Bio

Giovanni Battista Pergolesi přišel na svět v malém italském městečku Iesi 4. ledna roku 1710, o sto let dříve než Fryderik Chopin nebo Karel Hynek Mácha, stejně nenápadně a prostě jako kdokoli jiný. Toho dne se šťastní rodiče těšili z dalšího, v pořadí již třetího potomka, podali zprávu všem příbuzným a nedočkavě konali přípravy ke křtu. Chlapec ale těžce onemocněl obrnou, a tak musel být slavnostní vstup do církve odložen. Malý Giovanni se sice uzdravil, ale ne bez následků, a po zbytek života pokulhával. Dlouho očekávaný křest se tedy konečně odehrál více než rok po jeho narození. Otec Francesco Andrea pracoval jako zeměměřič, a byl proto v úzkém spojení s místní šlechtou. Není tedy divu, že i chlapcův kmotr byl z řad aristokracie.

 

Záhy se u synka projevilo hudební nadání. Byl poslán ke skladateli Francescu Santimu a houslistovi Francescu Mondinimu, kteří pouze potvrdili talent svého malého studentíka. Na popud moudrého markýze Cardola Marii Pianettiho odešel nakonec v létě roku 1722 nebo 1723 do Neapole, aby mohl své vlohy patřičně rozvíjet. Pod jménem Giovanni Battista Jesi zde byl zapsán na jednu z církevních konzervatoří.

Giovanni Battista Pergolesi

Dei Poveri di Gesu` Cristo, S. Maria di Loreto, S. Maria della Pieta` dei Turchini a S. Onofrio a Capuana nejsou názvy neapolských kostelů, ale čtyř slavných konzervatoří, líhní mnoha vynikajících skladatelů své doby. Studentem školy se mohl stát chlapec ve věku osmi let, který si buď vyučování platil, nebo za něj platil jeho mecenáš, jako tomu bylo v případě Pergolesiho. Jeho prvním učitelem byl Gaetano Greco, ale bohužel ne nadlouho. V roce 1728 zemřel ve věku 71 let a byl záhy vystřídán Leonardem Vincim (italským skladatelem, 1690 – 1730, pouze jmenovcem renesančního malíře). Úmrtí prvního učitele navíc předcházela smrt maminky, která chlapcem jistě hluboce otřásla. Po několika měsících Vinci odešel a Giovanni se setkal se třetím učitelem, Francescem Durantem, o kterém napsal Jean-Jacques Rousseau, že je „největší skladatel Itálie, to znamená na světě“.

Skok do vody

Střídání učitelů naštěstí Pergolesimu neuškodilo a brzy se z účinkování ve sboru přes hraní na housle stal vedoucím houslistou jedné z nástrojových skupin, které byly k dispozici pro hraní v Neapoli a okolí. Nadaní žáci, mezi něž ieský mladík nepochybně patřil, měli možnost zkomponovat jako cvičení část nebo dokonce celou operu, samozřejmě s duchovní tematikou. Pro studenty to byla obrovská šance, jak na sebe skladatelsky upozornit a odbýt si veřejný křest ohněm ještě na školní půdě. Giovannimu se podařilo debutovat s duchovní operou Li prodigi della divina grazia nella conversione di San Guglielmo duca d’Aquitania, ve stejném věku, v jakém uskutečnil svůj debut jeho učitel Durante. Tím se pro Pergolesiho definitivně otevřely dveře do světa opery, formy, která tehdy ovládala celý hudební svět. Navíc se tak stalo ve městě, kde skladatelé nemalou měrou přispěli k jejímu dalšímu vývoji a vytvořili to, čemu dnes říkáme neapolská opera.

