Kvůli snížení finančních nákladů se celá rodina přestěhovala ke Smetanově nejstarší dceři Žofii provdané za lesníka Schwarze do Jabkenic u Mladé Boleslavi. Hluchota nijak nepodlomila Smetanovu hudební představivost, naopak, v celém posledním desetiletí svého života využíval možnosti nerušeně komponovat. Téměř v zápětí po ohluchnutí, ještě v Praze, začínal psát první části cyklu symfonických básní Má vlast. V Jabkenicích vznikla jeho dvě smyčcová kvarteta, obě řady Českých tanců, náročný sbor Píseň na moři i sbory Věno a Modlitba k dvacetiletí pražského Hlaholu, Večerní písně i tři opery: Hubička, která okamžitě sklízí ohromné ovace, Tajemství a Čertova stěna.
Smetana postupně získával v českém hudebním a kulturním světě uznávané a čestné místo jako reprezentant české národní hudby. Tento postup přivlastňování si Smetanova individuálního hudebního stylu jako stylu národního českou veřejností po polovině sedmdesátých let sílilo a nebylo zdaleka uzavřeno jeho odchodem ze života. Projevilo se na sklonku jeho let i četnými poctami, jichž se mu dostávalo třeba formou jmenování čestným členem mnoha hudebních spolků. Počátkem 80. let mu pak česká společnost připravila několik významných oslav jako známku uměleckého uznání. Na památku 50. výročí jeho prvního koncertního vystoupení se konal slavnostní koncert, Smetanovo rodiště uspořádalo slavnosti odhalení jeho pamětní desky. Ve zvlášť mimořádné atmosféře se v roce 1882 odehrála výjimečná událost v dějinách české opery – sté představení Prodané nevěsty, pro velký úspěch se konalo ještě jedno „druhé“ sté představení. Velkým zadostiučiněním Smetanovým snahám ale jistě bylo slavnostní otevření Národního divadla 11. 6. 1881 jeho Libuší, operou, kterou Smetana nedovolil při jiné příležitosti provést. „Chci, aby sloužila slavnostem českého národa“, a jak trval na svém stanovisku, tak se stalo. Po požáru divadla se i on zapojil do dobročinných akcí, jeho koncert v Písku v říjnu 1881 ve prospěch divadla se stal jeho posledním pianistickým vystoupením. Libuší bylo také divadlo v listopadu 1883 znovuotevřeno. V následujícím roce se začaly připravovat oslavy Mistrových šedesátin, slavnostní koncert i banket na jeho počest se však konal již bez něho. Smetana 12. května 1884 zemřel.