Nadějný autor ukončil studia v roce 1731 a ještě v témže roce dostal svou první objednávku opery, pravděpodobně díky stálé mecenášské podpoře. Podle tradice libreto vycházelo z předlohy, která byla upravena tak, aby mohla být ušita na míru danému divadlu a především zpěvákům. V Pergolesiho případě bylo vybráno libreto Apostola Zena Alessandro Severo a přepracováno pod názvem Salustia. Zeno, původním povoláním knihovník, byl jedním z nejvyhledávanějších a nejslavnějších libretistů 18. století. Inspirován klasickým dramatem vyloučil z děje veškeré komické prvky a své náměty nejčastěji čerpal ze starověkých dějin. Nejinak tomu bylo i v případě opery Salustia. Pergolesi pracoval, jak nejlépe mohl, ale hned napoprvé ho snad nemohla potkat větší smůla. Představitel hlavní role, kastrát Nicolini, kterému v té době bylo 58 let, náhle během zkoušení zemřel. Mladičký Pergolesi se tak ocitl v nepříjemné a stresující situaci. Bylo prvního ledna a premiéra se musela uskutečnit za několik týdnů, protože na začátek února už bylo objednáno jiné dílo. Narychlo byl tedy z Říma povolán Gioacchino Conti, aby se roli naučil. Nebylo to ale vůbec jednoduché. Nicolini byl altový kastrát a Conti sopránový, takže se jejich hlasové rozsahy o něco lišily. Pergolesi tedy musel během několika dnů přepracovat celou operu, aby zpěvákovi vyhovovala. Přes veškerou snahu všech zúčastněných měla opera u publika jen malý úspěch.

Protiklady

Neúspěch ale kupodivu ještě týž rok vystřídalo jmenování na post kapelníka u prince Ferdinanda Colonny Stigliana a přišla další objednávka – tentokrát na hudební komedii s názvem Lo frate ‘nnamorato (Zamilovaný bratr). Událostmi bohatý rok 1732 však naneštěstí ještě nekončil a profesní postup zakalila zpráva o otcově smrti. Pergolesi se horečnatě pustil do práce a na text Gennarantonia Federica zkomponoval svou první komickou operu. Sentimentální komedie v neapolském dialektu měla překvapivý úspěch, traduje se dokonce, že se ještě dvacet let po premiéře zpívala na ulicích. Mladému skladateli se podařilo vykreslit hudbou rozmanitost lidské povahy v roztomilém příběhu o dvou sestrách (Nina a Nena), jejich láskách a znovunalezeném bratrovi.

Díla podobného typu už neapolské publikum znalo, i když se zpočátku hrála soukromě. Vytlačením komických scén z opery nebyl ale zcela vyrušen jakýkoli humor. Mezi jednotlivá dějství vážných tříaktových oper byly vkládány krátké komické scény, takzvaná intermezza, a zároveň začaly vznikat samostatné komické opery, které byly určeny měšťanstvu. V Neapoli bylo dokonce divadlo, v němž se provozovala výhradně vážná opera, a divadlo, kde se hrála pouze opera komická. Dílo Lo frate ‘nnamorato bylo uvedeno ve druhém z nich, v divadle Fiorentini.

Konec roku byl nepříjemný pro celou Neapol. Ošklivá zemětřesení vyvolávala strach, a tak se představitelé města rozhodli jednat. Arcibiskup začal ihned sloužit zvláštní bohoslužby za odvrácení neštěstí a měšťané zvolili za zvláštního patrona města svatého Emidia, ochránce a přímluvce při zemětřeseních. Slavnostní přednesení této volby se samozřejmě nemohlo obejít bez hudby, a tak měl i Giovanni opět spoustu práce. Silvestr roku 1732 tedy obyvatelé Neapole slavili mší a nešporami ke svatému Emidiovi, při kterých zazněla hudba mladičkého skladatele, pravděpodobně Mše D dur, žalmy Dixit Dominus, Laudate,  Confitebor, Domine ad adjuvandum me a Deus in adjutorium.

Překvapení

V následující karnevalové sezóně měla zůstat na znamení díků všechna divadla zavřená, ale hned v srpnu už měla mít premiéru další Pergolesiho vážná opera Il prigionier superbo (Pyšný zajatec) u příležitosti oslav narozenin císařovny. Skladatel v ní ale nemohl naplno ukázat své schopnosti, protože impresário se z neznámých důvodů rozhodl pro neobvyklé a malé obsazení. Chyběl zde hlavní zpěvák – primo uomo – a další stěžejní stěžejní hlas byl alt. Naštěstí se ale mezi dějstvími mělo objevit nějaké intermezzo, a tak vzniklo slavné dílo La serva padrona (Služka paní), které zcela zastínilo operu, již mělo původně pouze oživit. Libretista Federico si chytře vybral jako předlohu text jednoho z nejúspěšnějších intermezz té doby, Pimpinone od Jacopo Angella Nelliho. Před Pergolesim už tento námět zpracovali například Tomaso Albinoni nebo Georg Philipp Telemann, oba velice úspěšně.

Děj, jehož postavy byly odrazem slavných prototypů z comedie dell’arte, vypráví o mladé, krásné a chytré služce, která si usmyslí, že se stane ženou svého pána, starého mládence. Samozřejmě se jí podaří pána přelstít a vtipně ho přimět ke sňatku. Roztomilý příběh s námětem chudé dívky, která přijde ke svému štěstí s bohatým mužem, snad nemůže být nikdy neúspěšný. Dobové obměny této dějové kostry byly ale někdy o něco drsnější. V jedné z nich služka přelstí svého pána, připraví ho o peníze, a pak je vesele utrácí. Ve Federicově verzi vystupují pouze tři postavy, doktor Pandolfo (bas), služka Serpina (soprán) a sluha Vespone (němá role). Tři postavičky si ve dvou vstupech dokázaly získat publikum natolik, že bylo intermezzo prováděno v nezměněné podobě(!) dalších dvacet let na více než šedesáti italských jevištích, dále v Rakousku, Španělsku, na Maltě a v Petrohradu. Publiku se zalíbil svižný veselý děj „ze života“, plný náhlých změn, vtipu a mimiky němého sluhy. Na Pergolesiho ale opět čekala před okamžikem slávy ještě chvíle napětí. Opera měla být sice uvedena spolu s intermezzem v srpnu, ale všichni si museli počkat až do 5. září. V ten den se na Pergolesiho po vyčerpávajícím období konečně usmálo štěstí a přineslo své osvěžující plody.

Úspěšná cesta

Následujícího roku byl úspěšný skladatel jmenován zástupcem městského kapelníka Domenica Sarra s nárokem vystřídat ho po ukončení jeho služby. Sarro (nebo také Sarri) vystudoval jednu z neapolských konzervatoří a v době, kdy studoval Pergolesi, se stal kapelníkem po zemřelém Gaetanu Grecovi, Giovanniho prvním učiteli. Tak se už tenkrát nevědomky protnuly osudy těchto dvou mužů, aby se nyní znovu setkaly.

V tomtéž roce musel princ Stigliano v důsledku politických změn odjet do Říma a s ním i jeho služebnictvo včetně hudebníků. Pergolesi si v Římě rozhodně nemohl stěžovat na nečinnost, a tak, zatímco se pán věnoval politice, skládal pro hudbymilovného vévodu z Maddaloni mši ke cti sv. Jana Nepomuckého. Pět let po svatořečení populárního světce zazněla v Římě Mše F dur a vzbudila velký zájem, i když ne všechny reakce byly kladné. Řím byl stále baštou konzervatismu a každý nebyl připraven na styl, který zde předvedl mladíček z Neapole. Jeden z účastníků si pak do svého deníku poznamenal, že to byla „zvláštní událost“, a že hudba, kterou všichni ti zpěváci a houslisté provozovali, byla „děsivá“. Jiné zprávy hovoří naopak o tom, že byl v kostele takový nával, až se z toho sesunula podlaha a roh chórového kůru. Událost pomohla jejímu původci k novému pánovi – vévodovi z Maddaloni. O měsíc později se spolu vrátili do Neapole, kde novopečený dvorní maestro zkomponoval pro vévodu, vášnivého amatérského cellistu, sonátu pro jeho oblíbený nástroj. V září byl vévodův strýc díky přátelství s neapolským králem pověřen dohledem nad divadlem S. Bartolomeo. Viděl, že synovec má šikovného kapelníka, a tak se dlouho nerozmýšlel a další operní zakázku svěřil právě jemu. Králova matka měla v říjnu narozeniny, a ty bylo třeba náležitě oslavit. A oslava bez nové opery, to bylo zcela nemyslitelné!

Libretistou následující Pergolesiho opery byl Pietro Metastasio, pokračovatel slavného Apostola Zena. Na rozdíl od knihovníka Zena byl Metastasio zpěvák a skladatel a texty vytvářel zásadně u cembala. I bez hudby byla jeho libreta skvělými dramaty, která uměl každý vzdělanec téměř nazpaměť. Říkalo se o něm dokonce, že umí do jazyka převést hudbu.

Pergolesi dostal ke zhudebnění text Adriano in Siria, který poprvé zhudebnil Antonio Caldara. Nejenže měl Giovanni k dispozici skvělé libreto, ale byla to i příležitost setkat se s jedním z nejobdivovanějších kastrátů Caffarellim. Uctívanému a hýčkanému zpěvákovi s andělským hlasem se prý vyrovnal jen Farinelli, ale pracovat s ním byla často zkouška trpělivosti. Vědom si své ceny chodil rozmazlený Caffareli pozdě na zkoušky i představení a někdy dokonce nepřišel vůbec. Ke svým kolegům se choval velice arogantně a na jevišti si je rád dobíral neslušnými posunky a gesty. Text opery byl plně přizpůsoben jeho požadavkům, takže z původních dvaceti sedmi předepsaných árií zbylo jen deset a doplnily se nové, aby lépe vynikla zpěvákova virtuozita a schopnost lyrického výrazu.

Ani v této opeře nemohlo chybět oddechové intermezzo. Autorem textu La contadina astuta (Mazaná vesničanka) byl Tommaso Mariani. Později se intermezzo vžilo pod názvem Livietta e Tracollo podle hlavních hrdinů. Opět tři postavy, soprán, bas a němá role, opět hříčka plná převleků, lsti a hlavně se šťastným koncem. Na provedení byli samozřejmě najati jiní zpěváci než na reprezentativní vážnou operu, ale i tentokrát byli úspěšnější. Zatímco po premiéře si na Adriana in Siria nikdo ani nevzpomněl, intermezzo Livietta e Tracollo zpestřovalo následujících dvacet let řadu jiných oper a později bylo přepracováno slavným Carlem Goldonim. Přestože se u Pergolesiho projevil cit pro komediální žánr, nebylo to nic platné – opernímu světu vládla stále vážná opera. Ve zprávě impresária bylo poté uvedeno, že Pergolesiho poslední opera nebyla vyhovující. Verdikt byl vyřčen a Neapol už si žádnou operu u Pergolesiho neobjednala.

Nešťastné náhody

Namísto Neapole se naštěstí přihlásil o slovo Řím. Události spojené s uvedením Pergolesiho mše vydobyly skladateli tu správnou popularitu, a tak mohl psát další operu. L’Olimpiade měla premiéru na začátku roku 1735 a Metastasio, který byl autorem textu, nebyl s přípravami vůbec spokojen. Působil už pět let na vídeňském dvoře, ale o všem, co se dělo v Itálii měl dokonalý přehled. Nelíbilo se mu vyškrtnutí sboru, který požadoval, a sólisté byli sotva průměrní. Pergolesi se dostal mezi dva mlýnské kameny a navíc měl na všechno dost málo času. Vyhověl nakonec zpěvákům a provedl podle jejich přání změny v áriích. Jednu rychle zkomponoval a ostatní použil ze své předešlé opery. I přes vynaložené úsilí potkala dílo nešťastná shoda okolností. Několik dnů po jeho uvedení musela být náhle všechna divadla zavřena, protože zemřela manželka následníka anglického trůnu, a znovuotevření pak trvalo pouze devět dnů, protože následovaly Hromnice. Pátého února se už k Pergolesiho smůle konala premiéra jiné opery. Dílo nebylo přijato nijak nadšeně, traduje se i nepodložená historka o tom, jak někdo hodil po autorovi při představení pomeranč. Pravdou ovšem také je, že bylo posléze uváděno po celé Itálii a v Anglii, a že o něm Charles Burney napsal, že „ačkoli byl už onen text zhudebněn pečlivěji a propracovaněji, …ještě nikdy nebyl tak opravdově dramatický; všechna ostatní zpracování jsou na jevišti mdlá a ponechávají herce v dané situaci až příliš klidným“.

K nevelkým úspěchům se přidaly i zdravotní problémy. Pergolesiho chatrné zdraví se vlivem tuberkulózy začalo zhoršovat, ale vitální skladatel dál pracoval, jako by se nic nedělo. Připravoval pro kapucínský klášter v Pozzuoli žertovnou skladbu Venerabilis barba cappucinorum (Ctihodný vous kapucínů), složil kantátu Orfeo pro soprán, smyčce a basso continuo a především další komickou operu na text zkušeného Federica, Il Flaminio. Ten se pokusil experimentovat a vytvořit příběh, který by byl vystavěn podobně jako vážná opera, přičemž humorné prvky byly omezeny jen na několik scén. Zápletka byla na rozdíl od comedie dell’arte melancholičtější a sentimentálnější. Pergolesi se textu pohotově přizpůsobil, mistrně odlišil vážné scény od komických, vtipně použil řadu hudebních narážek a vtiskl postavám nezvykle individualistické rysy.

Skromný konec

Zdálo se tedy, že došlo k určitému zlepšení, ale po listopadové premiéře Flaminia už skladatel v pracovním tempu, na jaké byl zvyklý, nemohl pokračovat. Další objednávku vypracoval jen zčásti a svatební serenatu Il tempo felice pro Raimonda di Sangra za něj musel dokončit kolega Niccolo` Sabbatino. Začátkem roku 1736 se vysílený Giovanni odebral do Pozzuoli, lázeňského předměstí Neapole, a odpočíval ve františkánském klášteře, který založili předkové vévody z Maddaloni. Jakékoli snahy o uzdravení však už byly zcela marné. Pergolesi si uvědomoval vážnost situace a zcela prozaicky odkázal veškerý majetek své tetě Cecilii Giorgi z Iesi. Nicméně, ač se to zdá neuvěřitelné, komponoval dál. V neapolském kostele S. Maria dei Sette Dolori si aristokratické společenství objednalo nové Stabat mater, které mělo nahradit oblíbené, ale pro Neapol už zastaralé Stabat mater Alessandra Scarlattiho. Pergolesi přesně zachoval Scarlattiho obsazení a dal skladbě ku spokojenosti všech ten správný módní kabát. Stihl ještě složit Salve regina c moll pro soprán a smyčce, ale nemoc si už poroučet nedala. Giovanni Battista Pergolesi zemřel v tichosti 16. března roku 1736 a byl pak pohřben ve společném hrobě vedle pozzuolské katedrály.

Krátce po Pergolesiho nečekané smrti začala jeho hvězda jak už to bývá prudce stoupat. Nejprve byly v Neapoli vytištěny jeho kantáty a už v roce 1738 spatřilo světlo světa jejich druhé vydání. Bylo to vůbec poprvé, co v Neapoli nějaké kantáty vyšly. Často se hrály i jeho opery, neapolská královna Maria Amalia si dokonce vyžádala uvedení dvou z nich: La serva padrona a La contadina astuta. Nejlépe ovšem šířily Pergolesiho slávu kočovné divadelní společnosti, které putovaly po Evropě. V Paříži tak způsobilo intermezzo La serva padrona hotový poprask. Poprvé zde bylo bez zvláštních reakcí uvedeno roku 1746, ale po šesti letech nastala zcela jiná situace. Divadelní společnost Eustachia Bambiniho předvedla Pařížanům asi 14 italských oper, mezi nimi i Pergolesiho intermezzo. Publikum se ihned rozdělilo na dva velké tábory a začal spor, kterému se dodnes říká „válka bouffonů“. Jedni hájili tradiční francouzskou operu jako tu pravou a jedinou, druzí naopak v čele s Jeanem-Jacquesem Rousseauem hájili operu italskou. Rousseau pak v reakci na spor napsal intermezzo Le devin du village (Vesnický prorok) s mluvenými dialogy a písněmi. Oblibu si získala také Pergolesiho chrámová díla, a to především Stabat mater, které se stalo nejvydávanější samostatnou skladbou 18. století a dočkalo se řady nejrůznějších úprav (jednou z nich je i Pergolesiova Tilge, Höchster, meine Sünden). Nadějný mladý skladatel se však své slávy už nedočkal.

Kontakt

Muzikus s.r.o.

Novákových 6

180 00  Praha 8

Phone: (+420) 266 311 701

Fax: (+420) 284 820 127

Email: michaela@muzikus.cz

www.casopisharmonie.cz

Podmínky užití

Veškeré texty zveřejněné na těchto webových stránkách jsou majetkem uvedených autorů, jejich veřejné užití je vyhrazeno nakladatelství Muzikus s.r.o. Texty mohou být citovány v rozsahu nejvýše 500 znaků pod podmínkou uvedení přímého funkčního odkazu na zdrojovou stránku. Neoprávněné užití nad uvedený rozsah bude považován za zásah do autorských práv dle autorského zákona ČR v platném znění.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.